„Nasedej!“ zavolala. Anička se lekla, sáhla znovu na šálu a byla doma. Babička se usmála. „Našla jsi první příběh.“
Každý proužek ukrýval jinou pohádku. Modrý vedl pod moře. Zelený do lesa mluvících stromů. Žlutý do města, kde každý dům voněl jiným koláčem. Fialový do království obrů. Bílý na horu, kde sníh zpíval. Jen šedý nic nedělal.
„Ten se mi nikdy neotevřel,“ řekla babička.
Jednoho večera však šedý proužek zazářil. Anička se ho dotkla. Neocitla se v pohádce. Stála před starým domem a na zahradě běhala malá holčička. Poznala babičku. Viděla ji jako dítě. Jak se učí jezdit na kole. Jak se hádá se sestrou. Jak peče první koláč. Jak se loučí s domem, když se rodina stěhuje.
Anička se vrátila. „Šedý proužek není pohádka.“
Babička pohladila látku. „Je. Jen taková, která se opravdu stala.“
Anička pochopila, že rodinné vzpomínky a pohádky mají něco společného. Obojí se může ztratit, pokud je nikdo nevypráví dál. Začala se babičky ptát. Nejen na kouzelné příběhy. Také na její život. Na lidi, které znala. Na věci, které měla ráda. Babička vyprávěla. A šedý proužek postupně zesvětlal.
Když byla Anička dospělá, šálu zdědila. Vyprávěla její příběhy svým dětem. Červený, modrý, zelený i šedý. A pokaždé dodala: „Některé pohádky si vymýšlíme. Jiné žijeme. Obojí stojí za to si pamatovat.“
Šála časem získala další tenký proužek. Měl barvu Aniččina oblíbeného kabátu. A ona se usmála. Pochopila, že teď už do šály pomalu přibývá i její vlastní příběh.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
