Jednoho dne poslala maminka Aničku do lesa na jahody, i když na jahody bylo trochu brzy a i les vypadal, že si tím není jistý. Anička chodila dlouho mezi stromy, až místo jahod našla mýtinu, na které seděla stará paní s šátkem uvázaným tak přesně, že by se za něj nemusel stydět ani dvorní krejčí.
Stará paní se na Aničku podívala a zeptala se:
„Co hledáš, děvčátko?“
„Asi jahody,“ přiznala Anička, „ale kdybych byla úplně upřímná, spíš něco, z čeho by byla dobrá večeře.“
Stará paní se usmála. Zpod pláště vytáhla malý hliněný hrneček. Nebyl nijak slavný. Neměl zlaté ouško ani malované květy. Vypadal obyčejně, skoro skromně.
„Tohle je kouzelný hrneček,“ řekla. „Když mu řekneš: ‘Hrnečku, vař!’, začne vařit kaši. A když mu řekneš: ‘Hrnečku, dost!’, přestane.“
Anička hrneček vzala do rukou. Byl teplý, jako by v něm někde hluboko už čekala první lžíce.
„To je všechno?“ zeptala se.
„To je všechno,“ přikývla paní. „Jen si to zapamatuj přesně. Kouzelné věci bývají hodné, ale doslovné.“
Anička slíbila, že si to bude pamatovat, a utíkala domů tak rychle, až hrneček pod jejím pláštěm tiše cinkal.
Maminka jí zpočátku nevěřila. Pak Anička položila hrneček na stůl a řekla:
„Hrnečku, vař!“
A hrneček začal.
Nejdřív jen tiše pobublával. Pak se v něm začala zvedat voňavá mléčná kaše, hustá, hebká a tak krásně teplá, že se mamince zaleskly oči. Vařil přesně tolik, kolik bylo potřeba, a když Anička řekla:
„Hrnečku, dost!“,
hrneček poslušně umlkl.
Od té doby se v chaloupce vedlo mnohem lépe. Kaše byla k snídani, k večeři, někdy s medem, jindy s jablky, občas se skořicí, když byl slavnostnější den. Hrneček nikdy neodmlouval, nikdy se neurazil a nikdy nevařil kaši připálenou. Jen chtěl jediné: správné pokyny.
Jednoho rána ale Anička musela do vedlejší vesnice za švadlenou, aby vyzvedla mamince spravený kabátec. Maminka zůstala doma a kolem poledne dostala chuť na kaši.
„To přece zvládnu,“ řekla si.
Postavila hrneček na stůl a zkusmo pronesla:
„Hrnečku, vař!“
Hrneček se hned pustil do práce. Maminka se zaradovala. Kaše voněla nádherně, takže si naložila plnou misku. Jenže právě když dojedla první porci a chtěla hrneček zastavit, náhle jí v hlavě vzniklo prázdno.
Jak to Anička říkala?
„Hrnečku, stačí?“ zkusila.
Hrneček vařil dál.
„Hrnečku, už ne?“ řekla maminka opatrněji.
Hrneček bubublal spokojeně dál.
„Hrnečku, hotovo?“
Nic.
Kaše stoupala. Ne zlostně, ne hrozivě. Spíš pracovitě. Hrneček vypadal jako pilný pomocník, který dostal úkol a nehodlá ho opustit jen proto, že velitel ztratil poznámky.
Maminka začala být nervózní.
Kaše se vyvalila přes okraj, sklouzla na stůl, přetekla na lavici a začala se sunout k podlaze. Maminka vzala pokličku a přiklopila hrneček. Kaše ji zvedla. Zkusila hrneček odnést na práh. Kaše tekla dál, jako by si prostě jen hledala víc prostoru k práci.
Za chvíli byla plná kuchyň. Pak síň. Pak schody. Kaše se tiše, houževnatě valila ven z domu a do uličky. Sousedé nejprve nevěřili vlastním očím, potom si začali nabírat misky a nakonec museli lézt na ploty, protože kašová situace přerostla běžnou domácí nehodu.
Pekař prohlásil, že něco takového neviděl ani při povodni z krupicové polévky v Dolních Kbelích. Kovářova žena si odnesla hrnec, protože usoudila, že když už neštěstí, tak aspoň s obědem. Starosta se přišel podívat, chvíli stál v kaši po kotníky a pak řekl, že by bylo vhodné vytvořit komisi. Nikdo ho neposlouchal, protože komise se špatně svolává ve chvíli, kdy vám po návsi teče sladká krupicová vlna.
Když se Anička vracela domů, uviděla už z dálky, že z komína stoupá pára a po cestě se táhne bílý pruh.
Přidala do kroku. Na návsi potkala tři děti, které jedly kaši z dřeváků, a jednoho psa, který se tvářil, že takový den se nebude opakovat a je třeba ho využít.
„Kde je maminka?“ vykřikla Anička.
„Na střeše!“ zavolal pekař.
A opravdu. Maminka seděla na střeše kůlny, sukni vykasanou, na klíně misku a v očích směs studu a bezmoci.
„Já si nemohla vzpomenout!“ zvolala, sotva Aničku uviděla. „Já věděla, že je to krátké, ale ne dost krátké!“
Anička doběhla k hrnečku, který už nebyl ani vidět, jen podle pravidelného bubublání šlo poznat, kde pracuje. Zhluboka se nadechla a zřetelně řekla:
„Hrnečku, dost!“
A hrneček okamžitě ztichl.
Celá vesnice se najednou ponořila do zvláštního ticha. Kaše zůstala tam, kde právě byla. Na cestě, na lavicích, u studny, na botách, na zástěrách a trochu i na starostově důstojnosti.
Pak se jako první ozval řezník:
„No… chuťově výborné.“
A tím bylo rozhodnuto.
Místo velkého lamentování se rozdávaly lžíce, misky a hrnce. Kaši si odnášeli všichni. Někdo ji jedl s medem, někdo s ovocem, někdo ji sypal skořicí a starosta si nakonec přece jen založil komisi, ale jen proto, aby zapsala, kolik kaše se ten den uvařilo a zda má obec zvážit nouzový plán pro případ dalších kouzelných spotřebičů.
Večer, když byla kuchyň uklizená a maminka se konečně přestala červenat, seděly s Aničkou u stolu a dívaly se na hrneček.
„Zlobíš se?“ zeptala se maminka.
Anička zavrtěla hlavou. „Ne. Jen si myslím, že kouzelné věci by měly mít návod napsaný zespodu.“
Maminka si povzdechla. „A lidé by si ho měli pamatovat.“
Od té doby si v chaloupce vedly ještě lépe než dřív. Hrneček vařil, ale maminka i Anička měly obě kouzelnou větu napsanou na papírku, na dveřích, pod hrncem i za obrázkem svaté Barbory. Pro jistotu.
Jenže jednou pozdě večer, když už obě spaly a měsíc svítil do kuchyně, se hrneček tiše zachvěl. Na jeho dně se objevilo slabé modré světélko a na stole vedle něj se z ničeho nic ukázal drobný nápis, který tam předtím nebyl:
Režim II: Hrnečku, ukaž cestu.
Ráno už byl pryč.
Ale Anička si byla jistá, že ho nevyčetla ze snu.
