Někdy z něj vyletěla jiskra zelená jako tráva, jindy růžová jako cukrová vata a občas se nad střechou rozlil zlatý obláček, který voněl po pomerančové kůře a starých knihách.
V tom domě bydlela malířka Dorotka.
Uměla namalovat skoro všechno. Když namalovala jablko, člověk dostal chuť se do něj zakousnout. Když namalovala kočku, plátno začalo vypadat uraženě. A když namalovala moře, bylo z obrazu slyšet tak tiché šplouchání, že se rybářům stýskalo po lodích, i když stáli teprve v předsíni.
Dorotka měla štětce všech velikostí, palety všech tvarů a barvy v malých skleničkách, které stály na policích jako vojáčci z duhy. Byla tam červeň od červánků, žluť z pampelišek, modř z hluboké oblohy, zelená z listů, které se ještě nenaučily podzim, a bílá tak jemná, že s ní Dorotka malovala sníh na obrazech, kde se nikomu nechtělo mrznout.
Jen jedna sklenička stála stranou.
Byla malá, kulatá a na jejím víčku nebyl žádný nápis. Barva uvnitř se nedala dobře pojmenovat. Chvíli vypadala jako stříbrná, chvíli jako fialová, někdy jako šedá po dešti a někdy jako průsvitná tma, ve které se teprve rodí hvězdy.
Dorotka ji našla kdysi v zásuvce po své tetě Amálii, která také malovala, ale o něco méně spořádaně. V zásuvce ležel kromě barvy i lístek:
Tuhle barvu používej opatrně.
Neumí lhát.
Dorotka se tomu tehdy zasmála.
„Barvy přece nelžou,“ řekla.
Jenže od té doby skleničku raději neotevřela.
Až jednoho dne přišel do jejího domu starosta Malovánek. Měl na sobě svůj nejlepší kabát, výraz důležitého muže a za sebou dva pomocníky, kteří nesli prázdný rám tak veliký, že se s ním třikrát zasekli ve dveřích.
„Dorotko,“ řekl starosta, „město potřebuje nový obraz do radnice.“
„A co na něm má být?“ zeptala se Dorotka.
Starosta se narovnal. „Naše městečko. Ale krásnější.“
Dorotka se podívala z okna. Malovánky byly krásné, ale ne dokonale. Na náměstí chyběla jedna dlaždice, kašna kapala trochu nakřivo, na rohu u pekaře se odlupovala omítka a kominíkův pes každé ráno sedával u kostela tak důležitě, že si ho turisté pletli s památníkem.
„Krásnější jak?“ zeptala se.
Starosta mávl rukou. „Tak, aby to dobře vypadalo. Dlažbu udělej rovnou, kašnu větší, domy vyšší, stromy zelenější, lidi spokojenější a toho psa vynech. Nikdo nemusí vědět, že nám na náměstí pořád sedí pes.“
Dorotka mlčela.
Neměla ráda, když se z obrazu vyhazovaly věci jen proto, že nebyly dost slavnostní.
Ale zakázka byla zakázka a město obraz opravdu potřebovalo. A tak si připravila plátno, rozmíchala barvy a začala malovat.
Nejdřív jí to šlo snadno. Modrá střecha radnice, červené tašky domů, zelené lípy kolem kašny, zlaté světlo odpoledne. Jenže čím déle malovala, tím zvláštnější pocit měla. Obraz byl hezký. Možná až moc hezký. Náměstí na něm vypadalo tak čistě a rovně, že nepřipomínalo místo, kde lidé bydlí, hádají se, smějí, nakupují chleba a ztrácejí rukavice. Vypadalo jako náměstí, které se bojí umazat.
Dorotka odložila štětec.
„Něco tomu chybí,“ zašeptala.
Z police se ozvalo slabé cinknutí.
Dorotka se otočila.
Malá bezejmenná sklenička se lehce zachvěla. Jako by slyšela, že se o ní mluví, i když se o ní nemluvilo vůbec.
Dorotka ji vzala do ruky.
„Ty neumíš lhát,“ řekla tiše. „A já si nejsem jistá, jestli se to starostovi bude líbit.“
Víčko povolilo samo.
Z barvy uvnitř vystoupila vůně deště na kameni, starých dopisů a něčeho, co Dorotka neuměla pojmenovat, ale srdce to poznalo dřív než hlava.
Namočila štětec.
Jen malinko.
Pak se dotkla obrazu.
A tehdy se stalo něco zvláštního.
Tam, kde štětec přejel přes dokonale rovnou dlažbu, se objevila chybějící dlaždice. Ne ošklivě. Jen pravdivě. U kašny se ukázala tenká prasklina, z níž kapala voda do malé loužičky, ve které se odráželo nebe. Na rohu pekařství se omítka zase začala trochu loupat, ale pod ní vykoukl starý malovaný nápis z dob, kdy tam ještě bývala knihárna. A u kostela se objevil kominíkův pes, sedící vzpřímeně jako strážce všech ranních chlebů.
Dorotka polekaně ucukla.
Obraz byl najednou méně dokonalý.
A mnohem krásnější.
Druhý den přišel starosta na kontrolu.
Dlouho stál před plátnem a mlčel.
„Dorotko,“ řekl nakonec, „ta dlažba je křivá.“
„Ano.“
„Kašna kape.“
„To dělá i ve skutečnosti.“
„Omítka se loupe.“
„Už tři roky.“
Starosta přimhouřil oči. „A ten pes tam neměl být.“
Pes na obraze se tvářil tak důležitě, až bylo jasné, že s odstraněním nesouhlasí.
„Lidé ho znají,“ řekla Dorotka. „Patří tam.“
Starosta se nadechl, aby pronesl něco velmi úředního, ale vtom do dílny nakoukla pekařka Berta. Přišla si pro obraz svého zesnulého kocoura, který Dorotka opravovala, protože mu na původním portrétu někdo domaloval knír.
Berta uviděla obraz města a ztichla.
„To je naše náměstí,“ řekla.
„Samozřejmě,“ pravil starosta. „Jen ještě není hotové.“
„Ale je,“ řekla pekařka. „Takhle vypadá ráno, když nesu první housky. Tady u kašny vždycky stojí paní Ludmila s košíkem. A tady pod tou oloupanou omítkou… tam bývala knihárna mého dědečka.“
Přistoupila blíž a oči se jí zaleskly.
„Já už na ten nápis skoro zapomněla.“
Za chvíli přišel kominík, protože hledal psa. Pak švec, protože ho přilákal rozruch. Potom učitelka, dvě děti, pošťák a nakonec skoro půl městečka. Všichni stáli před obrazem a nacházeli v něm něco svého.
„Tady jsem si rozbil koleno,“ řekl malý Matěj pyšně u rohu kašny.
„Tady jsem poprvé prodávala koláče,“ řekla pekařka.
„Tady jsem požádal ženu o ruku,“ zamumlal švec a najednou se tvářil, že se mu do oka dostal prach.
Starosta se díval na obraz a postupně mu docházelo, že lidé nemilují město proto, že je dokonalé. Milují ho proto, že je jejich. Se všemi křivými dlaždicemi, prasklinami, kapající kašnou a psem, který si sám udělil čestnou funkci.
„Dobrá,“ řekl nakonec. „Možná ten pes zůstane.“
Pes na obraze vypadal, jako by to považoval za samozřejmé.
Obraz pověsili na radnici v neděli po poledni. Přišli se na něj podívat všichni. Někteří se smáli, jiní dojatě mlčeli a starosta, který se tvářil velmi důstojně, tajně požádal Dorotku, jestli by na obraz nemohla domalovat ještě jeho starou lavičku pod lípou.
„Ale jen trochu hezčí,“ dodal rychle.
Dorotka se usmála. „Uvidíme, co dovolí pravda.“
Od té doby se o malířce Dorotce začalo říkat, že umí malovat věci tak, jak opravdu jsou. Ne ošklivě. Ne krutě. Jen tak, aby se v nich člověk poznal.
Lidé k ní začali nosit zvláštní přání. Chtěli portréty, na kterých nebudou mladší, ale opravdovější. Domy, na kterých budou vidět nejen nová okna, ale i staré stopy po dětech, které kdysi měřily svou výšku na futrech. Zahrady, kde nebudou jen květy, ale i prázdná lavička po někom, kdo na ní sedával.
Dorotka malovala a malovala.
A malá bezejmenná barva pomalu ubývala.
Jednoho večera zůstala ve skleničce poslední kapka.
Dorotka ji držela proti světlu a přemýšlela, na co ji použít. Mohla by namalovat královnu tak, aby konečně pochopila vlastní smutek. Nebo starý most tak, aby lidé viděli, že se už dlouho drží jen z lásky k cestám. Nebo sebe.
Ta myšlenka ji překvapila.
Nikdy se pořádně nenamalovala. Vždycky bylo snazší dívat se na domy, psy, jablka, kašny a cizí tváře než na sebe.
Postavila před stojan malé plátno. Posadila se naproti zrcadlu a začala.
Malovala svoje ruce od barev, rozcuchané vlasy, čelo trochu zamračené soustředěním a oči, které se někdy bály, že když budou věci příliš pravdivé, lidé se odvrátí.
Nakonec namočila štětec do poslední kapky barvy, která neuměla lhát, a dotkla se místa nad srdcem.
Na plátně se objevilo malé světélko.
Nebyla to hvězda ani plamen. Spíš maličké okénko. A za ním cesta, která vedla někam za městečko, za pole, za les a možná ještě dál, tam, kde se barvy nerodily z květin ani z oblohy, ale z věcí, které si lidé konečně dovolili přiznat.
Dorotka se naklonila blíž.
Z okénka na obraze zavál vítr a přinesl vůni neznámého místa.
Na rámu se objevilo jediné slovo:
Miradie.
Dorotka zhasla lampu, ale obraz zůstal svítit.
A v tichu dílny bylo slyšet, jak někde daleko někdo otvírá krabičku s novou barvou.
