Zapomínal rukavice na okenním parapetu.
Knihu v kuchyni.
Jablko v kapse slavnostního kabátce.
Jednou dokonce zapomněl, že se převlékl do loveckého, a přišel tak na hodinu tance v jezdeckých botách zablácených až po přezku.
„Vaše Výsosti,“ sténal komoří Oto, „princ by měl ztrácet srdce maximálně v lásce, ne ponožky v křoví.“
Matýsek se pokaždé omlouval.
A pokaždé to myslel upřímně.
Jenže jeho myšlenky byly jako vlaštovky nad střechou. Chvíli seděly spořádaně na jednom místě, a pak se najednou rozletěly na všechny strany.
Nebylo to tím, že by byl líný nebo nepozorný schválně. Naopak. Matýsek se uměl pro něco nadchnout tak vroucně, že zapomněl na všechno ostatní.
Když našel ve sklepě starou loutnu, tři hodiny zkoušel zahrát píseň o dešti a pak si teprve uvědomil, že měl být u oběda.
Když mu zahradník ukázal růži, která voněla po jablkách, začal se vyptávat tak dlouho, až zapomněl, že jde původně do stáje.
A když večer četl pohádky v zámecké knihovně, dovedl se do nich ponořit tak hluboko, že mu dvakrát zchladl čaj a jednou se poklonil portrétu pradědečka, protože si spletl jeho tvář s královnou z příběhu, který právě dočetl.
Král Vavřinec a královna Dobromila svého syna milovali. Jen si občas dělali starosti.
„Jednou zapomene i hlavu na polštáři,“ povzdechla si královna.
„To ne,“ uklidňoval ji král. „Na tu je příliš přivázaný.“
Jenže ukázalo se, že ne vše je tak pevné, jak si člověk myslí.
Jednoho podzimního rána, když se mlha držela pod okny jako bílá kočka a zlaté listí šustilo na nádvoří, šel princ Matýsek do zámecké knihovny vrátit knihu.
Jmenovala se Sedm pohádek o sedmi mostech a Matýsek ji četl předchozího večera. Přesněji řečeno ji dočetl, usnul nad ní, pak se probudil, odnesl si ji do pokoje, cestou si v kapse našel kaštan, zapomněl proč ho tam má, a ráno si teprve vzpomněl, že kniha nepatří k jeho polštáři.
Knihovna byla nádherná.
Měla vysoké regály až ke stropu, točité schůdky, kulatá okna a tolik knih, že kdyby každá uměla mluvit nahlas, zámek by se proměnil v nejupovídanější místo široko daleko. Uprostřed místnosti stál velký glóbus, který ukazoval nejen známé kraje, ale i ty, o nichž se šeptalo jen v pohádkách. A v nejzazším koutě sedávala knihovnice Rozálie.
Byla to drobná stará paní s přísným drdolem a laskavýma očima. Uměla najít každou knihu, každou záložku i každé nevyřčené povzdechnutí nad tím, že člověk nemůže najít pokračování příběhu.
„Dobré ráno, princi,“ řekla, když Matýsek vešel.
„Dobré ráno, paní Rozálie,“ odpověděl a položil knihu na stůl. „Jdu vrátit mosty.“
Rozálie zvedla obočí.
„Mosty?“
„Totiž pohádky. Tedy knihu o mostech. Vy víte.“
„Vím,“ řekla suše. „A doufám, že jste tentokrát nezaložil stránku krajícem chleba jako minule.“
Matýsek se zatvářil nevinně.
„To bylo jen jednou.“
V tu chvíli Rozálie zúžila oči.
„Prinče.“
„Ano?“
„Kde máte stín?“
Matýsek se zarazil.
Podíval se na podlahu.
Na kámen pod svýma nohama dopadalo ranní světlo z vysokého okna. Byly tam jeho boty. Jeho kabátec. Jeho ruce.
Ale stín ne.
Matýsek se otočil.
Přešel doleva.
Pak doprava.
Poskočil.
Nic.
„To je zvláštní,“ řekl po chvíli.
„To je velmi zvláštní,“ opravila ho Rozálie. „Člověk může zapomenout kapesník. Ale stín se neztrácí jen tak.“
Matýsek najednou pocítil prázdno tak podivné, až mu přeběhl mráz po zádech. Nikdy si moc nevšímal, že stín má. A přesto se bez něj cítil nějak… neúplně. Jako kdyby vedle něj celý život kráčel tichý společník a teď najednou odešel bez rozloučení.
„Možná je v pokoji,“ navrhl opatrně.
Rozálie ho probodla pohledem.
„Vaše Výsosti, stín není čepice.“
Hledali po celém zámku.
V ložnici nebyl.
V jídelně také ne.
Ve stáji se kůň Rozmarýn jen obrátil, odfrkl a tvářil se, že ztráta stínu není jeho oddělení.
Komoří Oto málem omdlel, když se dozvěděl, co se stalo.
„Vlastní stín!“ chytil se za hruď. „To už je vrchol! To už je vrchol zapomínání!“
Královna Dobromila prince objala.
„Neboj se,“ řekla. „Najdeme ho.“
Král Vavřinec se zamračil.
„Nechápu, jak se to mohlo stát.“
A právě tehdy se ozvala knihovnice Rozálie.
„Já možná ano.“
Všichni se na ni podívali.
Rozálie si upravila rukávy a pomalu řekla:
„Včera princ četl dlouho do noci, že?“
Matýsek přikývl.
„Ano. V knihovně. Knihu o mostech.“
„A zapomněl ji vrátit.“
„Ano.“
„A neusnul nad ní?“
„Možná trochu.“
Rozálie se podívala k vysokému stropu.
„To jsem si myslela. Některé knihy nemají rády, když se v nich usíná příliš hluboko. Zvlášť ty, které vedou mezi světy. Když je čtenář nepozorný, může v příběhu zanechat něco ze sebe.“
Komoří Oto zbledl.
„Něco ze sebe?“
Rozálie přikývla.
„Slzu. Smích. Myšlenku. A u opravdu zapomnětlivých čtenářů… někdy i stín.“
Matýsek polkl.
„Takže můj stín je… v knize?“
„Nejspíš v nějaké jiné pohádce, do které omylem přešel.“
„Můj stín chodí sám po cizí pohádce?“
„Vaše Výsosti,“ řekla Rozálie suše, „je to váš stín. Po letech s vámi jistě získal jistou míru samostatnosti.“
To byla chvíle, kdy se i král navzdory starostem nepatrně pousmál.
Rozálie vybrala z police starý svazek v modrých deskách. Na hřbetě stálo zlatým písmem: Katalog zatoulaných příběhů.
Položila knihu na stůl, otevřela ji a stránky se samy začaly obracet. Mezi řádky poblikávalo slabé světlo, jako když se na dně potoka mihnou drobné rybky.
„Tady,“ řekla po chvíli. „Něco se zachytilo.“
Na stránce se objevil obraz.
Byl to les.
Pak chaloupka.
Pak most přes potok.
A pak malý chlapec v cizí pohádce, jak jde cestou — a za ním se pohybuje druhý stín.
Nebyl jeho.
Byl Matýskův.
Matýsek to poznal hned. Člověk si možná nevšímá vlastního stínu každý den, ale když ho uvidí za někým jiným, je to stejně nápadné, jako kdyby našel vlastní botu na cizí noze.
„To je on!“ vykřikl.
Rozálie přikývla.
„Musíte za ním.“
„Já?“ vydechl Matýsek.
„Ano. Stín si pro prince jiný princ nevyzvedne.“
Královna chtěla něco namítnout, ale Rozálie už kreslila křídou na podlahu mezi regály zvláštní kruh. Z knihy se zvedalo jemné modravé světlo. V knihovně se setmělo, i když bylo stále ráno.
„Poslyšte mě dobře, princi Matýsku,“ řekla Rozálie vážně. „Až vstoupíte do cizí pohádky, neptejte se nejdřív, kde je váš stín. Nejprve se ptejte, proč tam zůstal.“
„Můj stín má důvody?“
„Každý, kdo odejde, nějaké má.“
To byla nepříjemně dospělá věta, ale Matýsek cítil, že je pravdivá.
Vstoupil do kruhu.
Kniha se otevřela dokořán.
Světlo se roztáhlo jako most.
A než si stihl rozmyslet, zda si má vzít svačinu, kabát nebo aspoň slušnější výraz, svět kolem něj se tiše převrátil.
Dopadl do trávy.
Byla měkká, voněla po dešti a byla úplně jiná než trávník v zámecké zahradě. Nad hlavou mu šuměly cizí stromy, z nedaleké chaloupky stoupal kouř a přes potok vedl dřevěný mostek.
Na jeho zábradlí seděla dívka v modré sukni a loupala jablko.
„Jé,“ řekla, když Matýska uviděla. „Další.“
„Další co?“
„Další ztracený.“
Byla asi v jeho věku, měla tmavé copy a oči bystré jako dva lesklé kamínky na dně studánky.
„Já nejsem ztracený,“ řekl princ automaticky.
Vtom si všiml, že za dívkou stojí jeho stín.
Opíral se o zábradlí skoro lhostejně, jako by tam patřil odjakživa.
„Tamhle je!“ vykřikl Matýsek. „To je můj stín!“
Stín se na něj podíval.
A pak se otočil zády.
„To je neslušné,“ vydechl princ.
Dívka zakousla jablko.
„Jmenuji se Hedvika,“ řekla. „A kdybych byla tebou, nejdřív bych se mu omluvila.“
„Omluvila? Za co?“
„Za to, že sis ho dlouho vůbec nevšímal.“
Matýsek znejistěl.
„Já… to není pravda. Vždyť jsem věděl, že ho mám.“
Hedvika pokrčila rameny.
„Vědět není totéž jako všímat si.“
To už za jeden den slyšel druhou větu, která mu nebyla příjemná a zároveň zněla nebezpečně moudře.
Posadil se na most vedle ní.
„Proč jsi tu?“ zeptal se po chvíli.
„Protože tohle je pohádka o dívce, která hledá něco, co ztratila její babička, a zatím si není jistá, co přesně to je. A ty?“
„Já jsem princ.“
„To vidím. Ale to není důvod.“
Matýsek si povzdechl.
„Přišel jsem pro svůj stín.“
„Tak to je důvod o něco lepší.“
Jeho stín mezitím přešel na druhou stranu mostku a díval se do vody. Vlnil se v ní stejně měkce jako živý.
Matýsek vstal a došel k němu.
„Prosím tě,“ řekl tiše, „pojď zpátky.“
Stín se nepohnul.
„Zlobíš se?“
Stín pokrčil rameny.
Ano, i stíny to zřejmě umějí, když chtějí.
„Kvůli čemu?“
Tentokrát stín ukázal na něj.
Pak na jeho kapsy, z nichž koukaly dva složené papírky, jeden provázek a zapomenutá hruška.
Pak ukázal na Matýskovu hlavu.
Pak na srdce.
A nakonec rozevřel ruce, jako by chtěl říct: všechno tohle.
„Já tomu nerozumím,“ řekl princ.
Hedvika seskočila z mostku.
„Možná proto, že jsi zvyklý myslet na deset věcí najednou. Tvůj stín je unavený. Celý život za tebou běhá sem a tam, jednou ke stájím, jednou do knihovny, pak zpátky pro rukavice, potom zase za myšlenkou, která ti vyskočí z kapsy jako vrabec.“
Matýsek se cítil čím dál provinileji.
„Ale já to nedělám schválně.“
„To on ví,“ řekla Hedvika. „Jenže neschválně se dá člověk taky unavit.“
Matýsek se podíval na svůj stín.
Najednou si vzpomněl, kolikrát běžel po chodbách, kolikrát se vracel, kolikrát začal něco a nedokončil to. A jak málo kdy se zastavil.
„Tak co mám dělat?“ zeptal se.
Hedvika se pousmála.
„V téhle pohádce je to docela jednoduché. Musíš dojít tam, kam jdeš, a nezapomenout po cestě sám sebe.“
„To zní… složitě.“
„Jen pro zapomnětlivého prince.“
Vyrazili spolu lesní cestou.
Matýsek, Hedvika a o kus za nimi jeho stín. Cesta vedla k malé pasece, kde stála stará studna a vedle ní kámen s vyrytým nápisem. Písmo bylo trochu setřelé, ale dalo se přečíst:
Kdo hledá ztracené, musí nejprve unést, co nosí sám.
„Co to znamená?“ zeptal se Matýsek.
„Že si máš vyndat kapsy,“ řekla Hedvika.
Matýsek se začal smát, ale ona se nesmála.
A tak vytáhl všechno, co měl u sebe.
Dva pomačkané lístky s poznámkami, které už si nepamatoval.
Hrušku.
Provázek.
Stříbrný knoflík.
Kámen z nádvoří, který kdysi sebral, protože mu připomínal želvu.
Malou dřevěnou píšťalku bez tónu.
A záložku z knihy, kterou zřejmě odnesl už před týdnem.
Všechno položil na kámen u studny.
„To je spousta věcí,“ poznamenala Hedvika.
„Ano,“ přiznal Matýsek.
„A kolik z nich skutečně potřebuješ?“
Matýsek se na ně díval dlouho.
Pak vzal jen píšťalku, protože mu ji darovala maminka, a záložku, protože patřila Rozálii. Ostatní nechal ležet.
V tu chvíli se u jeho nohou objevil stín.
Blíž než předtím.
Nebyl ještě úplně u něj, ale už neutíkal.
Pokračovali dál.
Za lesem stála branka z bílého dřeva a za ní sad, kde na stromech rostla jablka zlatá, červená i úplně bílá jako měsíční svit. Uprostřed sadu seděla stará žena a přadla nit tenkou jako pavučinu.
„To je babička téhle pohádky,“ zašeptala Hedvika. „Ta, co něco ztratila.“
Stařenka zvedla hlavu.
„Aha,“ řekla. „Zapomnětlivý princ.“
Matýsek už ani nebyl překvapený, že to tady všichni vědí.
„Dobrý den,“ řekl zdvořile.
„Přišel sis pro stín?“
„Ano.“
Stařenka přikývla.
„A víš už, proč ti utekl?“
Matýsek chvíli mlčel.
Pak poprvé ten den odpověděl bez spěchu.
„Protože jsem sice pořád někam běžel, ale málokdy jsem opravdu byl tam, kde jsem právě stál.“
Stařenka se usmála.
„A to je začátek.“
Pak sáhla do košíku vedle sebe a podala mu malé kulaté zrcátko.
„Podívej se.“
Matýsek se do něj podíval.
Neviděl korunu.
Ne kabátec.
Ne princovskou vážnost, která mu stejně nikdy příliš neseděla.
Viděl unaveného chlapce s dobrýma očima, rozcuchanými vlasy a výrazem někoho, kdo teprve teď pochopil, že být roztržitý není totéž jako být lehký.
A za jeho ramenem se objevil stín.
Stál přesně tam, kde měl.
Matýsek se pomalu otočil.
Stín byl u něj.
Tentokrát neutekl.
Princ se na něj podíval a řekl tiše:
„Promiň.“
Stín přikývl.
A pak udělal něco zvláštního. Položil svou stínovou ruku na Matýskovu. Bylo to chladivé a měkké zároveň, jako když po dlažbě přejede mrak.
Vtom se kolem nich zvedl vítr.
Ne prudký.
Jen pohádkový.
Branka z bílého dřeva se lehce otevřela, jablka na stromech se rozzářila a Hedvika se usmála tak, jako by právě našla to, co její babička hledala.
„Co ztratila?“ zeptal se Matýsek.
Stařenka zvedla nit.
„Klid,“ řekla. „A tys jí ho svým zastavením připomněl.“
To se Matýskovi zdálo krásné a trochu záhadné, což bývá v dobrých pohádkách správná míra.
Cesta zpátky do knihovny vedla překvapivě rychle. Když princ znovu prošel světelným mostem z otevřené knihy, stál opět mezi regály, před Rozálií, královnou, králem a téměř omdlelým komořím Otem.
„Máte ho?“ vydechla královna.
Matýsek se podíval na zem.
Pod jeho nohama ležel stín.
Tichý.
Věrný.
A nějak tmavší, pevnější a opravdovější než dřív.
„Mám,“ řekl.
Královna ho objala.
Král mu stiskl rameno.
Komoří Oto si otřel oči kapesníkem a předstíral, že je to jen záchvat prachu.
Od té doby se v Podzámečí něco změnilo.
Matýsek nepřestal být zapomnětlivý úplně. To by ani nebyl on. Pořád občas nechal čepici na lavičce, knihu v zahradě nebo rukavici ve stáji, kde si ji pak s velkým zájmem prohlížel kozlík Hubert.
Ale začal se zastavovat.
Když s někým mluvil, poslouchal.
Když četl, dočetl kapitolu a teprve pak snil.
Když vyšel do zahrady, nehonil se hned za další myšlenkou.
A každý večer, než šel spát, se podíval na podlahu a ujistil se, že je jeho stín stále tam.
Byl.
Jen občas se mu zdálo, že je o malinký krok samostatnější než kdysi.
Jednou pozdě večer, když měsíc stříbrně svítil do knihovny a Matýsek vracel Rozálii vypůjčenou knihu včas, bez krajíce chleba i bez kaštanu v kapse, si všiml něčeho zvláštního.
Na stole ležela záložka, kterou si přinesl z cizí pohádky.
Nebyla už obyčejná.
Na jejím kraji se objevilo malé malované jablko, bílá branka a pod nimi drobným písmem jedno jméno:
Hedvika
„Paní Rozálie,“ zašeptal. „To tam bylo předtím?“
Knihovnice se podívala přes brýle.
„Nebývá zvykem, aby si pohádky nechávaly vzkazy jen tak.“
„Takže…?“
Rozálie zavřela knihu, kterou právě rovnala.
„Takže některé dveře se po prvním průchodu nezavírají docela.“
Matýsek se podíval na svou záložku. Pak na svůj stín. Ten ležel na podlaze klidně, ale na okraji se zdálo, jako by se nepatrně usmíval.
Princ se pousmál také.
Protože někdy člověk ztratí vlastní stín jen proto, aby našel cestu k části sebe, kterou dosud nechával běžet příliš daleko.
A někdy při tom navíc zjistí, že v jedné cizí pohádce zůstala branka pootevřená.
A za ní dívka v modré sukni, sad bílých jablek a příběh, který se zřejmě ještě vůbec nedořekl.
DALŠÍ POHÁDKY
