Nedočtené knihy šeptaly.
„Jak to dopadne?“
„Najde poklad?“
„Vrátí se domů?“
„Koho si vezme?“
Příběhy nesnášely, když zůstaly uprostřed. Jednou v noci spadla z police kniha. Otevřela se. Vyšel z ní rytíř.
„Kde je drak?“
„Uvnitř.“
„Čtenář zavřel knihu těsně před soubojem. Už tam čekám tři měsíce.“
Z další knihy vyšla princezna. Pak pirát. Pak detektiv. Knihovna se začala plnit nedokončenými postavami. Cecílie zpanikařila.
„Vraťte se!“
„Proč?“
„Patříte do příběhu.“
„Do nedokončeného.“
Cecílie pochopila, že potřebují závěr. Sedla si k rytířově knize.
„Tak rytíř porazil draka…“
„Ne,“ řekl rytíř. „Já s ním nechci bojovat.“
Z knihy vykoukl drak.
„Já také ne.“
Cecílie se zamyslela. Nakonec rytíř s drakem otevřeli hostinec. Princezna odmítla svatbu a stala se kartografkou. Piráti našli poklad a rozhodli se ho rozdělit s vesnicí. Cecílie pomáhala celou noc.
Ráno byly knihy klidné. Jenže pochopila ještě něco. Příběh nemusí skončit tak, jak čekáme. Musí ale dojít někam, kde jeho postavy mohou stát pevně na zemi.
Od té doby Cecílie hlídala nedočtené knihy. Ne všechny opravovala. Některé jen nechala čekat, protože jejich čtenáři se vrátili sami. Ale pokud některý příběh zůstal opuštěný příliš dlouho, pomohla mu najít konec.
Jednou našla knihu, na jejíž první straně stálo: Myška Cecílie bydlela v knihovně. Cecílie se zarazila. Otočila několik stránek. Byl tam celý její život. Poslední stránka byla prázdná. Myška se usmála.
„Dobře.“ Vzala tužku.
A poprvé nepsala konec cizího příběhu. Začala svůj vlastní. Protože pochopila, že není nutné čekat, až někdo jiný rozhodne, jak bude pokračovat.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
