Baltazar je objevil ještě jako kotě. Tehdy se zpod nich ozvalo jedno tiché zaklepání. Polekal se a utekl. Druhou noc se vrátil. Ťuk. Třetí noc si na dveře sedl. Ťuk. Od té chvíle je hlídal.
Roky nikdo netušil, proč Baltazar vždy před půlnocí odchází na chodbu a zůstává tam až do rána. Jen on věděl, že pod jeho tlapkami někdo čeká. Jedné noci však místo obvyklého klepnutí zaznělo:
„Prosím otevřít.“
Baltazar ztuhl.
„Ne.“
„Proč?“
To kocour nevěděl. Prostě měl pocit, že dveře mají zůstat zavřené. Hlas se ozval znovu.„Něco se dostalo na vaši stranu.“
Baltazar zpozorněl.
„Kdo jste?“
„Ti, kteří dveře hlídají zespodu.“
Kocour si sedl. Celé roky si myslel, že chrání dům před něčím pod podlahou. Teď zjistil, že někdo z druhé strany možná chrání úplně stejnou hranici.
Vtom na konci chodby spatřil stín. Nebyl to člověk ani zvíře. Vypadal jako kus tmy, který se pohyboval sám. Mířil k dětskému pokoji. Baltazar bez váhání zatáhl za mosazný kruh.
Padací dveře se otevřely a zespodu vyletěly tři malé postavy s lucernami. Společně stín zahnali pod skříň a uzavřeli ho do skleněné baňky.
„Co to bylo?“ zeptal se Baltazar.
„Ztracený strach,“ odpověděl jeden ze strážců. „Když dlouho nepatří nikomu, začne hledat nového majitele.“
Baltazar pohlédl ke dveřím dětského pokoje.
„A proč jsou ty dveře právě tady?“
„Protože každý dům potřebuje místo, kudy může strach odejít.“
To Baltazar pochopil. Od té noci už dveře nehlídal proto, aby nikdy nebyly otevřeny. Hlídal je proto, aby se otevíraly ve správnou chvíli. Když se někdo v domě bál, Baltazar si k němu sedl. Někdy dítěti stačilo, že mu vrněl u postele. Jindy musel strach sejít až dolů pod padací dveře.
A Baltazar poznal, že odvaha není dům bez strachu. Je to dům, ve kterém strach nemusí zůstat zavřený navždy. Jednou za čas se padací dveře otevřely samy a z podzemí na něj zamával některý ze strážců.
Baltazar vždycky zdvořile zamňoukal.
Bylo příjemné vědět, že některé věci se lépe hlídají z obou stran.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
