Další den přišel myslivec a vyprávěl o jelenovi v mlze. Amálka zase povyrostla. Brzy pochopila, že jí příběhy dělají dobře. Začala je vyžadovat.
Veverka vyprávěla o ukradeném ořechu. Zajíc o největší mrkvi svého života. Liška o noční cestě přes pole. Amálka rostla.
Nejdřív jako talíř. Pak jako stůl. Pak jako stan. Zvířata začala soutěžit, kdo vymyslí lepší příběh. Přeháněla, dramatizovala a vymýšlela si. Amálka rostla stále víc. Nakonec její klobouk zastínil celý palouk. „Možná bychom měli přestat,“ řekla veverka. Amálka však chtěla ještě. Přišel starý jezevec. „Znám příběh na sedm nocí.“
Začal vyprávět. Po několika dnech byla Amálka vysoká jako strom. Pak se pod jejím kloboukem objevily dveře.
Když jezevec mluvil, za dveřmi se ukazovala krajina z jeho vyprávění. Hrad, řeka, princezna, les. Když zmlkl, obraz mizel.
Amálka se polekala. „Co se děje?“
Jezevec pochopil první. „Ty příběhy už neposloucháš. Ty je vytahuješ ven.“
Zvířata se na sebe podívala. Došlo jim, že příběhy nejsou jen něco, čím lze krmit zvědavost. Mají sílu. Člověk si z nich může něco odnést, ale může se jimi také nechat pohltit. Amálka poprvé řekla: „Dost.“
Jezevec nedopověděl sedmou noc. Dveře pomalu zmizely. Amálka přestala růst. Od té doby poslouchala příběhy dál, ale ne všechny a ne bez konce. Některé si nechávala, jiné posílala dál a občas jen mlčela.
Zvířata se také změnila. Přestala soutěžit, kdo řekne něco většího a napínavějšího. Začala vyprávět příběhy, které pro ně opravdu něco znamenaly. A Amálka pochopila, že dobrý příběh nemusí být nejdelší ani největší.
Stačí, když v někom něco nechá. Na palouku už nikdy nevyrostla výš než keř. Ale kdo si k ní sedl a vyprávěl opravdu od srdce, mohl přísahat, že její klobouk na chvíli lehce zazářil.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
