U břehu v něm rostlo rákosí, po hladině klouzaly vážky a občas z ní vyskočila ryba, aby na okamžik rozbila obraz mraků.
Jenže v noci se ten rybník měnil.
Ondra o tom slyšel poprvé od dědečka, který už nežil, ale zanechal po sobě notýsek plný drobných poznámek. Mezi záznamy o dešti, houbách a pečení brambor v popelu byla i jedna věta: Kdo se podívá do Hvězdného rybníka o půlnoci, nesmí zapomenout, že i obloha má hloubku.
Ondra ten zápis četl tolikrát, až se rozhodl, že to zjistí sám.
Byl to chlapec, který se uměl dlouho dívat na věci, jichž si jiní sotva všimli. Věděl, kde na zahradě přistává první sníh, kde pod kůrou spí brouci a kdy voní večer jinak než odpoledne. A tak jedné letní noci, když všichni doma usnuli, obul si boty, vzal lucernu a vyrazil k rybníku.
Měsíc zrovna visel nízko a kulatě, jako by se chtěl dotknout vrcholků stromů. Ondra došel k vodě a posadil se na staré molo. Nejdřív se nic nedělo. Hladina byla tmavá a nehybná.
Pak se zlehka zavlnila.
Rákosí se narovnalo, jako by naslouchalo. Voda začala ztrácet svou běžnou temnotu a pomalu se rozjasňovala drobnými body světla. Ondra zamrkal. V rybníku se objevily hvězdy. Ne jejich odraz, ale skutečné hvězdy, živé a třpytivé, jako by se pod hladinou rozprostřelo celé noční nebe.
Když se naklonil blíž, spatřil víc. Mezi hvězdami pluly dlouhé mléčné cesty, záblesky vzdálených světů i cosi jako tiché stříbrné proudy, které netekly vodou, ale prostorem. Rybník se v noci proměnil v oblohu.
Ondra zatajil dech.
„Tak ses přece přišel podívat.“
Hlas se ozval za ním. Na břehu stála stařenka v tmavém plášti, opírala se o hůl z březového dřeva a v jejích vlasech se leskly drobné kapky rosy, jako by v nich byly zachycené miniaturní hvězdy.
„Kdo jste?“ vyhrkl Ondra.
„Ta, která počítá noční cesty,“ odpověděla. „Kdysi mě lidé znali. Dnes už jen málokdo zůstane vzhůru dost dlouho, aby si všiml, kam mizí tma.“
Stařenka mu vysvětlila, že rybník není obyčejný. Přes den je vodou, ale v noci se stává zrcadlem nebe tak věrným, až se s ním na několik hodin spojí. Kdo umí dobře hledět, může spatřit cesty hvězd, ztracené souhvězdí i otázky, které obloha teprve chystá.
Ondra tam chodil znovu a znovu. Ne každou noc, protože kouzlo se ukazovalo jen těm, kdo nepřicházeli ze zvědavosti, ale z opravdového tichého zájmu. Postupně se naučil rozeznat, kde pod hladinou plul Severka, kde se rozkládá Stříbrný prach a kde se občas na okamžik otevře tmavá stezka k místům, která nejsou na žádné mapě.
Jedné noci však spatřil něco, co tam dřív nebývalo.
Uprostřed hvězdné hladiny se objevilo malé světlo. Nebylo stálé jako hvězda. Blížilo se, mizelo a znovu se ukazovalo. Ondra si klekl na molo a natáhl ruku. V tu chvíli se světlo zastavilo těsně pod hladinou. Vypadalo jako skleněná kulička, v níž se točí vzdálená noc.
„Co je to?“ zašeptal.
Stařenka, která tentokrát stála opodál, přimhouřila oči. „To nevím,“ řekla pomalu. „A to se mi nestává často.“
Ondra ucítil, jak se mu rozbušilo srdce. Chtěl to světlo vylovit, ale rybník se náhle zavlnil a kulička pomalu odplula do středu. Na chvíli bylo vidět, že za ní ve hvězdné hloubce cosi táhne dlouhý pruh stříbřitého jasu, jako ocas komety nebo cesta.
Od té noci chodil Ondra k rybníku ještě pozorněji než dřív. Už ne proto, aby sledoval známé hvězdy, ale aby jednou zjistil, kam to tajemné světlo pluje a proč se zastavilo právě u něj.
A rybník, který se v noci měnil v nebe, mu pokazdé ukázal něco nového, jen to nejdůležitější si zatím nechával pro sebe.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
