V tom zámku žila princezna Amálka.
Byla chytrá, veselá a měla tak nakažlivý smích, že se jednou rozesmála v trůnním sále a za chvíli se smál i královský portrét jejího pradědečka, přestože byl namalovaný velmi přísně. Uměla číst v mapách, pamatovala si jména všech zámeckých psů, poznala po hlase každého kosa v zahradě a hrála na flétnu tak něžně, že se při tom i růže přestávaly předvádět.
Jenže Amálka měla jednu zvláštnost.
Uměla se otáčet pouze doprava.
Ne že by jí někdo zakázal otáčet se doleva. Ne že by ji v tom drželo kouzlo viditelné na první pohled. Prostě to nešlo. Když chtěla pohlédnout vlevo, musela se otočit doprava. A když bylo něco hned za jejím levým ramenem, musela udělat skoro celý kruh, než se k tomu dostala.
V dětství to všem připadalo roztomilé.
„Podívejte,“ smál se král, „naše princezna se dívá na svět po sluníčku.“
Královna říkala, že každé dítě má svůj způsob. Chůvy si zvykly postavit Amálčinu židličku tak, aby na polévku dosáhla z pravé strany. Zámecký učitel jí kreslil písmena s trochou větší mezerou, protože když se princezna chtěla podívat zpátky na začátek řádku, musela udělat hlavou malý okruh.
Jenže čím byla Amálka starší, tím víc si lidé začali šeptat.
„Princezna by měla působit důstojně,“ říkal ceremoniář Habršperk, muž tak rovný, že se i pravítka v jeho blízkosti cítila nejistě.
„Jak bude zdravit vyslance, když se neumí otočit doleva?“ ptala se dvorní dáma Cecílie.
„A co ples?“ děsil se taneční mistr. „V tanci se přece občas musí doleva!“
Amálka to slýchala často.
Zpočátku ji to mrzelo. Potom ji to rozčilovalo. A nakonec se rozhodla, že jestli se všichni budou tvářit, že pravý směr je problém, bude se alespoň tvářit, že problém mají oni.
„Amálko,“ řekl jí jednou ceremoniář Habršperk, když ji připravoval na návštěvu sousedního vévody, „až vévoda vstoupí, budete stát zde. Kdyby přišel zleva, otočíte se…“
Zarazil se.
Amálka se na něj podívala.
„Doprava,“ doplnila klidně.
„Ano. Ale tím se nejprve otočíte k oknu.“
„Tak pozdravím okno.“
„Pak ke knihovně.“
„Knihovna si to zaslouží.“
„Pak ke krbu.“
„S krbem mám výborné vztahy.“
Habršperk zavřel oči.
„A teprve potom k vévodovi.“
„Tak bude mít čas si rozmyslet první dojem,“ řekla Amálka.
Ceremoniář vypadal, že by nejraději odešel do kláštera, kde se lidé otáčejí pouze podle zvonění.
Král se postupně začal bát, že Amálčina zvláštnost způsobí diplomatickou pohromu. Ne že by princeznu neměl rád. Měl. Jen byl král a králové mají zvláštní schopnost udělat z drobné potíže státní záležitost.
Svolal radu.
Dorazil dvorní lékař, dvorní čaroděj, taneční mistr, ceremoniář, stavitel, kuchařka, protože slyšela, že se bude něco řešit, a starý zahradník Florián, který přišel omylem, ale nikdo ho nevyhodil, protože měl v kapse dobré hrušky.
„Naše dcera se umí otáčet jen doprava,“ řekl král vážně.
Všichni přikývli, jako by to právě nezaznělo už po sté.
„Musíme najít řešení.“
Dvorní lékař navrhl cvičení. Amálka měla každé ráno desetkrát zkusit pohlédnout doleva. Skončilo to tak, že se desetkrát otočila doprava a viděla postupně okno, skříň, koberec a velmi uraženého lékaře.
Dvorní čaroděj navrhl kouzlo.
Postavil kolem Amálky kruh ze soli, levandule a tří kapek rosy, zamával holí a pronesl:
„Ať se princezna vlevo dívá,
ať se hlava vpravo neschovává!“
Amálka se pokusila otočit doleva.
Nestalo se nic.
Pak se otočila doprava a omylem shodila čarodějův klobouk.
Čaroděj prohlásil, že kouzlo bylo oslabené průvanem.
Taneční mistr navrhl speciální tanec složený výhradně z pravých otoček. Byl nádherný, ale po třech minutách se všem účastníkům točila hlava tak, že dvorní dáma Cecílie požádala o židli a vévoda ze sousedství později napsal, že jejich ples byl „pozoruhodně kruhový“.
Stavitel navrhl přestavět zámek tak, aby se všechny důležité věci nacházely vpravo.
Král se zamyslel.
Královna řekla: „Ne.“
Tak se zámek nepřestavěl.
Nejhorší byl ceremoniář Habršperk. Ten se rozhodl, že když princezna nemůže změnit směr, musí se změnit svět kolem ní. Vymyslel dvorní pravidlo pravého přístupu. Všichni vyslanci měli přicházet zprava. Talíře se podávaly zprava. Dopisy se předkládaly zprava. Obrazy v galeriích se prohlížely tak, že se člověk pohyboval jen jedním směrem.
Zámek se brzy proměnil v místo, kde všichni chodili v kruzích.
Kuchařka se jednou cestou z kuchyně do jídelny otočila tolikrát doprava, že skončila ve spižírně a našla tam zapomenutý švestkový koláč. To byla jediná pozitivní událost celého opatření.
Amálka toho měla dost.
Jednoho odpoledne utekla do zahrady.
Ne daleko. Jen do nejstarší části za skleníky, kam už dvůr moc nechodil, protože tam rostly stromy podle vlastních představ a živý plot se odmítal stříhat rovně. Amálka si sedla na kamennou lavičku pod starou hrušeň a dívala se doprava, protože jinak to neuměla.
„Tak se dívej doprava,“ ozval se hlas, „ale aspoň se kvůli tomu netvař, jako by ti spadla koruna do polévky.“
Amálka se lekla.
Na druhém konci lavičky seděla stará žena. Měla šedé vlasy spletené do copu, zelený plášť a v ruce držela hrušku. Vypadala jako někdo, kdo se v zahradě objevil už dávno a jen čekal, až si ho někdo všimne.
„Kdo jste?“ zeptala se Amálka.
„To záleží, kdo se ptá.“
„Princezna Amálka.“
„Pak jsem zahradní teta Rozina.“
„Máme zahradníka Floriána.“
„Ten se stará o záhony,“ řekla žena. „Já se starám o věci, které rostou křivě a přesto správně.“
Amálka si ji prohlížela. „A proč jsem vás nikdy neviděla?“
„Protože ses nikdy neotočila dost daleko.“
To byla velmi nespravedlivá věta, ale Amálka se kupodivu nerozzlobila.
Rozina ukázala na starou hrušeň.
„Vidíš ten strom?“
„Ano.“
„Roste trochu nakřivo.“
„Hodně nakřivo.“
„A přesto nese nejlepší hrušky v zahradě.“
Amálka si založila ruce. „Já nejsem hrušeň.“
„To by bylo nepraktické. V plesových šatech by se ti špatně kořenilo.“
Princezna se proti své vůli zasmála.
Rozina ukousla kousek hrušky.
„Řekni mi, Amálko, co ti na tom tvém otáčení vlastně vadí?“
„Všem to vadí.“
„To není odpověď.“
Amálka chvíli mlčela.
„Vadí mi, že se kvůli tomu pořád cítím špatně. Jako by se ve mně něco nepovedlo. Jako by všichni čekali, že se jednoho dne opravím.“
Rozina přikývla.
„A chceš se otáčet doleva?“
Amálka se zamyslela.
Chtěla? Možná. Někdy by to bylo jednodušší. Rychlejší. Méně nápadné. Ale otázka najednou zněla jinak.
„Já hlavně nechci, aby mě kvůli tomu pořád opravovali,“ řekla.
„Tak to je úplně jiná věc.“
Rozina vstala a pokynula jí.
„Pojď.“
„Kam?“
„Doprava, samozřejmě.“
Vedla Amálku zahradou. Ne rovně, ale klikatě. Cestičky se stáčely, kroužily, obcházely keře, vracely se kolem kašny a pokračovaly dál. Amálka zjistila, že když jde správnou cestou, může se dívat skoro všude, i když se otáčí jen doprava.
Došly k malé brance v živém plotě.
Za ní byla zahrada, kterou Amálka nikdy neviděla.
Rostly v ní spirálové stromy, květiny obrácené k zemi, tráva vysoká jako polštáře a uprostřed stála fontána, z níž voda netekla dolů, ale v kruhu dokola. Na kamenném okraji fontány seděl holub s korunou z pírka a vypadal, jako by byl starostou všeho, co se nedá vysvětlit.
„Tady je Zahrada jiných směrů,“ řekla Rozina.
Amálka se rozhlédla. „Jak to, že ji neznám?“
„V královských mapách se kreslí jen místa, která se dají popsat bez potíží.“
V zahradě nebylo nic rovné, a přesto se v ní šlo snadno. Cesty se vinuly tak, aby člověk nemusel bojovat se svým pohybem. K lavičkám se přicházelo z různých stran. Zrcadla visela na stromech pod úhly, které ukazovaly to, co bylo za levým ramenem, aniž se člověk musel otáčet. Schody se stáčely doprava i doleva, ale vždycky se dalo najít jiné stoupání.
„Tahle zahrada není pokažená,“ řekla Amálka.
„Ne,“ řekla Rozina. „Jen nebyla stavěná podle jediného pravítka.“
Princezna tam chodila každý den.
Učila se v zahradě pohybovat tak, aby její pravé otáčení nebylo překážkou, ale součástí cesty. Naučila se tanec ze spirál, při kterém nikdo nepadal do závratě. Naučila se zdravit lidi tak, že si nejdřív všimla místnosti kolem nich, a teprve pak jejich tváře, což se ukázalo být nečekaně užitečné. Naučila se používat zrcátko ne z marnivosti, ale jako chytrý malý most k levé straně světa.
A hlavně se naučila říkat:
„Takhle se otáčím já.“
Ne omluvně. Ne vzdorovitě. Prostě.
Jednoho dne dorazila do království významná návštěva: královna ze Západních luk, která byla známá tím, že si všímala všeho a neodpouštěla hlouposti, pokud nebyly aspoň vtipné.
Ceremoniář Habršperk propadal panice.
„Musíme zajistit pravý příchod, pravé uvítání, pravou poklonu a pravý taneční směr,“ mumlal.
Amálka ho poslouchala a pak řekla:
„Ne.“
Habršperk zbledl. „Prosím?“
„Nebudeme kolem mě stavět celý dvůr do kruhu. Přivítám královnu po svém.“
„Ale protokol!“
„Protokol se může projít.“
„Protokol nechodí!“ vyjekl ceremoniář.
„Tak ho vyneseme.“
Královna matka si zakryla úsměv vějířem.
Když královna ze Západních luk vstoupila do sálu, přišla skutečně zleva.
Dvůr ztuhl.
Amálka se nelekla. Otočila se doprava. Pomalu, plynule, s klidem. Během otočky se podívala na okna, kde svítilo odpolední slunce, na knihovnu, kde stály kroniky, na krb, u něhož se kdysi ohřívali poutníci, na portréty předků a nakonec na královnu.
Pak se uklonila.
„Vítejte u nás,“ řekla. „Omlouvám se, že mi cesta k vám trvá o trochu déle. Díky tomu si ale cestou všimnu víc věcí.“
V sále bylo ticho.
Královna ze Západních luk se na ni zadívala. Potom se usmála.
„To je vzácná schopnost,“ řekla. „Většina lidí se ke mně otočí hned a nevšimne si vůbec ničeho.“
Habršperk vypadal, že se mu právě zhroutil jeden ze základních pilířů vesmíru.
Během hostiny se ukázalo, že Amálčin způsob není žádná pohroma. Naopak. Všimla si, že jeden vyslanec ztratil pečeť, protože při otočce zahlédla odlesk pod stolem. Všimla si, že v krbu špatně hoří poleno a zabránila tomu, aby sál zakouřil uprostřed slavnostního přípitku. A když přišel tanec, předvedla spirálový krok ze zahrady jiných směrů.
Nejdřív tančila sama.
Potom se přidala královna ze Západních luk.
Pak královna matka.
Pak dva pážata, kuchařka, zahradník Florián a nakonec i král, který zjistil, že se u toho sice trochu zadýchá, ale vypadá méně důstojně a o dost šťastněji.
Taneční mistr později tvrdil, že to tak zamýšlel od začátku.
Nikdo mu nevěřil, ale nechali mu tu radost.
Od toho dne se v království změnilo mnoho věcí.
Ne hned. Království jsou pomalá. Mají zdi, úřady a lidi, kteří říkají „tak se to dělalo vždycky“, i když si nikdo nepamatuje proč.
Ale postupně.
V zámku se přestaly všechny potíže řešit tím, že se někdo přinutí být jiný. Místo toho se lidé začali ptát, jestli by se nedala změnit cesta, stůl, pravidlo nebo úhel pohledu. Dětem, které psaly levou rukou, už nikdo nepřevracel sešity. Starý rádce, který špatně slyšel na pravé ucho, dostal místo u stolu, odkud slyšel dobře. A ceremoniář Habršperk, ač nerad, přepsal dvorní pravidla tak, aby v nich stálo:
Důstojnost nespočívá v tom, že všichni přicházejí stejným směrem.
Amálka dál otáčela hlavu jen doprava.
Někdy ji to zdrželo. Někdy se kvůli tomu zasmála. A někdy si díky tomu všimla něčeho, co ostatní přehlédli, protože se otočili příliš rychle.
Jednou večer se vrátila do zahrady jiných směrů.
Rozina seděla u fontány a holub s korunou z pírka jí zobákem rovnal lem pláště, ačkoli o to nikdo nestál.
„Tak co?“ zeptala se stará žena.
„Myslím, že už mě nechtějí opravit,“ řekla Amálka.
„A ty?“
Princezna se zamyslela.
„Já už taky ne.“
Fontána se v tu chvíli zastavila.
Voda, která dosud kroužila dokola, se zvedla do vzduchu a vytvořila průsvitný kruh. V něm se objevila cesta. Nebyla rovná. Nebyla levá ani pravá. Stáčela se jako ulita, jako galaxie, jako myšlenka, která se nebojí hledat vlastní tvar.
Na hladině se rozzářil nápis:
Kdo se přestane omlouvat za svůj směr, může najít bránu, kterou rovné cesty nikdy nevidí.
Amálka se podívala na Rozinu.
„Kam vede?“
Rozina se usmála.
„To zjistí jen ten, kdo se nebojí udělat kruh.“
Amálka se zasmála.
A protože kruhy jí šly odjakživa, udělala první krok.
