„Jenže co já za to můžu,“ bránila se Káča, „když hlupáci někdy pracují rychleji než rozum?“
Jednoho dne byla v hospodě muzika. Všechna děvčata tančila, všechny sukně se točily a Káča seděla na lavici sama, protože žádný mládenec neměl odvahu ji vyzvat.
„Já bych šla tančit klidně i s čertem!“ vykřikla konečně dopáleně.
To byla věta, která se neměla říkat nahlas v kraji, kde se peklo nacházelo jen za třemi kopci a jedním hodně unaveným lesem.
V rohu hospody totiž skutečně seděl čert. Jmenoval se Baltazar z Odboru hříšníků a výběru duší, třetí třída, a měl za sebou velmi dlouhý týden. Přišel původně jen na chvíli do terénu, protože peklo mělo podstav personálu a vrchní pekelník vyžadoval lepší výsledky.
Když slyšel Káčina slova, vzhlédl.
„S čertem?“ zeptal se.
„S čertem,“ odsekla Káča. „Aspoň by se nešoural.“
Baltazar byl dotčený, ale zároveň i zvědavý. Vstal, uklonil se a podal Káče ruku.
Tančili výborně. Baltazar měl lehké kopyto a Káča energii za tři muziky. Jenže když hudba skončila, čert si řekl, že když už má před sebou takovou příležitost, možná si splní i pracovní úkol.
„Půjdeš se mnou,“ zahučel slavnostně.
„Kam?“ zeptala se Káča.
„Do pekla.“
Káča si založila ruce v bok. „A máš k tomu nějakou smlouvu?“
Baltazar zamrkal.
„Prosím?“
„Říkám, jestli máš smlouvu, povolení, předávací protokol nebo aspoň slušné vysvětlení.“
V hospodě nastalo ticho. Takové, při kterém přestane cinkat i sklenice, i když do ní nikdo nesáhl.
Baltazar se vzpamatoval první. „Ty se mnou půjdeš dobrovolně, nebo tě odnesu.“
„To zní jako pracovní nátlak,“ řekla Káča. „A to já nemám ráda.“
Jenže čerti nejsou zvyklí, aby se s nimi někdo hádal přesně tak dlouho, až začne být pravda na druhé straně. Baltazar Káču nakonec popadl a zmizel s ní v oblaku síry.
Do pekla dorazili kolem půlnoci.
Káča se rozhlédla. Čekala velké plameny, křik a strašné kotle. To všechno tam bylo. Ale kromě toho tam bylo i něco jiného: nepořádek, zmatené přebíhání, hromady papírů a čerty, kteří vypadali spíš přepracovaně než děsivě.
„Tohle je peklo?“ zeptala se.
„Ano,“ řekl Baltazar pyšně.
Káča se podívala na jednu převrženou vidlici, na dva čerty, kteří se hádali o směnu, a na kotel, u něhož ležel nevyplněný formulář.
„Tohle není peklo,“ řekla. „Tohle je špatně vedený provoz.“
Baltazar ztuhl. Nikdo si ještě nikdy nedovolil přijít do pekla a během první minuty mu vytknout systémové chyby.
Jenže Káča byla ve svém živlu.
Za čtvrt hodiny věděla, že čerti nemají pořádné rozpisy služeb, kotle se čistí nepravidelně, hříšníci se vedou ve třech knihách naráz a nikdo netuší, kdo má na starost větrání v dolním křídle. Za další půlhodinu už se ptala, proč nejsou přestávky na jídlo a kdo schválil bezpečnostní vzdálenost mezi plamenem a skladem síry.
Vrchní pekelník si ji dal předvolat.
Byl veliký, černý jako komín po zimě a zvyklý, že se ho všichni bojí.
„Ty jsi ta Káča?“ zaburácel.
„Ano,“ řekla Káča.
„A ty nám tu děláš rozruch?“
„Nedělám rozruch. Dělám pořádek.“
Vrchní pekelník přimhouřil oči. „A kdo tě o to žádal?“
Káča se rozhlédla. „Upřímně? Všechno kolem.“
To byla odpověď tak drzá a zároveň tak přesná, až několik mladších čertů potlačilo obdivné uchechtnutí.
Vrchní pekelník se rozhodl Káču zastrašit. Ukázal jí největší kotel, nejhlubší propast i sklad trestných řetězů. Jenže Káča se nebála. U kotle řekla, že je špatně vyleštěný. U propasti poznamenala, že by potřebovala zábradlí. A u řetězů se zeptala, proč nejsou označené podle velikosti.
Do rána věděli v pekle všichni jediné: Káča se nemá ráda jen tak pro nic za nic. Káča má energii, kterou by se dalo vytápět vedlejší patro.
Baltazar z toho měl čím dál větší obavy. Původně si myslel, že odvedl skvělou práci. Teď se zdálo, že přivedl do pekla někoho, kdo jim do týdne přerovná celý systém.
A přesně to se stalo.
Káča udělala rozpisy. Zavedla čištění kotlů po směnách. Přikázala, že se vidlice nebudou opírat o dveře, protože o ně někdo jednou vypíchne oko. Donutila mladší čerty jíst včas, protože podrážděný čert je podle ní zbytečně nebezpečný čert. A dokonce přemluvila dva největší bručouny, aby zavedli pekelnou knihu stížností, protože když už někdo trpí, má to být aspoň přehledně evidované.
Po třech dnech peklo fungovalo lépe než za posledních dvě stě let.
Po čtyřech dnech začali mít čerti podezření, že to může být problém.
Po pěti dnech si vrchní pekelník zavolal Baltazara.
„Okamžitě ji vrať.“
„Proč?“ odvážil se zeptat Baltazar.
Vrchní pekelník se naklonil blíž. „Protože od chvíle, co je tady, se mi všichni ptají, proč nemají nárok na delší pauzu, kdo schvaluje služební ohoně a zda lze síru skladovat u zdroje tepla. Peklo začíná přemýšlet. A to je nebezpečné.“
Baltazar neřekl nahlas, že peklo díky Káče vypadá lépe, je čistší a má dokonce nižší počet drobných popálenin. To by mu nepomohlo.
A tak dostal úkol: odvézt Káču zpátky.
Jenže to nebylo snadné.
Káča mezitím seděla u stolu, sepisovala připomínky ke stavu horního křídla a zrovna vysvětlovala třem mladým čertům, že autorita není totéž co řvaní.
„Káčo,“ začal Baltazar opatrně, „mám tě odvézt domů.“
Káča vzhlédla. „Aha. A důvod?“
„Oficiálně… ehm… neslučitelnost provozních kultur.“
„Neoficiálně?“
Baltazar si povzdechl. „Všichni se tě bojí.“
Káča se zamyslela. „To je nesmysl. Jen jsem jim řekla, že chaos není tradice.“
Baltazar ji nakonec odvedl zpátky do vsi. Když se zjevili na návsi, bylo ráno a kohout právě oznamoval den tak poctivě, že mu to musel někdo věřit.
Káča si oprášila sukni, podívala se na Baltazara a zeptala se:
„A co budete dělat beze mě?“
Baltazar se dlouze díval do země. „Pravděpodobně znovu všechno rozházíme.“
Káča si odfrkla. „Tak to dělejte pomalu, ať vás to tolik nebolí.“
Vesničané nevěřili vlastním očím. Káča se vrátila živá, celá a navíc s výrazem člověka, který byl na služební cestě a shledal zařízení podprůměrným.
Od té doby se o ní mluvilo jinak. Ne jako o hubaté Káče, ale jako o Káče, která dokázala v pekle zavést pořádek a vrátit se dřív, než ji začali volit do vedení.
Jen jednou, asi za měsíc, našla Káča za pecí malý černý balíček. Byl v něm železný zvoneček a lístek napsaný kostrbatou čertovinou:
V případě skutečné nouze zazvoňte.
Dolní kotle opět kolabují.
Baltazar
Káča si lístek přečetla dvakrát.
Pak se usmála tím způsobem, po kterém mívají i stateční muži pocit, že budou brzy plnit pokyny.
