„Dám si jen malý šlofík.“ Lehl si pod buk.
„Deset minut.“ Když otevřel oči, buk neměl listí. Na zemi ležel sníh.Řeka byla zamrzlá.
Vendelín se posadil. „Tohle nebylo deset minut.“
Potkal zajíce v zimní srsti. „Vendelíne! Ty nespíš?“
„Jen jsem si zdřímnul.“
„Tři týdny.“
Vendelín zbledl. Doběhl do svého brlohu. Uvnitř spal cizí medvěd. „Promiňte!“ Medvěd otevřel oko.Jmenoval se Bruno a cestou z hor ho zastihla zima. „Bylo tu prázdno.“
Vendelín chtěl protestovat, ale venku mrzlo, a tak se dohodli, že budou spát společně. Jenže Vendelín usnout nemohl. Tři týdny šlofíku udělaly své.
V noci se vydal ven. Poprvé viděl zimu, kterou celý život prospal. Zamrzlé pavučiny. Měsíční světlo na sněhu. Srny hledající trávu. Tiché praskání ledu.
Zima nebyla jen studená. Byla krásná.Vendelín začal pomáhat zvířatům, která nespala. Odhrnoval sníh, nosil větve a jednoho večera dokonce spatřil polární záři.
„Tak tohle bych nikdy neviděl,“ řekl si. Po několika dnech ho konečně začala přemáhat únava. Vrátil se do brlohu. Bruno se posunul. „Tak co?“
„Teď už jsem připravený.“ Vendelín se zachumlal. Než usnul, chvíli přemýšlel o tom, jak moc se bál, že šlofíkem pokazil celou zimu. Nakonec zjistil, že mu jen ukázal něco, co by jinak nikdy nezažil.
Na jaře se probudil odpočatý. Bruno už byl vzhůru. Společně vyšli ven. Vendelín se rozhlédl po lese a usmál se. „Příště si ten šlofík radši nedám.“
Bruno zvedl obočí. „Určitě?“
Vendelín se zamyslel. „Dobře. Ale jen opravdu malý.“
A oba se rozesmáli.
Vendelín si z té zimy odnesl jednu důležitou věc. Když se plán pokazí, nemusí být pokažené všechno. Někdy právě nečekaná odbočka ukáže část světa, kterou bychom jinak nikdy neviděli.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
