Stará vrba rostla na kraji louky tak dlouho, že si nikdo nepamatoval, kdo ji zasadil. Každé ráno z jejích větví kapala voda. Ale nebyla stejná. Jednou vytvořila průzračný potok. Jindy modrou říčku. Občas v ní plavaly stříbrné rybky.
Lidé říkali, že vrba pláče. Nikdo nevěděl proč. Jednoho rána se voda rozběhla opačným směrem. Místo k řece tekla do lesa.
Holčička Milena se vydala za ní. Říčka ji vedla přes kapradí, mezi kameny a dál do mlhy. Nakonec našla starý zarostlý most.
Za ním byly zbytky vesnice. Domy bez střech. Studna. Kamenná cesta. Milena doma zjistila, že tam kdysi bývala vesnice, kterou lidé opustili po velké povodni. Vrba tam původně rostla. Její semínko voda odnesla na současné místo.
„Tak proto pláče,“ řekla Milena.
Následující den přinesla k vrbě starou fotografii vesnice. Posadila se. „Pamatuješ si ji?“ Vrba zašuměla. Voda pod ní byla tentokrát klidná. Milena tam začala chodit pravidelně. Nechtěla, aby zmizelé místo úplně zmizelo i z paměti. Vyprávěla o něm ostatním.
Lidé opravili starý most. Na místě vesnice postavili malou tabulku s jejím jménem. Od té doby vrba neplakala každé ráno. Jen občas. A Milena pochopila, že některý smutek nepřestane úplně. Ale může se změnit, když ví, že na to, co bylo, někdo nezapomněl.
CHCEŠ JEŠTĚ JEDNU POHÁDKU?








