Přes den působil mlýn docela obyčejně. Voda šuměla v náhonu, ve dvoře se sušily pytle, na zápraží seděla mourovatá kočka a starý mlynář Vendelín chodil sem a tam celý bílý od mouky.
Ale v noci?
V noci se mlýn měnil.
Jakmile odbila půlnoc, začalo se z něj ozývat dunění, dupání, pískání, výskání a takové rány, že se hrnky ve vesnici samy posouvaly po policích. Lidé si nejdřív mysleli, že se pokazilo mlýnské kolo. Potom že v mlýnici straší. A nakonec se dohodli na vysvětlení, které znělo nejlépe u kamen:
„V tom mlýně každou noc tancují čerti.“
Nikdo je nikdy neviděl.
Ale všichni to věděli.
Tak už to ve vesnicích chodívá.
Mlynář Vendelín o tom mnoho nemluvil. Byl to muž hubený, dobrácký a věčně trochu zasypaný moukou. Když se ho někdo zeptal, co se v mlýně děje, jen si odkašlal, podíval se stranou a řekl:
„Staré trámy pracují.“
„V rytmu polky?“ ptala se pekařka Rozálie.
„Dřevo má svoje způsoby,“ odpověděl mlynář.
Jenže vesnice tomu nevěřila.
Nejvíc se o mlýn zajímal malý Matěj, syn místního kováře. Nebyl zrovna nebojácný. Když mu jednou v noci spadla z poličky vařečka, probudil celou rodinu tvrzením, že v kuchyni řádí tajemný klapoun. Ale byl nesmírně zvědavý. A zvědavost je někdy silnější než strach, zvlášť když člověk přes den slibuje kamarádům, že by se čertů vůbec nebál.
„Já bych se tam klidně šel podívat,“ prohlásil jednou u studny.
„V noci?“ zeptala se Anička od pekařů.
„Samozřejmě.“
„O půlnoci?“
Matěj polkl. „Půlnoc je jen pozdější večer.“
„A čerti jsou jen chlupatější hosté?“ dodal Vojta, který se rád posmíval, protože se sám bál ještě víc.
Matěj se cítil v pasti vlastní odvahy.
„Dobře,“ řekl. „Dnes v noci půjdu.“
To neměl říkat.
Večer přišel rychleji, než by si přál. Slunce zapadlo za les, stíny se natáhly přes dvory a ve vsi se rozsvítila okna. Matěj seděl v posteli a doufal, že se stane něco důležitého, co mu znemožní výpravu. Třeba krupobití. Nebo návštěva tety. Nebo nečekané rozhodnutí rodičů, že děti mají po setmění přísně zakázáno vycházet, a to bez výjimek i pro hrdiny.
Nic takového se nestalo.
Když doma všichni usnuli, Matěj si vzal kabát, lucernu, krajíc chleba pro případ velkého dobrodružství a malý železný hřebík, protože kovářův syn má pocit, že hřebík se může hodit téměř vždycky.
Vyšel ven.
Vesnice spala.
Jen psi občas zvedli hlavu a rozhodli se, že Matějova výprava není natolik zajímavá, aby kvůli ní vstávali. Měsíc visel nad střechami jako tenký stříbrný rohlík a cesta ke mlýnu se leskla rosou.
Čím blíž byl Matěj ke mlýnu, tím víc slyšel vodu.
Šuměla v náhonu, klouzala přes kameny a točila mlýnským kolem. Starý mlýn stál proti noční obloze černý a veliký. V jednom okénku se mihlo světlo.
Matěj ztuhl.
Pak se ozvalo první dupnutí.
Dum.
Druhé.
Dum-dum.
Potom píšťala.
A najednou se celý mlýn rozezněl.
Dupání, tleskání, výskání, skřípání podlahy, rychlé housle a hluboký hlas, který zvolal:
„Ještě jednou od začátku, Bartoloměji, ty máš levou nohu zase v pekle!“
Matěj skoro upustil lucernu.
Čerti.
Opravdu čerti.
Chtěl se otočit a utéct. Jenže v tu chvíli se dveře mlýna pootevřely. Z nich vyletěl obláček mouky a za ním se ozval smích tak nakažlivý, že se Matěj přes všechen strach přiblížil.
Nakoukl škvírou dovnitř.
A spatřil něco, co by nikomu ve vsi nevěřili.
V mlýnici tancovali čerti.
Bylo jich snad dvacet. Někteří malí, jiní vysocí, jeden kulatý, jeden vychrtlý, jeden měl ohnutý roh a jeden se neustále omlouval, že někomu šlape na ocas. Nebyli tak strašní, jak si je Matěj představoval. Pravda, měli rohy, kopyta, ocasy a srst černou jako saze. Ale také měli červené vesty, vyhrnuté rukávy a tvářili se soustředěně jako lidé, kteří se snaží zvládnout těžký taneční krok bez všeobecné ostudy.
Uprostřed stál mlynář Vendelín.
V ruce držel housle a hrál tak svižně, až mu mouka létala z rukávů jako malý sníh.
„Ne tak rychle!“ volal jeden čert. „My máme kopyta, ne koloběžky!“
„Ty máš hlavně výmluvy,“ odvětil druhý a zatočil se kolem pytle s moukou.
Třetí čert vyskočil, dopadl, prkna zaduněla a z trámů se sesypala hrst prachu.
„Opatrně!“ křikl mlynář. „Minule jste mi roztancovali síto až do komory!“
Matěj zíral.
V tu chvíli mu někdo poklepal na rameno.
Pomalu se otočil.
Za ním stál malý čertík.
Byl sotva o hlavu vyšší než Matěj, měl kudrnatou černou srst, jeden růžek menší než druhý a na nose šmouhu od mouky. V ruce držel koláč.
„Ty nejsi zapsaný,“ řekl podezřívavě.
Matěj otevřel pusu.
„Já… já jsem jen…“
„Špeh?“
„Ne.“
„Kontrola podlahy?“
„Ne.“
„Nový tanečník?“
Matěj se podíval do mlýnice.
„Rozhodně ne.“
Čertík si ho změřil. „Tak pojď dovnitř. Venku děláš podezřelé stíny.“
Než Matěj stačil protestovat, čertík ho vtáhl do mlýna.
Hudba přestala.
Všichni čerti se otočili.
Mlynář Vendelín zbledl pod moukou, což bylo trochu těžké poznat.
„Matěji?“
„Dobrý večer,“ řekl Matěj slabě.
Jeden velký čert si založil ruce. „To je lidské mládě.“
„Já bych řekl spíš kluk,“ pravil menší čert.
„Mládě je odbornější.“
„Kluk je praktičtější.“
„Ticho,“ řekl mlynář. „Matěji, co tady děláš?“
Matěj se rozhodl, že lhát v místnosti plné čertů není nejlepší nápad.
„Chtěl jsem zjistit, jestli tu opravdu tancují čerti.“
Kulatý čert se potěšeně narovnal. „A?“
„Tancují.“
Čerti se spokojeně usmáli.
„Jenže proč?“ zeptal se Matěj.
To byla otázka, po které se mlýnice trochu utišila.
Mlynář Vendelín položil housle na pytel s moukou.
„To je starý příběh,“ řekl.
„My máme čas,“ řekl čertík s koláčem.
„Ty máš hlavně třetí koláč,“ upozornil ho jiný.
Mlynář si povzdechl.
„Před lety se tenhle mlýn zastavil. Voda tekla, kolo bylo celé, kameny v pořádku, ale mlýn nemlel. Lidé přinášeli obilí, já zkoušel všechno možné, ale nic nepomáhalo. Pak jedné noci přišel první čert.“
„Já,“ řekl hrdě velký čert.
„Ty jsi přišel omylem,“ připomněl mlynář. „Hledal jsi pekárnu.“
„Vonělo to tu moukou.“
„A nabídl ses, že mi pomůžeš rozhýbat mlýn.“
„Čerti jsou dobří na rozhýbávání věcí.“
„Jenže místo aby zabral, začal dupat do rytmu.“
Velký čert pokrčil rameny. „Lépe se pracuje s hudbou.“
„A jak jste dupali, staré kameny se pohnuly. Mlýn se rozběhl. Od té doby sem chodíte každou noc tancovat, aby se mlýn nezastavil.“
Matěj zamrkal.
„Takže vy vlastně pomáháte?“
Čerti se po sobě podívali.
„Nepřehánějme to,“ řekl jeden.
„My pomáháme jen technicky,“ dodal druhý.
„A hlavně kvůli tanci,“ řekl třetí.
„A koláčům,“ ozval se čertík.
Mlynář se usmál. „Když čerti tancují, mlýnské kameny se otáčejí lehčeji. Obilí se mele jemněji. A mouka je lepší.“
„Tak proč to nikomu neřeknete?“ zeptal se Matěj.
Mlynář si promnul bradu.
„Protože lidé by se báli.“
„Stejně se bojí.“
„Ale z dálky,“ řekl mlynář. „To je pro ně pohodlnější.“
Matěj se rozhlédl po čertech.
Jeden si právě masíroval kopyto. Druhý si vysypával mouku z ucha. Třetí se snažil nenápadně schovat koláč za zády, i když měl záda dost úzká a koláč dost velký.
Nevypadali děsivě.
Vypadali jako velmi hlučná taneční skupina s problémem s hygienou.
„A můžu se dívat?“ zeptal se Matěj.
Čerti se zaradovali.
„Publikum!“
„Konečně!“
„Já říkal, že nám chybí někdo, kdo ocení otočku přes pytel!“
Mlynář zvedl housle.
„Dobře. Ale nikomu ani slovo.“
Matěj přikývl.
Hudba začala znovu.
A tentokrát se díval pořádně.
Čerti netancovali ledajak. Každý krok měl svůj význam. Když dupali do podlahy, mlýnské kameny se roztočily. Když tleskali, sítka se prosévala. Když pískali, obilí proudilo násypkou hladčeji. A když se všichni otočili najednou, mouka se zvedla do vzduchu jako bílý oblak a zase klesla do pytlů.
Bylo to kouzelné.
Trochu chaotické, trochu prašné, trochu nebezpečné pro ocas.
Ale kouzelné.
Matěj seděl na obrácené kádi a usmíval se.
Po chvíli si ho všiml čertík s koláčem.
„Neumíš nějaký lidský krok?“
„Já moc netančím.“
„To říkají všichni před prvním pořádným dupnutím.“
Čertík ho vytáhl doprostřed.
Matěj se nejdřív styděl. Pak opatrně dupnul. Prkno zadunělo. Čerti se zatvářili uznale.
„Dobré lidské dupnutí.“
Matěj se rozesmál.
Zkusil druhé. Pak tlesknutí. Pak otočku, která se nepovedla, protože mu podjela mouka pod botou. Skončil na pytli s žitem a čerti jásali, jako by právě předvedl vzácný akrobatický prvek.
„Tomu budeme říkat kamenický skluz!“ zvolal jeden.
Matěj nikdy nezažil tak zvláštní noc.
A možná by se všechno dál dělo potají, kdyby se neobjevila potíž.
Tři dny nato se ve vsi rozhodlo, že mlýn je nebezpečný.
„Každou noc duní,“ řekl starosta.
„Straší,“ řekla pekařka Rozálie, i když si z té mouky pekla nejlepší buchty.
„Dětem to bere spánek,“ řekl kovář, který netušil, že jeho syn spí výborně, protože je po nočním tanci unavený.
„Musíme mlýn zavřít,“ rozhodl starosta. „A mlynáře přestěhovat blíž k lidem.“
Matěj, který stál u kašny, ztuhl.
Zavřít mlýn znamenalo zastavit čertí tanec.
A zastavit čertí tanec znamenalo zastavit mlýn.
Večer běžel za Vendelínem.
Mlynář seděl na prahu a vypadal starší než jindy.
„Já vím,“ řekl, ještě než Matěj promluvil.
„Musíme jim to říct.“
„Nebudou nám věřit.“
„Tak jim to ukážeme.“
Mlynář se podíval k mlýnici, odkud už se ozývalo první ladění pekelné píšťaly.
„Čerti se lidem neukazují rádi.“
„Proč?“
Vtom ze dveří vykoukl velký čert.
„Protože lidé křičí.“
Za ním další dodal: „A někteří házejí svěcenou vodu.“
„Jedna teta po mně hodila zelím,“ řekl malý čertík. „Dodnes to považuji za nevyjasněný incident.“
Matěj se zamyslel.
„Tak se neukazujte hned. Nejdřív jim ukážeme, co děláte.“
A vymyslel plán.
Druhý den večer pozval celou vesnici před mlýn.
Lidé přišli s lucernami, s obavami a s velkým množstvím názorů. Starosta měl slavnostní kabát. Pekařka Rozálie svírala vařečku, protože člověk nikdy neví. Kovář stál vpředu a Matějovi připomínal, že pokud je to nějaká hloupost, doma si o tom promluví.
Mlynář Vendelín otevřel vrata mlýna.
Uvnitř byla tma.
„Poslouchejte,“ řekl Matěj.
Zpočátku nic.
Pak se ozvalo první dupnutí.
Dum.
Lidé sebou trhli.
Druhé.
Dum-dum.
Pak tlesknutí.
A najednou se rozběhly mlýnské kameny.
Kolo se otočilo. Síta zašustila. Obilí začalo padat. Všechno se hýbalo v rytmu, ale čerti zůstávali schovaní ve stínech za trámy. Lidé viděli jen pohyb, slyšeli hudbu a cítili, jak se starý mlýn probouzí.
Z násypky začala téct mouka.
Jemná, bílá a voňavá.
Pekařka Rozálie do ní sáhla, promnula ji mezi prsty a vydechla:
„Takovou mouku jsem neměla nikdy.“
Starosta se zamračil, protože se mu bortilo připravené rozhodnutí.
„Ale co ten hluk?“
Vtom se ozval čertíkův hlas ze stínu:
„Umění bývá slyšet.“
Lidé vykřikli.
Čerti strnuli.
Matěj rychle vystoupil dopředu.
„Nebojte se! Oni pomáhají.“
„Čerti?“ vydechl starosta.
Ze stínu se pomalu vynořil velký čert. Sundal čepici, což v jeho případě vypadalo složitě, protože se mu zachytila o roh.
„Technicky vzato tančíme.“
„A tím pomáháte?“ zeptala se pekařka.
„Vedlejší účinek,“ řekl čert.
Malý čertík vyšel za ním a zamával.
„Dobrý večer. Koláč by nebyl?“
Lidé nevěděli, jestli mají utéct, křičet, nebo se zeptat, zda čerti umějí mlít i žito.
První se pohnula pekařka Rozálie.
Podala čertíkovi buchtu, kterou měla v košíku.
Čertík ji přijal s dojetím.
„Lidé jsou složití,“ řekl s plnou pusou, „ale pečou výborně.“
A tím se napětí zlomilo.
Ne hned úplně. Někteří lidé stáli ještě dlouho opatrně u vrat. Ale když čerti znovu začali tančit a mlýn se rozběhl, vesnice pochopila, že strašidelné nemusí vždycky znamenat zlé. Někdy je to jen něco, co člověk nezná a co navíc dupá po půlnoci.
Od té doby se mlýn nezavřel.
Naopak.
Každý úplněk se ve mlýně konal Noční tanec mouky. Lidé přinesli koláče, čerti kroky, mlynář housle a Matěj, který se stal oficiálním lidským poradcem přes kamenický skluz, učil děti dupat tak, aby se nerozsypaly pytle.
Bylo stanoveno několik pravidel.
Čerti nesměli skákat přes pytle vyšší než dva lokty.
Krokodýlí krok byl zakázán, protože nikdo nevěděl, proč se tak jmenuje, ale pokaždé při něm praskla lavice.
Koláče se měly pokládat na stůl, nikoli házet do rytmu.
A pokud někomu během tance upadl ocas do mouky, musel si ho sám vyklepat.
Vesnice Kamenice si časem zvykla.
Lidé už neříkali, že ve mlýně straší. Říkali, že tam v noci pracuje neobvyklá směna. Děti se přestaly mlýna bát a starosta dokonce navrhl ceduli:
Mlýn Vendelína Kamenického — mouka mletá rytmem
Pekařka Rozálie z ní pekla buchty tak lehké, že jedna málem uletěla z plechu.
Jedné noci, když tanec skončil a čerti se chystali vrátit tam, odkud čerti po práci odcházejí, zůstali Matěj a malý čertík sedět na schodech u náhonu.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptal se Matěj.
„Bonifác,“ řekl čertík. „Ale kamarádi mi říkají Boni.“
„A odkud chodíte?“
Bonifác ukázal dolů pod mlýn.
„Zpod kola.“
„Tam je cesta?“
„Někdy.“
Matěj se naklonil k vodě.
Mlýnské kolo se pomalu otáčelo a na jeho mokrých lopatkách se třpytilo měsíční světlo. Pak se v náhonu objevila červená jiskra. Potom druhá. Voda pod kolem se na okamžik rozestoupila a ukázala kamenné schody vedoucí dolů.
Nebyla to cesta do pekla.
Nebo aspoň nevypadala tak, jak si Matěj peklo představoval.
Schody byly teplé, osvětlené lucernami a zespodu se ozývala hudba. Jiná než ve mlýně. Hlubší. Starší. Taková, při které se člověku i v botách roztančily tkaničky.
Na mokrém kameni se objevila slova:
Kdo se přestane bát dupání ve tmě, může slyšet hudbu, která rozhýbává zapomenuté věci.
Matěj se podíval na Bonifáce.
„Kam to vede?“
Čertík se usmál.
„Do starého sálu pod mlýnem. Tam se učí kroky, které se netancovaly sto let.“
„A můžu tam?“
„Nevím,“ řekl Bonifác. „Máš pevné boty?“
Matěj se podíval na své boty.
Byly trochu od mouky, trochu od bláta a jedna tkanička už se opravdu hýbala do rytmu.
„Mám,“ řekl.
Z mlýnice se ozval mlynář Vendelín:
„Matěji? Kde jsi?“
Matěj se otočil.
Schody pod kolem zatím nezmizely. Jen čekaly.
Bonifác si dal prst před pusu, i když čerti mají prsty poněkud drápovité.
„Ne dnes,“ zašeptal. „Každá hudba má svůj čas.“
Matěj přikývl.
Voda se zase zavřela. Mlýnské kolo se otočilo a všechno vypadalo jako dřív.
Jenže Matěj věděl, že pod strašidelným mlýnem čeká další sál, další tanec a možná i tajemství, proč se vlastně některé staré věci dají rozhýbat jen tehdy, když se člověk nebojí trochu dupnout.
A ve mlýně nad ním se zatím z pytle mouky ozvalo tiché:
Dum.
Jako pozvánka.
