Tonda našel schody v mlze. Začínaly u zastávky. Vedly vzhůru. „To tu včera nebylo.“ Vystoupal deset schodů. Pak dvacet. Mlha zhoustla. Najednou byl nad střechami. Pak nad mraky. Schody pokračovaly. Nakonec dorazil k modrým dveřím. Za nimi byla další obloha.
Druhé patro. Mraky tam rostly ze země a hvězdy visely na šňůrách. Pracoval tam starý správce. „Konečně.“
„Konečně co?“
„Někdo přišel.“
Ukázalo se, že druhé patro oblohy potřebuje údržbu. Hvězdy se musí leštit. Mraky posouvat. Duhy skládat. Tonda pomáhal celé dopoledne. Pak si vzpomněl na školu. „Musím zpátky!“
Správce se usmál. „Dole uplynula minuta.“
Tonda sestoupil. Schody zmizely. Ve škole mu nikdo nevěřil. Ale Tonda už věděl, že svět může mít víc pater, než vidíme. A od té doby se při mlze vždy díval pozorně. Ne proto, že chtěl utéct někam jinam. Protože věděl, že někdy se nové možnosti objeví právě tam, kde máme pocit, že nevidíme ani na krok.
CHCEŠ JEŠTĚ JEDNU POHÁDKU?








