Nebyla ani největší, ani nejhlubší, ale byla útulná tak, jak to umějí právě jen králičí domovy. Voněla po sušeném heřmánku, po mrkvových koláčcích a po hlíně, která v zimě hřeje a v létě drží příjemný chlad. V té noře žil bílý králíček jménem Oliver.
Byl opravdu bílý, ne jen trochu světlý. Srst měl jemnou jako obláček a tak čistou, že si ho v zimě lidé z dálky občas spletli se zapomenutou sněhovou závějí. Měl dlouhé uši, růžový čumáček a oči tmavé a zvídavé, jako by se v nich pořád odrážela nějaká otázka.
A Oliver otázek opravdu měl spoustu.
Proč se stíny večer prodlužují, jako by chtěly dojít až do lesa?
Kam mizí vítr, když se úplně utiší?
A proč člověk někdy cítí, že ho někdo nebo něco volá, i když kolem něj není ani živáčka?
Jeho maminka říkávala, že má hlavu plnou poskakujících myšlenek. Dědeček tvrdil, že z něj jednou bude buď velký objevitel, nebo králík, který se pořád zatoulá a pak se oklikou vrátí domů. Oliver měl podezření, že obojí může být pravda zároveň.
Jednoho odpoledne, když slunce klesalo nad loukou a vzduch voněl po jeteli, běžel Oliver po pěšině k malinovému houští. Chtěl nasbírat pár malin pro maminku, ale po pravdě řečeno chtěl hlavně zjistit, jestli v dutině starého buku opravdu bydlí skřítek, jak tvrdila veverka Rozárka, nebo jestli si to zase trochu přibarvila, jak tvrdil jezevec Matylda.
Jenže než doběhl k buku, uviděl v trávě něco neobvyklého.
Něco se tam třpytilo.
Ne jako kapka rosy. Ne jako střep skla. Bylo to kulaté, hladké a zářilo to tak jemně, jako by uvnitř drželo zapomenutý kousek západu slunce.
Oliver se zastavil.
V trávě ležel zlatý míč.
Nebyl veliký. Přibližně tak velký, aby ho králíček mohl obejmout předními tlapkami. Byl dokonale kulatý a jeho povrch nebyl z tvrdého kovu, jak by člověk čekal, ale z něčeho zvláštního — působil teple, skoro živě. Když se ho Oliver opatrně dotkl, míč slabounce zacinkal.
Králíček se rozhlédl.
„Haló?“ zavolal. „Neztratil někdo zlatý míč?“
Louka mlčela.
Jen kobylka poskočila o kousek dál a tvářila se, že do lidských ani králičích záležitostí nezasahuje.
Oliver míč zkusil postrčit.
Kutálel se.
Ale ne jako obyčejný míč. Nekutálel se rovně z kopce ani tam, kam ho králíček poslal. Udělal malý oblouček, zatočil se kolem sedmikrásky, objel kámen a zastavil se přesně před Oliverovými tlapkami.
Králíček naklonil hlavu.
„To je divné.“
Postrčil ho znovu.
Míč se rozkutálel kousek po pěšině, odskočil přes kořínek, přejel přes trs trávy a zastavil se tentokrát před malou pěšinkou, která vedla do části lesa, kam Oliver obvykle nechodil.
Byla to pěšinka tichá a trochu zapomenutá. Nerostly podél ní maliny ani jahody, nevedla k žádné známé noře a stromům tam větve visely níž než jinde, jako by si spolu šeptaly.
Oliver zaváhal.
Každý rozumný králíček by se v takovou chvíli možná vrátil domů, zavolal maminku nebo aspoň jezevce Matyldu, který sice všechno komentoval trochu ponuře, ale uměl rozumně rozhodnout, kdy je les ještě přívětivý a kdy už trochu zlobí.
Jenže Oliver byl zvídavý.
A navíc měl pocit, že zlatý míč nevolá jen jeho oči, ale i srdce.
„Dobře,“ řekl. „Ale jen kousek.“
Zlatý míč se, jako by mu rozuměl, znovu rozkutálel.
A tak začala jejich cesta.
Míč se kutálel lesem a Oliver za ním poskakoval. Občas se zastavil, aby se nadechl vůně mechu, občas se ohlédl, jestli ještě vidí kus známé louky, ale ta byla brzy pryč. Míč vedl stále dál, přes nízké kapradí, kolem pařezu porostlého lišejníkem, pod větvemi, na kterých seděly dvě sojky a hádaly se o to, kdo z nich je lepší zpěvačka.
„Kam mě vedeš?“ ptal se Oliver.
Míč samozřejmě neodpověděl.
Jen se vždycky lehce zatřpytil a kutálel se dál.
Po chvíli dorazili k potůčku.
Nebyl široký, ale měl svižný proud a leskl se v něm kousek nebe. Míč sjel po břehu až k vodě, zastavil se a chvíli se nehýbal. Oliver si pomyslel, že teď už dobrodružství možná skončí, protože ani ten nejkouzelnější míč přece nemůže chtít po králíčkovi, aby plaval.
Jenže zlatý míč se dotkl hladiny.
A voda pod ním se rozsvítila.
Ne prudce, jen zlatavě. Přes potůček se objevilo několik kulatých kamenů, které předtím pod vodou nebyly vidět. Vystoupily na hladinu tak přesně, že vytvořily cestičku z jednoho břehu na druhý.
Oliver zamrkal.
„Aha,“ řekl tiše. „Tak ty nejsi jen míč.“
Přeskákal po kamenech na druhou stranu a sotva seskočil do trávy, míč už se kutálel dál.
Za potůčkem byl les jiný.
Tišší.
Slunce sem pronikalo v dlouhých pruzích a vzduch byl chladnější. Oliverovi se zdálo, že slyší vzdálené cinkání, jako když o sebe narážejí malé skleněné kapky. Míč zrychlil a Oliver musel přidat, aby mu stačil.
Nakonec dorazili na mýtinu.
Byla kulatá a uprostřed stála stará studna.
Ne obyčejná, jaké bývají u domů. Tato byla z bledého kamene, po obvodu zarostlá mechem a kolem jejího okraje se vinuly drobné modré kvítky, které Oliver nikdy předtím neviděl. Nad studnou visel dřevěný rumpál, ale místo vědra na něm byl zavěšen prázdný stříbrný kruh.
Zlatý míč se dokutálel až ke studni a zůstal ležet u jejího okraje.
Na mýtině seděla liška.
Byla rezavá, štíhlá a měla oči tak chytré, že by se v nich člověk nerad zkoušel vymlouvat. Na první pohled nevypadala nebezpečně, spíš unaveně. Když uviděla Olivera, pomalu vstala.
Oliver ztuhl.
Liška si toho všimla.
„Neboj se,“ řekla. „Kdybych měla chuť tě honit, nezačínala bych rozhovorem.“
To byla poněkud zvláštní útěcha, ale nějakým způsobem fungovala.
„Ty víš, co je to za míč?“ zeptal se Oliver a pro jistotu zůstal kousek od ní.
Liška kývla.
„To je Zlatník.“
„To není jméno pro míč.“
„A přesto se tak jmenuje.“
Oliver se podíval na kouzelnou kouli u studny.
„A co dělá?“
Liška se posadila.
„Hledá.“
„Co?“
„To, co se ztratilo, ale ještě to není úplně zapomenuté.“
To byla věta, nad kterou se králíček musel zamyslet. Vypadala jednoduše, ale byla v ní schovaná větší hloubka, než se na první poslech zdálo.
„A co se ztratilo tady?“ zeptal se.
Liška se zadívala na studnu.
„Zpěv.“
Oliver zamrkal.
„Zpěv?“
„Kdysi bývala tahle studna studnou ozvěn. Když se do ní někdo podíval a zazpíval, studna nevrátila jen jeho hlas. Vrátila to nejhezčí, co měl v srdci. Lidé i zvířata sem chodili, když si chtěli něco připomenout — odvahu, radost, starou vzpomínku, jméno, které nechtěli zapomenout.“
Oliver se podíval do tmavé studny.
„A co se stalo?“
„Jednou sem přišel někdo, kdo chtěl slyšet jen sám sebe. Jen svůj hlas, svou důležitost, svou pýchu. Studna se zavřela. Od té doby mlčí.“
Králíček chvíli mlčel taky.
Pak se podíval na zlatý míč.
„A ten mě sem přivedl proč?“
Liška se pousmála.
„To musíš zjistit sám.“
To bylo přesně to, co Oliver slyšet nechtěl. Doufal v něco užitečnějšího, třeba: protohle zatáhneš za rumpál, třikrát klepneš tlapkou a všechno se vyřeší. Jenže pohádkové věci bývají málokdy tak praktické.
Oliver přistoupil ke studni.
Podíval se dovnitř.
Neviděl dno. Jen tmu a v ní nejasný záblesk, jako by hluboko dole čekala kapka světla.
„A co mám dělat?“ zašeptal.
V tu chvíli zlatý míč sám vyskočil.
Jen trochu. Lehce. A dopadl do stříbrného kruhu zavěšeného na rumpálu.
Cink.
Kruh se rozzářil. Studna tiše zavibrovala.
Oliver se lekl tak, až málem skočil lišce do náruče, což by nebyl dobrý začátek důvěry. Liška ale jen ustoupila stranou a kývla ke studni.
„Myslím, že čeká na tebe.“
„Na mě? Ale já neumím zpívat.“
„Možná ne tak, jak si myslíš,“ řekla liška.
Oliver se díval na zlatý míč ve stříbrném kruhu. Najednou pocítil něco zvláštního. Nebyl to strach a nebyla to ani zvědavost. Bylo to spíš něco mezi obojím — ten okamžik, kdy člověk ví, že má udělat malou věc, která možná otevře velké dveře.
Zhluboka se nadechl.
A začal.
Nezpíval krásně jako slavík ani jistě jako kos na jaře. Zpíval tiše, trochu nejistě a velmi poctivě. Melodie nebyla složitá. Byla to písnička, kterou mu maminka zpívala po večerech v noře, když venku pršelo a vevnitř bylo teplo.
Byla to písnička o světle v okně, o cestě domů a o tom, že i ten, kdo se zatoulá, může najít pěšinu zpátky.
Když zazněl první verš, studna se zachvěla.
Když zazněl druhý, po kamenech kolem studny se rozeběhlo zlaté světlo.
A když Oliver došel k poslednímu tónu, ozvalo se ze studny něco, co na mýtině dlouho nikdo neslyšel.
Odpověď.
Nebylo to jen echo. Byl to zpěv. Jemnější, hlubší a krásnější, než jak zpíval Oliver sám. Jako by studna vzala jeho malou písničku a vrátila ji zpět i s tím, co v ní bylo skryté — s láskou k domovu, s odvahou, s nejistotou i s tou zvláštní nadějí, kterou člověk cítí, když jde neznámou cestou, ale ještě se nerozhodl utéct.
Liška sklopila hlavu.
Zlatý míč se rozzářil tak jasně, až mýtina na okamžik vypadala jako zalitá večerním sluncem.
A pak se stalo ještě něco.
Ze studny se vznášel drobný zlatý prach a usadil se na kamenech, na mechu, na liščině srsti i na Oliverových uších. Studna znovu ožila. V jejím nitru se cosi roztočilo a ze dna vyletěla malá kapka světla.
Stoupla až k Oliverovi a zastavila se před jeho čumáčkem.
V té kapce uviděl obraz.
Ne svůj.
Uviděl malou srnku, jak stojí na kraji lesa a hledá cestu. Uviděl starého ježka, který zapomněl, kam schoval poslední podzimní jablko. Uviděl holčičku v modrém kabátku, která pláče u rozcestí, protože ztratila stužku po babičce.
Pak obraz zmizel.
„Co to bylo?“ vydechl Oliver.
Liška se na něj podívala novým pohledem.
„Studna se probudila. A Zlatník našel nového průvodce.“
Králíček polkl.
„Jakého průvodce?“
„Toho, kdo s ním bude hledat, co se ztratilo.“
Oliver se podíval na zlatý míč. Najednou mu bylo jasné, že to není náhoda. Míč neležel v trávě jen tak. Našel si jeho.
„Ale já jsem jen králíček,“ řekl.
„A já jsem jen liška,“ odpověděla ta zrzavá tiše. „A přesto jsme tady.“
To byla odpověď, na kterou se nedalo nic namítnout.
Slunce už kleslo nízko a mezi stromy se začaly prodlužovat stíny. Oliver si uvědomil, že maminka bude mít starost. Chtěl se vrátit domů. Chtěl se schoulit do známé nory, dát si mrkvový koláček a vyprávět, co zažil, i kdyby mu půlka rodiny věřila jen natolik, aby si řekla, že má příliš bujnou fantazii.
Zlatý míč jako by to vycítil.
Vyskočil ze stříbrného kruhu, kutálel se k okraji mýtiny, pak se otočil a zůstal čekat.
„Povede mě zpátky?“ zeptal se Oliver.
„Dnes ano,“ řekla liška. „Ale nezůstane to jen u dneška.“
Králíček zaváhal.
„Ty půjdeš s námi?“
Liška se podívala ke studni, pak do lesa.
„Až bude potřeba. Některé cesty začínají ve dvojici. Jiné se mají nejdřív naučit chodit samy.“
Oliver přikývl, i když úplně nevěděl, co si o tom myslet.
Rozloučil se, a než odešel, studna tiše zazpívala ještě jednou. Tentokrát jen kratičce, jako by mu slibovala, že si bude jeho písničku pamatovat.
Zlatý míč pak vedl Olivera lesem zpátky.
Cesta domů byla kratší, než čekal. Nebo se mu to tak aspoň zdálo. Brzy znovu překročil potůček po kamenech, doběhl k louce a uviděl známý kopeček s jejich norou.
Maminka stála u vchodu a už už se nadechovala k tomu přísnému, ale úlevnému tónu, kterým maminky říkají: kde ses toulal a víš ty vůbec, jaký strach jsem měla?
Jenže pak uviděla zlatý míč po jeho boku.
A zůstala stát.
„Olíku,“ řekla pomalu, „kde jsi přišel k tomu slunci?“
Oliver se rozesmál.
„To není slunce. To je Zlatník.“
Dědeček, který vyšel z nory za maminkou, se na míč podíval velmi pozorně. V očích se mu objevil výraz někoho, kdo něco tušil už dávno, ale nechtěl to vyslovit nahlas, aby tím nevyplašil kouzlo.
„Aha,“ řekl jen. „Tak už si tě našel.“
Oliver se na něj překvapeně podíval.
„Ty ho znáš?“
Dědeček se pousmál.
„Jen z vyprávění. Ale některé věci se poznají, i když je člověk vidí poprvé.“
Večer seděli spolu v noře. Maminka nakrojila mrkvový koláček, dědeček nalil bylinkový čaj a Oliver vyprávěl. O lesní pěšině. O lišce. O studni ozvěn. O písničce, která se vrátila jinak, než odešla. A o obrazech ztracených věcí, které viděl v kapce světla.
Maminka poslouchala mlčky. Dědeček také. Jen občas kývl, jako by některé části příběhu zapadaly do míst, která v něm už dávno čekala.
Když Oliver domluvil, zlatý míč ležel tiše u dveří.
Vypadal klidně.
Skoro obyčejně.
Jenže když v noci všichni usnuli a nora potemněla, míč se znovu rozzářil.
Ne moc.
Jen tak, aby se v jeho zlatém povrchu ukázal nový obraz.
Byla to stezka.
Vedla podél potoka, přes mlžnou paseku a dál k místu, kde v trávě ležela modrá stužka.
Vedle ní stálo drobné světýlko.
A ještě dál — skoro neviditelně — se v temném kraji lesa rýsovalo cosi jako branka, kterou Oliver dosud nikdy neviděl.
Zlatý míč tiše cinkl.
Jednou.
Jako pozvání.
A bílý králíček, který zatím spal zachumlaný v noře, ještě netušil, že zítřejší ráno nebude patřit jen malinám, nýbrž i prvnímu opravdovému hledání.
