Tučňáci tam chodili ve slavnostních černobílých kabátcích, klouzali se po břiše, rybařili v ledové vodě a tvářili se u toho velmi důstojně, i když jim občas uklouzla noha a skončili zobákem ve sněhu.
Mezi nimi žil malý tučňák Toník.
Byl kulatý, zvědavý a o něco zasněnější, než bylo v kolonii zvykem. Ostatní mladí tučňáci se učili plavat, potápět, chytat ryby a bezpečně se přesouvat po ledu, který měl sklon praskat právě ve chvíli, kdy se člověk tvářil sebejistě. Toník se to učil také. Jenže zatímco ostatní sledovali vodu, on pořád zvedal hlavu k nebi.
Nad ledovým pobřežím totiž létali buřňáci.
Měli dlouhá křídla, štíhlá těla a uměli se vznášet ve větru tak lehce, jako by jim obloha sama dělala místo. Když se opřeli do vzduchu, nemuseli skoro mávnout křídly. Jen pluli. Nahoru, dolů, nad vlny, nad ledové kry, nad bílé pláně, které se zdály nekonečné.
Toník je pozoroval celé hodiny.
„Jednou budu létat,“ řekl poprvé nahlas, když byl ještě malý a měl na bříšku jemné šedé chmýří.
Jeho kamarádka Bětka na něj pohlédla stranou.
„My nelétáme,“ řekla.
„Zatím,“ odpověděl Toník.
Bětka si otřepala sníh z křídel. „Ne, Toníku. Ne zatím. Prostě nelétáme. My plaveme.“
„Ale máme křídla.“
„Máme ploutve.“
„Vypadají jako křídla.“
„Vypadají jako křídla, která změnila názor.“
Toník se zamračil. To mu připadalo nespravedlivé. Proč by měl mít něco podobného křídlům, když se s tím nedá letět? To bylo jako dostat hrneček bez dna nebo sáňky bez sněhu. Anebo šálu, která nehřeje, ale jen slušně visí kolem krku.
Zeptal se maminky.
„Mami, proč nelétáme?“
Maminka právě pečlivě rovnala kamínky kolem jejich hnízda. Tučňáci si na kamíncích zakládají, a kdo tvrdí opak, nikdy neviděl tučňáka, kterému soused odnesl pěkný oblý kámen.
„Protože naše křídla jsou stavěná na vodu,“ řekla.
„Ale já nechci jen vodu.“
Maminka se na něj podívala měkčeji.
„To neznamená, že voda je málo.“
Toník mlčel. Věděl, že maminka má pravdu, ale pravdy někdy člověka neuklidní, když se mu sen dívá zrovna jiným směrem.
Zeptal se tatínka.
Tatínek byl výborný plavec a dokázal se potopit tak hluboko, že se vracel s výrazem někoho, kdo se dole potkal s tajemstvím a nehodlá o něm hned mluvit.
„Tati, myslíš, že bych mohl jednou létat?“
Tatínek se poškrábal zobákem na hrudi.
„Záleží, co myslíš létáním.“
„Být ve vzduchu.“
„To se ti může povést, když zakopneš na svahu.“
„Tati.“
„Dobře. Myslíš jako ptáci?“
Toník přikývl.
Tatínek chvíli pozoroval oblohu.
„Možná ne jako oni,“ řekl nakonec. „Ale to ještě neznamená, že neexistuje jiný způsob.“
To byla věta, které se Toník chytil jako kamínku na ledové kře.
Od toho dne začal trénovat.
Nejprve zkoušel mávat křídly. Postavil se na vyvýšený kus ledu, roztáhl ploutve a mával tak usilovně, až se kolem něj zvedaly sněhové vločky. Po pěti minutách byl unavený, po sedmi zadýchaný a po osmi spadl dozadu do sněhu.
„Jak to šlo?“ zeptala se Bětka.
Toník ležel na zádech a díval se do nebe.
„Obloha se zatím nepřiblížila.“
Pak zkoušel skákat.
Vybral si nízký sněhový hrbolek, rozběhl se a vrhl se kupředu. Na okamžik se opravdu ocitl ve vzduchu. Velmi krátký okamžik. Tak krátký, že by ho moucha možná přehlédla. Potom přistál na břiše a sklouzl až k tetičce Otýlii, která právě vyprávěla mladším tučňákům o správném chování při větru.
„Toníku,“ řekla tetička přísně, když kolem ní prosvištěl, „důstojný tučňák nelétá po břiše do příbuzenstva.“
„Trénuji,“ vysvětlil Toník ze závěje.
„To je vidět,“ řekla tetička. „Jen zatím není jasné co.“
Zkoušel i peří.
Nasbíral kolem kolonie několik peříček, která ztratili buřňáci, a pokusil se je zapíchat si pod křídla. Vypadal pak jako slavnostní kartáč po neúspěšném večírku.
Když se rozběhl, peříčka mu odlétla za hlavu a jedno se přilepilo dědovi Arnoštovi na zobák.
„Sněží divně,“ poznamenal děda.
Toníkovi se ostatní tučňáci nesmáli zle, ale smáli se. A někdy i laskavý smích píchne, když člověk stojí uprostřed svého snu celý opelichaný.
Večer seděl Toník sám na kraji ledové kry a díval se na moře. Nebe bylo růžové a fialové, vlny tmavé a na hladině se odrážela první hvězda.
Přiletěl k němu starý buřňák.
Jmenoval se Severýn a byl tak starý, že si pamatoval bouře, o kterých mladí ptáci mluvili už jen jako o pověstech. Měl šedá křídla, ostré oči a v zobáku výraz někoho, kdo už slyšel tolik hloupých otázek, že ho dobré otázky začaly těšit.
„Ty jsi ten tučňák, co chce létat,“ řekl.
Toník se napřímil. „Ano.“
„A proč?“
Toník čekal spoustu otázek, ale tuhle vlastně ne.
„Protože…“ začal. „Protože chci vidět svět shora. Protože chci cítit vítr pod křídly. Protože nechci jen chodit a plavat. Protože když vás vidím, jak letíte, připadá mi, že víte něco, co my ne.“
Severýn si složil křídla.
„A co myslíš, že víme?“
Toník se zadíval na oblohu. „Jaké to je být volný.“
Starý buřňák dlouho mlčel.
Pak řekl: „Víš, co si myslí mnozí ptáci o tučňácích?“
„Že jsme směšní?“
„Někdy. Ale hlavně si myslí, že znáte tajemství hlubin.“
Toník zamrkal.
„Jakých hlubin?“
„Moře,“ řekl Severýn. „My létáme nad ním. Vidíme vlny, led, bouře a světlo na hladině. Ale vy mizíte pod povrchem. Plujete tam, kam se vzduch nedostane. Mezi ryby, stíny a zelené ticho. Pro nás je to stejně nemožné jako pro tebe obloha.“
Toník se podíval na svoje ploutve.
Nikdy ho nenapadlo, že někdo může závidět tučňákům vodu.
„Ale já chci nahoru,“ řekl tiše.
„To je v pořádku,“ odpověděl Severýn. „Jen si dej pozor, abys při touze po jednom nepohrdl tím, co už umíš.“
Ta věta v Toníkovi zůstala.
Další den přišla bouře.
Ne veliká hned. Nejprve se na obzoru objevily tmavé mraky. Pak začal foukat vítr a moře se zvedlo. Tučňáci se stáhli dál od kraje ledu, mláďata se schovala mezi dospělé a i tetička Otýlie přestala vykládat o důstojnosti, protože vítr jí obracel peří tak, že důstojnost by stejně nebyla vidět.
Buřňáci létali nízko nad vlnami. Bouři znali, ale tahle byla zrádná. Přicházela ze dvou stran a mezi ledovými krami se začal tvořit vír.
Toník stál u rodičů, když zaslechl výkřik.
Na malé kře kus od pobřeží uvízl mladý buřňák. Měl poraněné křídlo a vítr ho odnášel dál od kolonie. Starý Severýn kroužil nad ním, ale nemohl přistát bezpečně. Vlny narážely do ledu a kry se od sebe vzdalovaly.
„Musíme pro něj!“ vykřikl Toník.
„Je to nebezpečné,“ řekla maminka.
„Já vím.“
„Proud je silný,“ řekl tatínek.
Toník se podíval na moře.
Bylo tmavé, divoké a studené. Ale nebylo cizí. Najednou si uvědomil, že ví, jak se v něm pohybovat. Znal jeho tah, jeho chlad, jeho dech. Věděl, kdy se ponořit pod vlnu a kdy vyplavat. Věděl, jak použít ploutve, které ho ve vzduchu nikdy nezvedly.
„Já tam doplavu,“ řekl.
Bětka se postavila vedle něj. „Já půjdu s tebou.“
„Ne,“ řekl Toník. „Jeden bude rychlejší.“
Bětka se nadechla k protestu, ale pak se podívala na vodu a přikývla. „Tak aspoň nebuď hrdina moc dlouho. Hrdinové, kteří se vracejí pozdě, bývají otravní.“
Toník se rozběhl.
Skočil do moře.
Voda ho objala ledovým nárazem, až se mu na okamžik zatajil dech. Pak se ale jeho tělo pohnulo tak, jak to umělo odmalička. Ploutve zabraly. Nohy koply. Toník se ponořil pod první vlnu, vyhnul se kusu ledu a plul.
Pod hladinou nebyla bouře tak hlučná. Bylo tam temně zeleno, bubliny stoupaly vzhůru a světlo se lámalo do pruhů. Toník najednou cítil, že jeho ploutve nejsou nepovedená křídla.
Jsou to křídla pro jiný svět.
Plul rychleji, než kdy plul. Vynořil se u kry, na které se choulil mladý buřňák.
„Neboj se!“ zavolal Toník.
„Já se nebojím!“ odpověděl buřňák a celý se třásl. „Jen se intenzivně netěším.“
Toník se vyškrábal na kraj kry. Mladý pták měl jedno křídlo podivně ohnuté, ale jinak byl celý. Vlny však krou odnášely dál.
„Musíš na mě,“ řekl Toník.
„Na tebe?“
„Ano.“
„Ty jsi malý.“
„A ty máš moc poznámek na někoho, kdo odplouvá.“
Buřňák zavřel zobák a opatrně se přitiskl k Toníkovým zádům. Toník skočil zpět do vody.
Cesta zpátky byla těžší. Vítr hnal vlny proti nim, voda je tlačila stranou a mladý buřňák se každou chvíli lekl, že spadne. Toník plul. Potápěl se pod vlny, vyplouval mezi krami a znovu se nořil. Nad hladinou slyšel volání kolonie, ale nerozuměl slovům. Jen cítil, že ho čekají.
Najednou ho silný proud stáhl dolů.
Toník se ocitl pod větší krou. Nad ním nebyla volná hladina, jen ledové stříbro. Na okamžik se v něm probudil strach. Co když netrefí ven? Co když je proud odnese? Co když se jeho sen o létání skončí hluboko pod vodou?
Pak uviděl světlo.
Ne nahoře. Před sebou.
Malou modrou škvíru mezi krami, kudy proudilo světlo z nebe. Toník zabral ploutvemi, jak nejsilněji uměl, a vyrazil k ní.
Vynořil se jen kousek od pobřeží.
Kolonie zajásala.
Tatínek s Bětkou mu pomohli ven, maminka přikryla mladého buřňáka vlastním tělem, aby se zahřál, a starý Severýn přistál poblíž tak opatrně, že ani vítr se neodvážil komentovat jeho věk.
„Zachránil jsi ho,“ řekl.
Toník se třásl zimou a únavou. „Nelétal jsem.“
Severýn se podíval na moře.
„Ne?“
Toník chtěl odpovědět, že ne, samozřejmě že ne. Ale pak si vzpomněl na okamžik pod hladinou. Na zelené ticho, pruhy světla, proud kolem těla a ploutve, které ho nesly rychleji než jakýkoli běh po ledu.
Vypadalo to jinak než let.
Ale cítilo se to podobně.
Další dny se o Toníkovi mluvilo v celé kolonii. Tetička Otýlie tvrdila, že vždycky věděla, že z něj něco bude, i když to ještě dopoledne před bouří formulovala poněkud opatrněji. Bětka mu nosila nejlepší kamínky na hnízdo, což je mezi tučňáky velmi vážný projev uznání. A mladý buřňák, který se jmenoval Eliáš, se u Toníka učil, jak vypadá moře zblízka.
Křídlo se mu hojilo pomalu, a tak trávil čas na ledě.
„Vy se opravdu umíte potopit jen tak?“ ptal se.
„Ano,“ řekl Toník.
„A nebojíte se, že vám zmizí nebe?“
Toník se zamyslel. „Někdy. Ale pak zjistíš, že pod hladinou je jiné.“
Eliáš na něj hleděl s obdivem, který Toníka trochu hřál.
Jednoho klidného rána, když bouře už byla jen vzpomínkou a moře se lesklo tak rovně, jako by ho někdo uhladil dlaní, vzal Severýn Toníka na vysoký ledový útes.
„Chtěl jsi vidět svět shora,“ řekl.
Toník přikývl.
„Tak se dívej.“
Z útesu bylo vidět všechno. Kolonie vypadala jako hrst černobílých semínek rozsypaných po ledu. Moře se táhlo až k obzoru. Nad ním kroužili buřňáci a pod hladinou se občas mihly stříbrné ryby.
Toníkovi se sevřelo srdce.
„Je to krásné,“ řekl.
„Ano,“ odpověděl Severýn. „A teď se podívej pořádně.“
Toník se díval.
A najednou uviděl něco, čeho si dřív nevšiml. Buřňáci létali nad mořem. Tučňáci pluli pod ním. Jedni kreslili cesty ve vzduchu, druzí ve vodě. Obloha i moře byly veliké. Jen každé drželo jiný druh volnosti.
„Myslel jsem, že když neumím létat, něco mi chybí,“ řekl Toník tiše.
„Možná ti nechybí křídla,“ řekl Severýn. „Možná ti jen chybělo vidět, že je používáš jinak.“
Toník dlouho mlčel.
Potom se usmál.
Ne tak, že by přestal snít o obloze. Sen nezmizel. Jen už nepíchal. Už nebyl důkazem, že je s ním něco špatně. Byl oknem, skrz které se mohl dívat na svět jinak.
Od té doby Toník trénoval dál.
Ale jinak.
Už neskákal z ledových hrbolků v naději, že se z něj stane buřňák. Místo toho se učil plavat tak, aby pod hladinou dokázal kličkovat mezi proudy, vynořit se přesně ve správnou chvíli a klouzat vodou s takovou lehkostí, že mladí buřňáci shora křičeli:
„Podívejte! On létá v moři!“
A Toník poprvé neřekl: „To není opravdové létání.“
Jen zanořil hlavu pod vlnu, roztáhl ploutve a nechal vodu, aby ho nesla.
Jednou večer, když se nad ledovým krajem objevila polární záře, přišel Toník na kraj pobřeží. Záře se vlnila po nebi zeleně a fialově, jako by někdo nad světem rozprostřel hedvábný šál. Moře pod ní zrcadlilo barvy tak přesně, že nebylo jasné, kde končí obloha a kde začíná voda.
Toník vstoupil do moře.
Plaval pod hladinou a nad ním tančilo nebe. Barvy se lámaly do vody, ryby se míhaly jako malé hvězdy a Toník měl najednou pocit, že je mezi dvěma světy. Pod oblohou a nad hlubinou. Ne pták. Ne ryba. Tučňák.
A právě v tom bylo kouzlo.
Když se vynořil, starý Severýn seděl na kře a čekal.
„Tak co,“ zeptal se, „letěl jsi?“
Toník se zasmál.
„Ano,“ řekl. „Jen pod vodou.“
Severýn přikývl, jako by to byla odpověď, na kterou čekal.
Vtom se za nimi ozvalo tiché zapraskání.
V ledu se otevřela úzká trhlina. Nebyla nebezpečná, protože se nešířila. Spíš vypadala jako dveře, které někdo pootevřel zevnitř. Z trhliny vystoupalo modré světlo a ve vodě pod ní se objevila cesta. Nebyla z kamene ani z písku. Byla z bublin, hvězdného prachu a zelených odlesků polární záře.
Toník se naklonil nad hladinu.
Na vlně se objevila slova:
Kdo najde nebe pod hladinou, smí plout tam, kde se učí létat i sny.
Bětka, která mezitím přišla za ním, vyvalila oči.
„Ty jsi zase něco objevil.“
„Asi ano,“ řekl Toník.
„A je to bezpečné?“
Toník se podíval na modře svítící cestu, která mizela kamsi do hlubin.
„Nevím.“
Bětka si povzdechla. „Tak to zní jako něco, kam samozřejmě půjdeš.“
Toník se usmál.
Nad nimi kroužili buřňáci. Pod nimi svítila neznámá cesta. A mezi tím stál malý tučňák, který kdysi toužil létat, protože si myslel, že jen obloha umí dát svobodu.
Teď už věděl, že některá křídla potřebují vítr.
A některá vodu.
