Nad dveřmi visel dřevěný štít s namalovanými hodinami. Jenže ručičky na nich neukazovaly dvanáct, tři ani půl sedmé. Jedna mířila na namalované slunce, druhá na kapku deště a mezi nimi se třpytila maličká hvězda.
Lidé z městečka si na to zvykli.
„U pana Erazima je to tak vždycky,“ říkali.
Pan Erazim byl starý hodinář. Měl bílé vousy, kulaté brýle a prsty tak jemné, že dokázaly zvednout ozubené kolečko menší než zrníčko máku. V jeho dílně tikaly hodiny vysoké, malé, nástěnné, kapesní, kukačkové i takové, které neměly kukačku, ale každou celou hodinu si důstojně odkašlaly.
Dílna voněla po dřevě, kovu, oleji a čaji z mateřídoušky. Na policích ležely šroubky, pružinky, ciferníky a staré ručičky, které už dosloužily, ale pan Erazim je nikdy nevyhodil.
„I zastavená ručička si pamatuje cestu,“ říkával.
Většina hodin ve městě ukazovala obyčejný čas.
Ráno.
Poledne.
Večer.
Čas jít do školy, čas dát chleba do pece, čas zavřít obchod, čas vyhnat kočku z košíku s prádlem.
Jenže v zadní místnosti Erazimovy dílny stály jedny zvláštní hodiny.
Byly vysoké, z tmavého ořechového dřeva, s mosazným kyvadlem a ciferníkem, na kterém nebyla čísla. Místo nich tam byly drobné obrázky: slunce, mrak, zavřené oko, smějící se ústa, malý uzlík, otevřené okno, rozbitý hrníček, zvonek, pírko a tiché jezero.
Ty hodiny neukazovaly, kolik je.
Ukazovaly, jaký čas má člověk uvnitř.
Pan Erazim jim říkal Náladovky.
Nikdo ve městě o nich nevěděl kromě jeho vnučky Rozárky.
Rozárka měla zrzavé copy, nos posetý pihami a oči, které si všímaly věcí dřív než dospělí. Chodila k dědečkovi po škole a pomáhala mu rovnat krabičky se šroubky. Přesněji řečeno se o to snažila. Někdy totiž dala malé šroubky k ještě menším, velké k prostředním a jednou zařadila zrnko pepře mezi náhradní součástky, což pan Erazim odhalil až ve chvíli, kdy mu při opravě budíku kýchl celý ciferník.
„Dědečku,“ zeptala se jednou, „proč ty zadní hodiny neukazují čas?“
Erazim seděl u stolu a čistil kapesní hodinky pana pekaře.
„Ukazují,“ řekl.
„Ale nemají čísla.“
„Ne každý čas se počítá čísly.“
Rozárka se zamračila.
„To zní jako věta, kterou říkají dospělí, když nechtějí odpovědět.“
Dědeček se usmál.
„A někdy také tehdy, když je odpověď dlouhá.“
Odvedl ji do zadní místnosti.
Náladovky tiše tikaly.
Jejich kyvadlo se nehoupalo pravidelně. Někdy zpomalilo, někdy poskočilo, někdy se zastavilo na tak krátkou chvíli, že si člověk nebyl jistý, jestli se mu to jen nezdálo.
„Postav se před ně,“ řekl Erazim.
Rozárka poslechla.
Ručičky se pohnuly.
Jedna ukázala na zvonek.
Druhá na otevřené okno.
„Co to znamená?“ zeptala se.
„Že jsi zvědavá,“ řekl dědeček. „A že chceš ven z odpovědí, které jsou pro tebe moc těsné.“
Rozárka otevřela pusu.
„To hodiny poznaly?“
„Nálady tikají hlasitěji, než si lidé myslí.“
Od té doby chodila Rozárka k Náladovkám často.
Když měla radost, ručička mířila ke slunci.
Když byla unavená, posunula se k zavřenému oku.
Když se pohádala s kamarádkou Eliškou, jedna ručička ukázala na uzlík a druhá na rozbitý hrníček.
„To je přesné,“ zamumlala Rozárka. „Cítím se jako hrníček s uzlem.“
„Pak možná potřebuješ rozvázat, ne slepit,“ řekl dědeček.
Rozárka si všimla, že dědeček se před hodiny staví málokdy.
„Proč se nepodíváš ty?“ ptala se.
„Já už svoje počasí znám.“
„To není odpověď.“
„Je. Jen se ti nelíbí.“
Jednoho dne se však v městečku stalo něco zvláštního.
Všechny hodiny se začaly zpožďovat.
Ne stejně. To by bylo jednodušší. Věžní hodiny šly pozadu o půl hodiny. Hodiny v pekařství o tři minuty. Budík paní učitelky se zastavil přesně ve chvíli, kdy měla vstávat, což paní učitelka považovala za podezřele příjemné. Kukačkové hodiny v hostinci kukačkaly, kdy se jim zachtělo, a jednou kukačka vylezla ven jen proto, aby oznámila, že nemá náladu.
Lidé začali chodit pozdě.
Chleba byl upečený moc brzy.
Škola začala později, což děti nejprve vítaly, ale pak zjistily, že kvůli tomu také později končí.
Starosta svolal radu.
„Čas se nám rozpadá,“ prohlásil.
„Čas se nerozpadá,“ řekl pan Erazim. „Jen hodiny neposlouchají.“
„A proč neposlouchají?“
Hodinář si promnul brýle.
„To musím zjistit.“
Večer zůstal s Rozárkou v dílně dlouho do noci. Všude kolem tikaly hodiny, ale každé jinak. Jedny nervózně. Jedny ospale. Jedny tak rychle, že připomínaly myš běžící po plechu.
„Dědečku,“ řekla Rozárka, „to není obyčejná porucha.“
„Ne.“
„Podíváme se na Náladovky?“
Erazim chvíli mlčel.
Pak přikývl.
V zadní místnosti bylo chladněji než jindy. Náladovky stály ve stínu a jejich ručičky se třásly.
Rozárka se postavila před ně.
Ručičky se nepohnuly k jejím náladám.
Místo toho obě ukázaly na stejné znamení.
Na tiché jezero.
„Co to znamená?“ zašeptala.
Erazim zbledl.
„Zadržený čas.“
„Čas se může zadržet?“
„Když někdo nechce pustit něco, co už mělo odejít.“
Vtom se kyvadlo zastavilo.
Úplně.
Celá dílna ztichla.
Bylo to hrozné ticho. Ne jako večerní klid. Spíš jako nádech, který se bojí vydechnout.
Pak se ze starých hodin ozval slabý hlas.
„Erazime.“
Rozárka se chytila dědečkova rukávu.
„To mluvily hodiny?“
Dědeček zavřel oči.
„Ne. Někdo skrz ně.“
„Kdo?“
Hlas se ozval znovu.
„Erazime, už je čas.“
Starý hodinář se posadil na židli.
Vypadal najednou mnohem starší.
„Myslel jsem, že když to neopravím, nebude muset přijít,“ řekl tiše.
Rozárka mu nerozuměla.
„Co přijít?“
Erazim se dlouho díval na Náladovky.
Pak sáhl do horní zásuvky pracovního stolu a vytáhl malou stříbrnou krabičku. Uvnitř ležela rozbitá hodinová ručička. Byla tenká, zdobená a prasklá přesně uprostřed.
„Patřila hodinám tvé babičky,“ řekl.
Rozárka ztichla.
Babičku si pamatovala jen z obrázku. Usmívala se na něm pod jabloní a v ruce držela klobouk, který jí vítr zjevně chtěl odnést někam zajímavějším směrem.
„Když odešla,“ pokračoval dědeček, „zastavily se její hodiny. Opravil jsem v životě tisíce hodin, ale ty její ne. Nechtěl jsem. Dokud byly rozbité, měl jsem pocit, že jeden kousek dne, kdy tu ještě byla, zůstal se mnou.“
Rozárka se podívala na prasklou ručičku.
„A teď kvůli tomu stojí čas ve městě?“
Erazim přikývl.
„Náladovky dlouho držely můj smutek jen tady vzadu. Ale smutek, který se nikdy nesmí pohnout, začne jednou zdržovat všechno kolem.“
Rozárku píchlo u srdce.
Nechtěla, aby byl dědeček smutný. A už vůbec nechtěla, aby musel něco pouštět jen proto, že hodiny zlobí. Ale zároveň slyšela ticho v dílně. Všechna ta zastavená tiknutí čekala, až někdo udělá první pohyb.
„Co musíme udělat?“ zeptala se.
Erazim položil rozbitou ručičku na stůl.
„Opravit babiččiny hodiny.“
Stály v koutě pod plátěnou přikrývkou.
Byly malé, nástolní, z třešňového dřeva. Když je Erazim odkryl, Rozárka uviděla, že mají na ciferníku malované jabloně. Jedna ručička chyběla. Druhá stála na čase, který neznala.
Dědeček začal pracovat.
Ruce se mu třásly.
Rozárka mu podávala nástroje. Malý šroubováček. Pinzetu. Kapku oleje. Jemný hadřík. Byla tišeji než kdy dřív, protože cítila, že neopravují jen hodiny.
Opravují den, který zůstal uvězněný.
Když Erazim vzal prasklou ručičku, zastavil se.
„Nejde ji vrátit celou,“ řekl.
„Tak ji spravíme,“ navrhla Rozárka.
„Prasklina zůstane.“
„To nevadí. Některé věci jsou pravdivější, když je vidět, kde bolely.“
Dědeček se na ni podíval přes brýle.
„To je velmi dobrá věta.“
„Možná mi ji pošeptaly hodiny.“
Společně ručičku spojili drobnou zlatou svorkou. Nezakryla prasklinu, jen ji držela pohromadě. Potom ji Erazim opatrně nasadil na ciferník.
V místnosti se nic nepohnulo.
„A teď?“ zašeptala Rozárka.
Dědeček natáhl klíček.
Jemně otočil.
Jednou.
Dvakrát.
Třikrát.
Hodiny se nadechly.
Tik.
Bylo to maličké.
Tik.
Pak další.
A pak se v celé dílně zvedl šum.
Všechny hodiny začaly znovu tikat.
Ne dokonale stejně. Každé po svém. Ale čas se rozběhl.
Věžní hodiny venku odbily půlnoc. Kukačka v hostinci vykoukla a zakukala tak svědomitě, že se pak musela opřít o dvířka. Budík paní učitelky se pro jistotu rozezněl dopředu, což mu později nikdo neodpustil.
A Náladovky?
Jejich ručičky se pomalu pohnuly.
Jedna ukázala na kapku deště.
Druhá na otevřené okno.
Rozárka se podívala na dědečka.
„Smutek a…?“
„Pustit dovnitř vzduch,“ řekl Erazim.
Oči se mu leskly.
Ale už se neusmíval smutkem zavřeným v krabičce. Usmíval se smutkem, který může dýchat.
Ráno přišli lidé s hodinami.
Pan Erazim opravoval jednu po druhé, ale většině z nich už skoro nic nebylo. Stačilo je seřídit, očistit a někdy majiteli doporučit, aby si sedl, vyspal se nebo se konečně omluvil sousedovi.
Rozárka si všimla, že když lidé vstoupili do dílny, Náladovky v zadní místnosti občas tiše zacinkaly. Ne každý je slyšel. Ale kdo byl připravený, toho dědeček pozval dál.
Pekařka Róza zjistila, že její čas uvnitř ukazuje na uzlík, protože se zlobila na sestru a pekla pak tvrdší rohlíky.
Pan učitel Cyril měl ručičku u zavřeného oka, protože byl unavený tak dlouho, až si myslel, že je přísný.
A starosta, který tvrdil, že žádné náladové hodiny nepotřebuje, před nimi stál nejdéle. Ručičky ukázaly na rozbitý hrníček a pírko.
„Co to znamená?“ zeptal se.
Rozárka se naklonila k dědečkovi.
Ten zašeptal:
„Že se tváří pevně, ale potřebuje, aby na něj někdo mluvil lehčeji.“
Starosta odcházel z dílny zamyšlený. Odpoledne pak zkrátil tři porady a jednu úplně zrušil, čímž si získal vděčnost celého městečka.
Náladovky se staly tajemstvím, které znalo stále víc lidí, ale nikdo o něm nemluvil nahlas na trhu. Chodilo se k nim tiše. Ne proto, aby člověku řekly, co má cítit, ale aby mu ukázaly, co už cítí a příliš dlouho to přehlíží.
Rozárka se od dědečka učila opravovat hodiny.
Naučila se poznat zlomenou pružinku, unavené kyvadlo i ozubené kolečko, které se tváří nevinně, ale ve skutečnosti dělá celému stroji naschvály. Nejvíc ji však zajímaly Náladovky.
„Můžou ukázat budoucnost?“ ptala se.
„Ne,“ řekl Erazim. „Jen přítomnost. Ale lidé ji často vidí hůř než budoucnost.“
Jednoho večera, když venku sněžilo a dílna voněla po mateřídoušce, zůstala Rozárka v zadní místnosti sama.
Postavila se před Náladovky.
Ručičky se pohnuly.
Jedna ukázala na slunce.
Druhá na malý uzlík.
„Radost a starost,“ přeložila si.
Pak si všimla něčeho, čeho si nikdy předtím nevšimla.
Na ciferníku, mezi tichým jezerem a otevřeným oknem, byla tenká škvíra. Tak jemná, že vypadala jako prasklina ve dřevě. Jenže ze škvíry vycházelo světlo.
Rozárka se naklonila blíž.
Uvnitř hodin něco tikalo jinak.
Ne jako strojek.
Jako kroky.
Dveřmi vešla babiččina vůně. Jablka, vítr a trochu levandule.
Rozárka zatajila dech.
Na ciferníku se objevilo nové znamení, které tam dřív nebylo: malá branka.
Kyvadlo se zastavilo uprostřed pohybu a v tichu se ozval hlas, jemný jako starý dopis:
„Ne každý čas, který odešel, je ztracený. Některý jen čeká, až se ho někdo naučí navštívit bez toho, aby ho chtěl zastavit.“
Rozárka vyběhla pro dědečka.
Erazim přišel pomalu, opřel se o stůl a dlouho se díval na zářící škvíru.
„Dědečku,“ zašeptala, „co je za ní?“
Starý hodinář si sundal brýle a otřel je kapesníkem, i když nebyly zaprášené.
„Možná komnata ztracených hodin,“ řekl tiše. „Místo, kam odcházejí chvíle, které jsme milovali.“
„Půjdeme tam?“
Erazim se podíval na babiččiny opravené hodiny. Na jejich prasklou, zlatě spojenou ručičku. Potom na Rozárku.
„Jednou,“ řekl. „Ale ne proto, abychom něco vrátili.“
„Tak proč?“
„Abychom poděkovali.“
Náladovky tiše tikaly.
Za škvírou se světlo pomalu zmenšilo, ale nezmizelo úplně.
Od té noci se na jejich ciferníku objevila malá branka natrvalo.
A Rozárka pochopila, že čas není jen něco, co utíká.
Někdy je to zahrada.
Někdy řeka.
Někdy pokoj se zavřenými dveřmi.
A někdy staré hodiny čekají, až se člověk přestane ptát, kolik je, a začne se ptát, co v něm právě tiká.
DALŠÍ POHÁDKY
