Na hrudi nosil bílou skvrnu ve tvaru kapesníčku, což mu dodávalo výraz někoho, kdo je vždy připraven na důležitou návštěvu. Chodil pomalu, důstojně a s takovým přesvědčením, že mu patří celý svět, že se mu lidé často sami od sebe uhýbali z cesty.
Leopold bydlel u staré paní Adély, která měla malý domek nedaleko přístavu. V okně pěstovala muškáty, v kuchyni sušila bylinky a na zápraží nechávala misku s mlékem, protože tvrdila, že kocour musí být opečovaný, jinak začne vládnout domu naplno.
Leopold měl pohodlný život.
Měl polštář u kamen, misku u dveří, tři oblíbená místa na spaní a jedno tajné místo ve spíži, kam chodil jen tehdy, když bylo potřeba zkontrolovat, zda sýr zraje bezpečně. Každé ráno se prošel po plotě, každé poledne se tvářil, že ho krmení nijak zvlášť nezajímá, a každý večer sedával na zídce nad přístavem.
Právě tam se to stalo.
Každý večer sledoval lodě.
Připlouvaly a odplouvaly, skřípaly lany, voněly dehtem, mokrým dřevem a dálkami. Námořníci z nich snášeli bedny s pomeranči, sudy se slanečky, pytle kávy a občas také podivné předměty, o kterých nikdo v Rackově nevěděl, k čemu slouží, ale všichni se tvářili, že to vědí.
Leopold sedával na zídce a poslouchal.
„U jižních ostrovů byla bouře jako rozzuřený obr,“ vyprávěl jeden námořník.
„Viděl jsem rybu velkou jako kostelní věž,“ chlubil se druhý.
„V mlze za Měsíčním mysem prý zpívají majáky,“ říkal třetí.
Leopold přimhouřil oči.
To všechno znělo mnohem zajímavěji než spíž, plot a polštář u kamen. A i když polštář u kamen rozhodně nebyla malá věc, kocour s tak rovnými vousky nemohl celý život jen kontrolovat zralost sýra.
Jednoho večera se postavil na zídce, zvedl ocas a slavnostně prohlásil:
„Stanu se námořníkem.“
Slyšela ho jen stará racek Berta, která seděla na patníku a upravovala si peří.
„Ty?“ zaskřehotala. „Kocour?“
„Ano,“ řekl Leopold.
„Na lodi?“
„Ano.“
„Na moři?“
„To už vyplývá z povolání.“
Berta naklonila hlavu. „A víš, že moře je mokré?“
Leopold ztuhl.
Samozřejmě že to věděl. Nebyl hloupý. Ale je rozdíl něco vědět a nechat si to takto nevkusně připomenout.
„Mokrost moře není podstatou námořnictví,“ řekl důstojně.
„Není?“
„Podstatou námořnictví je odvaha, směr, plachty, dalekohled a výraz, že člověk ví, kam pluje.“
Racek Berta se rozesmála tak, až jí pírko spadlo do kaluže.
„Tak hodně štěstí, kapitáne Suchá tlapko.“
Leopold uraženě seskočil ze zídky a odešel domů. Celou noc však nemohl spát. V kamnech praskalo, paní Adéla tiše oddechovala a venku za oknem šumělo moře, jako by mu šeptalo:
Pojď.
Ráno se Leopold rozhodl začít přípravu.
Námořník musí být silný, obratný a nebojácný. Leopold byl obratný od narození, silný přiměřeně a nebojácný tehdy, když nešlo o vanu, déšť, kýbl, louži nebo příliš nadšené děti s mokrýma rukama. Právě v tom cítil drobný prostor pro zlepšení.
Nejprve trénoval rovnováhu.
Chodil po plotě rychleji než jindy. Pak po okraji studny, což paní Adéla okamžitě zakázala. Potom po prádelní šňůře, což se ukázalo jako nápad nešťastný nejen pro něj, ale i pro bílé prostěradlo, které se po jeho pádu chovalo velmi urážlivě.
Dále trénoval námořnický pohled.
Seděl na sudu u přístavu, mžoural k obzoru a tvářil se, že vidí něco důležitého. Kolemjdoucí si šeptali, že ten kocour vypadá, jako by právě objevil nový světadíl, a Leopold byl spokojen.
Nejhorší byl trénink s vodou.
Začal opatrně.
Položil jednu tlapku k misce.
Potom se dotkl hladiny.
Otřásl se.
„To bylo zcela dobrovolné,“ oznámil prázdné kuchyni.
Druhý den se pokusil přejít přes mělkou louži. Ne že by musel. Vedle ní bylo dost místa. Ale námořník se nesmí vyhýbat výzvám. Leopold položil přední tlapku do vody, zvedl ji, zatvářil se znechuceně a louži obešel.
„Strategické přesměrování,“ zamumlal.
Třetí den se na něj z okapu vylila kapka deště.
Leopold uskočil tak vysoko, že přistál na sudu se sleďovými hlavami. Z přístavu se ozval smích.
Racek Berta nad ním zakroužila.
„Výborně, kapitáne. První nalodění do rybí posádky.“
Leopold se tvářil, že ji neslyší.
V přístavu kotvila loď jménem Vlaštovka.
Nebyla největší, ale byla nejhezčí. Měla modrý bok, bílou příď a plachty, které za větru vypadaly jako rozepjatá křídla. Patřila kapitánce Dorotě, ženě s červeným šátkem, opálenýma rukama a smíchem, který byl slyšet i přes křik racků.
Kapitánka Dorota znala Leopolda od kotěte.
„Tak co, pane hrabě,“ říkávala mu, když šla kolem. „Ještě pořád kontrolujete přístav?“
Leopold pokaždé pomalu zamrkal.
Jednoho dne sebral odvahu a vešel po lávce na Vlaštovku.
Byl to významný krok. Lávka se mírně houpala a pod ní byla voda. Velmi skutečná voda. Leopold šel pomalu, s ocasem vztyčeným, jako by lávka nebyla tenké prkno nad přístavem, ale slavnostní koberec.
Kapitánka Dorota ho zahlédla.
„Podívejme,“ řekla. „Máme návštěvu.“
Leopold došel na palubu a posadil se vedle stočeného lana.
„Mňau,“ řekl.
Bylo to krátké mňau, ale obsahovalo značné množství odhodlání.
Kapitánka se opřela o zábradlí. „Chceš na moře?“
Leopold se narovnal.
„Mňau.“
„Víš, že na moři fouká?“
„Mňau.“
„A houpe to?“
Leopold zaváhal jen nepatrně.
„Mňau.“
„A někdy prší?“
Leopold se podíval stranou, protože otázka byla zbytečně osobní.
Kapitánka se usmála. „Dobrá. Zítra vyplouváme k Borůvkovému ostrovu. Cesta není dlouhá. Můžeš jet s námi, jestli si to nerozmyslíš.“
Leopold se samozřejmě nerozmyslel.
Jen tu noc spal velmi málo.
Ráno se přístav probudil do jasného dne. Slunce se třpytilo na hladině, vítr napínal plachty a Vlaštovka se chystala k odplutí. Paní Adéla přišla Leopolda vyprovodit. Přinesla mu malý červený šátek, který mu uvázala kolem krku.
„Ať vypadáš jako námořník,“ řekla.
Leopold se tvářil, že je to samozřejmé, ale uvnitř ho to zahřálo.
Když Vlaštovka vyplula z přístavu, Leopold stál na přídi.
Moře bylo všude.
Vlevo, vpravo, vpředu i vzadu. Hladina se leskla, vlny šplouchaly o bok lodi a vítr mu čechral vousky. Nejdřív se cítil velkolepě. Pak se loď zahoupala. Potom ještě jednou. A pak takovým způsobem, že Leopold zjistil, že jeho žaludek má vlastní názor na námořní dobrodružství.
„První plavba?“ zeptal se lodník Matěj.
Leopold se posadil co nejdůstojněji, i když mu svět trochu ujížděl pod tlapkami.
„Mňau,“ řekl slabě.
„To přejde,“ slíbil Matěj. „Nebo taky ne, ale člověk si zvykne.“
To nebyla tak útěšná věta, jak si Matěj zřejmě myslel.
Přesto se Leopold snažil.
Učil se chodit po palubě, když se houpala. Učil se, že lana nejsou určena k hraní, i když vypadají jako největší klubka na světě. Učil se, že plachta může bouchnout větrem tak hlasitě, až kocour vyskočí a předstírá, že to byl cvičný skok.
Kapitánka Dorota mu ukázala mapu.
„Tady je Rackov,“ řekla. „Tady Borůvkový ostrov. A tady Měsíční mys.“
Leopold se podíval na mapu. Byly na ní čáry, tečky, čísla a drobné obrázky vln. Vypadala jako klubko cest, které se někdo pokusil uhladit inkoustem.
„Námořník musí umět číst mapy,“ řekla Dorota.
Leopold se naklonil blíž.
V té chvíli si všiml něčeho zvláštního. U okraje mapy byla nakreslená maličká ryba se zlatým okem. Když na ni dopadl sluneční paprsek, ryba mrkla.
Leopold cukl ocasem.
„Viděl jsi to?“ zeptal se.
Tedy chtěl se zeptat. Vyšlo z něj jen tiché „mňau“.
Kapitánka se podívala na mapu a pokrčila rameny. „Staré mapy mají svoje způsoby.“
Odpoledne se počasí změnilo.
Nejdřív se vítr otočil. Pak se obloha zatáhla. V dálce se objevily tmavé mraky, těžké jako mokré plachty. Kapitánka Dorota se zamračila.
„Bouře,“ řekla.
Posádka se dala do práce.
Lodníci stahovali plachty, uvazovali lana a zajišťovali sudy. Leopold seděl pod lavičkou a snažil se nepřekážet. Loď se začala houpat prudčeji. Voda stříkala přes zábradlí. Jedna kapka dopadla Leopoldovi na nos.
Byla studená.
Leopold se otřásl.
Pak přišla vlna.
Převalila se přes příď, rozlila se po palubě a zamířila přímo k němu. Leopold uskočil, ale tlapky měl najednou mokré. Všechny čtyři. Svět se stal nesnesitelně vlhkým.
„Tohle,“ pomyslel si Leopold, „je přesně důvod, proč se rozumní kocouři drží okenních parapetů.“
Vtom se ozvalo prasknutí.
Jedno z lan se uvolnilo a začalo se smýkat po palubě. Plachta se napnula špatným směrem. Loď se nebezpečně naklonila.
„Lano!“ vykřikl lodník Matěj. „Musíme ho zachytit!“
Jenže lano se mrskalo nízko u paluby a voda po ní klouzala. Lodníci se k němu nemohli dostat dost rychle. Kapitánka držela kormidlo a Vlaštovka se v bouři chvěla jako pták se zlomeným křídlem.
Leopold viděl lano.
Viděl vodu.
Viděl, že mezi ním a lanem je mokrá paluba.
A také si uvědomil, že na celé lodi není nikdo menší, rychlejší a schopnější proklouznout pod lavičkou, přes bednu a kolem kývajícího se háku než on.
Což bylo krajně nepříjemné zjištění.
„Pane hrabě!“ zavolala kapitánka Dorota. „Zvládneš to?“
Leopold chtěl odpovědět, že by potřeboval nejprve ručník, suchý kobereček a krátkou rozpravu o bezpečnosti práce. Jenže loď se znovu naklonila a plachta zapraskala.
Tak vyrazil.
Běžel po mokré palubě, tlapky mu klouzaly, vousky měl přilepené k tvářím a červený šátek za ním vlál jako malá statečná vlajka. Přeskočil vědro, podlezl lavici, vyhnul se sudu a skočil po laně.
Zaryl do něj drápky.
Lano sebou škublo.
Leopold se nepustil.
„Drž!“ křikl Matěj.
Leopold držel.
Nebyl velký. Nebyl silný jako námořník. Ale byl kocour, a když kocour něco chytí drápky, bývá to věc velmi vážná. Lodník se k němu dostal, popadl lano a přivázal ho zpět.
Plachta se uklidnila.
Loď se narovnala.
Bouře ještě chvíli zuřila, ale Vlaštovka už jí nešla napospas. Když se mraky konečně roztrhly, slunce vyšlo nad hladinu a moře se začalo třpytit, jako by se nic nestalo a celé to byl jen trochu hlučný žert.
Leopold seděl u stožáru.
Byl mokrý.
Strašlivě mokrý.
Voda mu kapala z vousků, ocas měl jako unavený provázek a výraz tak uražený, že i racek Berta, která se objevila nad lodí, se raději smála potichu.
Kapitánka Dorota si klekla vedle něj.
„Děkuju,“ řekla.
Leopold se na ni podíval.
„Mňau,“ řekl.
Tentokrát to znamenalo: Ano, zachránil jsem loď, ale budeme o té vodě ještě mluvit.
Posádka mu vyrobila malé suché místo v koši s plachtovinou. Matěj mu přinesl kousek ryby a kapitánka Dorota mu uvázala na šátek drobný uzel.
„První námořnický uzel,“ řekla. „Za odvahu.“
Leopold si olízl mokrou tlapku.
Zvláštní bylo, že voda mu pořád vadila. To se nezměnilo. Mokré tlapky byly stále mokré tlapky a žádné dobrodružství na světě z nich neudělalo příjemnou záležitost.
Ale už z nich neměl takový strach.
To byl rozdíl.
K večeru dorazili k Borůvkovému ostrovu.
Nebyl velký. Rostly na něm nízké keře, několik borovic a na vrcholu stál malý maják. Když Vlaštovka zakotvila, vzduch voněl pryskyřicí, slanou vodou a ovocem. Leopold vystoupil na břeh opatrně, ale bez zaváhání.
Na ostrově je přivítal starý majákář Vilém.
„Tohle je váš nový člen posádky?“ zeptal se a podíval se na Leopolda.
„Námořník Leopold,“ řekla kapitánka Dorota vážně.
Majákář si sundal čepici. „Těší mě, pane.“
Leopold pomalu zamrkal, což bylo u něj totéž jako podání ruky.
V noci spali v majáku.
Leopold se stočil u okna a díval se na moře. Světlo majáku se otáčelo do tmy a každým zábleskem odhalilo kousek vln. Najednou uviděl, jak se na parapetu leskne něco zlatého.
Byla to malá rybí šupina.
Stejná jako ryba na mapě.
Leopold k ní přičichl. Voněla po soli, dálce a něčem, co nedokázal pojmenovat. Když se jí dotkl tlapkou, ve skle okna se neukázel jeho odraz, ale jiná hladina. Tmavá, klidná a posetá světýlky, jako by pod mořem svítily hvězdy.
Na skle se objevila slova:
Kdo se nebojí namočit tlapky pro správnou věc, smí plout tam, kde kočky čtou mapy podle hvězdných ryb.
Leopold couvl.
Pak se podíval na spící posádku, na kapitánku Dorotu, na svůj červený šátek s uzlem a na moře za oknem.
Ještě včera si myslel, že námořník je ten, kdo se nebojí vody.
Teď už věděl, že námořník může být i ten, kdo se vody trochu bojí, ale stejně vyrazí, když je potřeba držet lano.
Ráno našla kapitánka Dorota Leopolda sedět u mapy.
Položil tlapku přesně na místo za Měsíčním mysem, kde žádná běžná mapa nic neukazovala. Jen stará zlatooká ryba na okraji se znovu zatřpytila.
„Kam to ukazuješ?“ zeptala se kapitánka.
Leopold se podíval k obzoru.
„Mňau,“ řekl.
Bylo to krátké mňau.
Ale kapitánka Dorota, která znala lodě, bouře i zvláštní mapy, pochopila, že to znamená:
Ještě nejsme u konce plavby.
A tak Vlaštovka zvedla kotvu, plachty se napnuly a kocour Leopold, stále s červeným šátkem a stále s naprostým odporem k mokrým tlapkám, se postavil na příď.
Tentokrát už se nedíval jen na přístav, který opouštěl.
Díval se na moře, které ho volalo dál.
