O kámen, o misku, o vlastní tlapku nebo o starého draka Brumlana, který pokaždé otevřel jedno oko a zabručel:
„Ťapíku.“
„Promiň,“ pípl Ťapík.
A za chvíli ťukal znovu.
Proto mu také říkali Ťapík. Ne že by to bylo jeho slavnostní dračí jméno. To znělo Ťapomír Plamínkový ze Sedmé pukliny, což bylo jméno tak dlouhé, že než ho někdo dořekl, Ťapík obvykle někam odběhl. Všichni tedy zůstali u Ťapíka.
V Dračích skalách se každý mladý drak učil tři důležité věci.
Létat proti větru.
Střežit poklady, aniž by na nich usnul tak tvrdě, že mu je někdo odnese i s poduškou.
A kouřit.
Ne škodlivě, ne smradlavě a ne pořád. Dračí kouř byl staré umění. Draci jím psali znamení na obloze, zahřívali jeskyně, varovali před bouřkou a při slavnostech kreslili do vzduchu spirály, věže a ohnivé květy.
Mladí draci se na první hodinu kouření těšili.
Ťapík také.
Stál mezi ostatními mláďaty na cvičné plošině a velmi se soustředil. Učitelka Žehra, stará modrá dračice s brýlemi na čumáku, přecházela před nimi a vysvětlovala:
„Kouř nevzniká z hněvu. Kdo kouří ze vzteku, ten jen prská. Kouř vzniká z dechu, tepla a klidu v břiše.“
Malí draci zavřeli oči.
Nadechli se.
Vydechli.
Z tlam některých se vyvalily malé šedé obláčky.
Z jiných jen pára.
Jeden dráček omylem škytl jiskru a okamžitě se tvářil, že to zamýšlel.
Pak přišel na řadu Ťapík.
Nadechl se tak poctivě, až se mu nafouklo bříško.
Zavřel oči.
Pomyslel na teplo, klid a velkolepý dračí kouř.
A vydechl.
Z tlamky mu vyletěla bublina.
Byla průsvitná, kulatá a uvnitř se třpytila modře, zeleně a růžově. Vznášela se nad plošinou, lehce se kolébala a potom jemně praskla.
Plop.
Na chvíli bylo úplné ticho.
Pak se jeden z mladých draků rozesmál.
„Bublina!“
Další se přidali.
Ťapík zrudl až za ušima, což u zeleného dráčka vypadalo trochu jako západ slunce za listím.
Učitelka Žehra si odkašlala.
„Znovu.“
Ťapík to zkusil.
Vyletěly tři bubliny.
Jedna žlutá.
Jedna fialová.
Jedna tak veliká, že se v ní odrážela celá učitelčina hlava i s brýlemi.
Plop. Plop. Plop.
Smích byl tentokrát hlasitější.
„Ticho,“ řekla Žehra.
Dráčata zmlkla, ale cukaly jim koutky.
Ťapík sklopil hlavu.
„Já se snažím,“ zašeptal.
„Vím,“ řekla učitelka. „Zítra to zkusíme znovu.“
Zkoušeli to znovu mnohokrát.
Ráno, večer, po jídle, před jídlem, v jeskyni, venku, při východu slunce i za úplňku. Ťapík se učil dýchat do břicha, do hrudi, přes zuby i přes jednu nosní dírku, což mu připadalo nezdvořilé, ale poslechl.
Výsledek byl vždycky stejný.
Bubliny.
Malé, velké, třpytivé, proužkované, duhové, průsvitné i takové, které poletovaly proti větru, protože měly vlastní názor.
„To není dračí,“ říkal dráček Rombur, který už uměl vypustit kouřový kruh a připadal si kvůli tomu nesnesitelně dospělý.
„Je to hezké,“ řekla dráčice Luma.
„Hezké není totéž co užitečné,“ namítl Rombur.
Ťapík se tvářil, že ho to nemrzí.
Mrzelo.
Večer sedával na okraji skály a vypouštěl bubliny do ticha. Díval se, jak stoupají nad údolí, jak v sobě na okamžik drží měsíc, hvězdy a vzdálená světélka vesnice dole pod horami.
„Proč nemůžu být normální drak?“ vzdychl jednou.
Ze stínu za ním se ozvalo:
„Protože normálních draků je už poměrně dost.“
Ťapík sebou trhl.
Vedle něj seděl starý drak Brumlan.
Byl červenohnědý, veliký a tak starý, že měl na křídlech šrámy po bouřích, které si už ani hory nepamatovaly. Všichni v Dračích skalách ho respektovali. Dokonce i Rombur před ním nekouřil kruhy, pokud nebyl přímo požádán.
„Já neumím kouřit,“ řekl Ťapík.
„Viděl jsem.“
„To je špatně.“
Brumlan se zadíval na bublinu, která právě vyplula z Ťapíkovy tlamky a odnesla si v sobě kousek hvězdy.
„Nevypadá to špatně.“
„Ale draci mají dělat kouř.“
„Draci mají umět použít to, co v nich je.“
Ťapík se zamračil.
„Ve mně jsou bubliny.“
„Zřejmě.“
„To není moc slavné.“
Brumlan pomalu natáhl dráp a ťukl do jedné bubliny. Ta nepraskla. Jen se rozzářila a odnesla obraz jeho drápu do vzduchu.
„Možná ještě nevíš, k čemu jsou.“
Ťapík se chtěl zeptat, ale Brumlan už zavřel oči. Staré draky je těžké přimět k delšímu vysvětlování, zvlášť když se rozhodnou tvářit jako skála.
O několik dní později přišla do Dračích skal zpráva z údolí.
Přinesla ji vlaštovka.
Byla zadýchaná, rozcuchaná a tak rozrušená, že přistála Žehře přímo na rohu.
„Pomoc,“ pípla. „Vesnice pod skalami je plná kouře.“
Draci zpozorněli.
„Hoří?“ zeptala se Žehra.
„Ne. Tedy… ne teď. Shořela stará stodola na kopci, ale oheň už uhasili. Jenže kouř se drží v údolí. Vítr nefouká. Děti kašlou. Zvířata nevidí cestu. A starý zvoník se ztratil mezi domy, což je zvláštní, protože tam bydlí celý život.“
Dospělí draci se okamžitě zvedli.
Dračí kouř uměl varovat, ale proti cizímu kouři toho moc nezmohl. Když drak vypustil další kouř, bylo ho jen víc. Pokoušeli se mávat křídly, ale údolí bylo hluboké a kouř se v něm držel jako šedá peřina.
Ťapík letěl s nimi, i když mu Rombur cestou pošeptal:
„Tvoje bubliny jim asi nepomůžou.“
Ťapík neodpověděl.
Když dorazili nad vesnici, uviděl šedý opar. Střechy se v něm ztrácely, stromy vypadaly jako stíny a lidé chodili pomalu s šátky přes ústa. Nebyl to velký požár, ale kouř byl těžký a tvrdohlavý.
Žehra zkusila rozvířit vzduch křídly.
Brumlan mávl svým obrovským křídlem tak, že se tři komíny poklonily.
Kouř se pohnul.
A pak se vrátil.
„Je uvězněný mezi kopci,“ zamručel Brumlan.
Ťapík seděl na okraji střechy a cítil, jak ho pálí oči.
Vtom uslyšel pláč.
Z malé uličky mezi domy volalo dítě. Nebylo vidět. Kouř tam byl hustší a dospělí se k němu nemohli dostat, protože z jedné strany spadl trám a z druhé stála převržená káď.
„Tam někdo je!“ vykřikl Ťapík.
„Nevidíme kudy,“ řekla Žehra.
Ťapík se nadechl.
Chtěl zavolat. Chtěl udělat něco pořádného, dračího, užitečného.
Vydechl.
Vyletěla bublina.
Ne jedna.
Celý proud.
Barevné bubliny vpluly do kouře. Nepraskaly. Naopak. Jak pluly uličkou, kouř se na ně lepil jako prach na mokrý list. Bubliny šedly, těžkly a stoupaly vzhůru. Jedna za druhou vynášely kouř nad střechy, kde ho konečně zachytil vítr.
Ťapík zůstal stát s otevřenou tlamkou.
„Ještě!“ zavolala Žehra.
Ťapík se nadechl znovu.
A foukal.
Bubliny letěly do uliček, pod střechy, mezi ploty. Nabíraly kouř, zvedaly ho a odnášely pryč. Některé v sobě nesly celé šedé chuchvalce, jiné jen tenké proužky. Ulice se pomalu čistily.
Brumlan začal mávat křídly tak, aby bubliny stoupaly správným směrem.
Luma létala nad domy a ukazovala, kde je kouř nejhustší.
Dokonce i Rombur přestal vypadat důležitě a začal pomáhat odtahovat spadlé větve.
Ťapík foukal, až se mu třásla kolena.
Nakonec se z šedé uličky ozvalo:
„Tady!“
Byla tam malá holčička se zrzavými copy a vedle ní koza, která se tvářila uraženě, protože záchrana zjevně přišla později, než považovala za vhodné. Ťapík k nim slétl a vytvořil kolem nich velkou průsvitnou bublinu.
„Neboj se,“ řekl.
„Já se nebojím,“ odpověděla holčička statečně, ale držela kozu kolem krku tak pevně, že koza přestala protestovat.
Bublina se nad nimi zavřela jako měkká koule a kouř zůstal venku. Ťapík ji opatrně postrčil čumákem. Bublina se zvedla kousek nad zem a pomalu přeplula přes spadlý trám až na náměstí, kde čekali lidé.
Když holčička vystoupila, objala Ťapíka kolem krku.
„Ty jsi bublinový drak,“ řekla.
Řekla to tak, jako by to byl ten nejlepší druh draka na světě.
Ťapík najednou nevěděl, kam s očima.
Do večera bylo údolí čistší. Kouř odplul za kopce, lidé otevřeli okna a zvoník se skutečně našel u vlastní studny, kde tvrdil, že se neztratil, jen kontroloval vodu z neobvyklého úhlu.
Draci se vrátili do skal.
Na cvičné plošině bylo ticho.
Rombur přešlapoval.
„Ty bubliny byly… docela dobré,“ řekl nakonec.
„Docela?“ zeptala se Luma.
Rombur sklopil zrak.
„Hodně dobré.“
Učitelka Žehra položila Ťapíkovi dráp na rameno.
„Myslím, že budeme muset rozšířit učební osnovy.“
„O bubliny?“ vydechl Ťapík.
„O zvláštní dračí dechy,“ řekla Žehra. „Ne každý dech musí být kouř.“
Starý Brumlan za nimi spokojeně zabručel.
„Říkal jsem.“
„Neřekl jste to přesně,“ namítl Ťapík.
„Staří draci nikdy neříkají všechno přesně. Pak by mladí neměli co objevovat.“
Od té doby se Ťapík učil své bubliny ovládat.
Uměl dělat malé bublinky na rozveselení plačících dětí.
Velké bubliny na přenášení křehkých věcí.
Tiché bubliny, do kterých se dalo na chvilku schovat před hlukem.
A jednou vytvořil bublinu tak průzračnou, že v ní učitelka Žehra našla ztracené brýle, které měla celou dobu na čele.
Dračí skály se změnily. Vedle hodin kouře vznikly hodiny dechu. Někteří draci zjistili, že umějí vypouštět jiskry, které nehřejí, ale svítí. Jiní vytvářeli voňavou páru, která uklidňovala nemocné. A jedna malá dračice chrlila z tlamky teplý vítr, ideální na sušení mokrých křídel.
Ťapík už se za své bubliny nestyděl.
Pořád někdy toužil umět velký šedý kouřový kruh jako ostatní. Ale když se mu to nedařilo, nebylo mu z toho tak těžko. Věděl, že v něm není chyba. Jen jiný druh kouzla.
Jedné noci seděl zase na okraji skály.
Vypustil bublinu.
Byla větší než obvykle.
Stoupala vzhůru k hvězdám a místo aby praskla, zůstala viset ve vzduchu. Na jejím povrchu se objevil obraz. Ne vesnice. Ne skály.
Bylo tam neznámé údolí plné mlhy a uprostřed jezero, na jehož hladině pluly stovky barevných bublin. V každé z nich bylo něco ukryté: smích, vzpomínka, kousek písničky, jeden ztracený sen a snad i maličký stín draka, který vypadal, že čeká.
Ťapík zamrkal.
„Brumlane?“ zavolal tiše.
Starý drak otevřel jedno oko.
„Vidíš Bublinové jezero?“
„Ano.“
„Tak už tě volá.“
Ťapíkovi se rozbušilo srdce.
„A co tam je?“
Brumlan se podíval na hvězdy.
„Místo, kam odplouvají všechny bubliny, které neprasknou včas.“
Ťapík sledoval obraz v bublině.
Na hladině neznámého jezera se právě zvedla jedna velká zlatá bublina. Pomalu se otočila k němu a uvnitř se objevila dívka ze zachráněné vesnice. Držela kozu za provaz a mávala.
Pak obraz zmizel.
Bublina se rozplynula do tmy.
Ťapík dlouho seděl beze slova.
Ráno měl zase hodinu dechu.
Odpoledne měl pomáhat Lumě se světelnými bublinami.
A večer měl slíbené buchty z vesnice pod skalami.
Ale někde za horami teď čekalo Bublinové jezero.
A Ťapík věděl, že jednoho dne bude muset zjistit, proč jeho bubliny ne vždycky prasknou.
A kdo na druhé straně jejich tenkých duhových stěn čeká, až ho někdo konečně najde.
DALŠÍ POHÁDKY
