Chodili tam netopýři, ježci, plšíci, kuna Albína a samozřejmě sovy.
Sovy měly v Borovém šeru zvláštní postavení. Byly považovány za strážkyně noci, ochránkyně ticha a odbornice na tajemné houkání. Staré sovy uměly zahoukat tak hluboce, že se i mlha na mýtině zastavila a zeptala se sama sebe, jestli nemá raději couvnout. Některé soví rodiny si předávaly houkací umění po generace a byly na to přiměřeně pyšné, což u sov znamená, že hodně mrkají a málo chválí.
Mezi mladými sovami byla i Rozárka.
Měla kulatou hlavu, hebké peří barvy skořice a oči tak veliké, že v nich měsíc vypadal jako dvě malé lampičky. Byla chytrá, pozorná a létala tišeji než padající lístek. Jenže měla jeden problém.
Neuměla houkat strašidelně.
Kdykoli se nadechla a chtěla ze sebe vydat pořádné hluboké „húúúú“, znělo to nejprve docela slibně.
„Húúú—“
A pak se stalo něco nešťastného.
Vzpomněla si třeba na to, jak netopýr Bonifác minulý týden přistál hlavou dolů na vlastní svačině.
Nebo na to, jak ježek Matyáš tvrdil, že se nebojí tmy, a vzápětí leknutím objal houbu.
Nebo na výraz pana učitele Kulivoje, když mu do třídnice spadla housenka a on ji omylem oslovil „slečno inspektorko“.
A Rozárka se rozesmála.
Ne moc nahlas, ale jasně, zvonivě a nakažlivě.
„Húúú… chi chi… húúú-cha-cha!“
To nebylo strašidelné ani vzdáleně.
Bylo to roztomilé.
A to byl pro mladou sovu v hodině nočního houkání téměř společenský pád.
„Rozárko,“ řekl učitel Kulivoj jedné noci, když už se smála potřetí, „sova musí budit úctu.“
„Já se snažím,“ pípla Rozárka.
„Smích je krásná věc,“ pokračoval učitel, „ale nepoužívá se při varovném houkání.“
„A co když se mi tam vloudí?“
„Pak ho vyžeň.“
Rozárka sklopila hlavu.
„A jak?“
Učitel Kulivoj se zamyslel. Byl velmi starý a měl peří na hrudi tak načechrané, že by se v něm dala ztratit menší myšlenka.
„Představ si něco opravdu vážného.“
Rozárka zavřela oči.
Představila si bouři.
Temný les.
Stín mezi stromy.
Pak si představila, jak ten stín zakopne o šišku.
A bylo po všem.
„Chi,“ uniklo jí.
Třída se rozesmála.
Netopýr Bonifác se smál tak, až z větve sklouzl o tři palce níž a musel dělat, že to byl plánovaný přesun.
Rozárka se zarděla pod peřím.
Chtěla být dobrá sova. Opravdu chtěla. Nechtěla, aby si o ní ostatní mysleli, že je jen malá hihňalka na větvi. Věděla, že noc není jen pro legraci. V noci se mláďata vracejí domů, ztracené cesty se schovávají pod mlhu a někdy se mezi stromy objeví nebezpečí, které je potřeba zahlédnout dřív, než přijde blíž.
Ale její houkání prostě neumělo být děsivé.
Doma ji maminka utěšovala.
„Každá sova má svůj hlas,“ říkala.
„Ale můj hlas se směje.“
„Možná ví proč.“
„Já nechci být směšná.“
Tatínek, který měl velmi hluboké houkání a používal ho jen tehdy, když bylo třeba, se zamyslel.
„Směšná není ta sova, která se směje. Směšná je ta, která se tváří moudře a přitom neposlouchá.“
To byla hezká věta, ale Rozárce moc nepomohla při zkouškách.
A ty se blížily.
Každý rok museli mladí noční tvorové složit Strážní zkoušku. Netopýři ukazovali, jak se vyhnout větvím v úplné tmě. Ježci předváděli, jak se stočit do klubíčka při podezřelém šustění. Kuny cvičily tichý běh po kmeni. A mladé sovy měly zahoukat tak, aby les pochopil tři věci: pozor, zůstaň stát, a něco se děje.
Rozárka cvičila každý večer.
Seděla na duté bříze a zkoušela hluboké tóny.
„Húúú.“
To bylo ještě dobré.
„Húúúú.“
Také dobré.
„Húúúúú—“
V dálce žabák Šimon kýchnul do rákosí.
„Chi chi!“
Rozárka si přikryla zobáček křídlem.
„Ach ne.“
Jedné noci se rozhodla, že půjde cvičit daleko od ostatních. Odletěla na Černou mýtinu, kam se sovy vydávaly jen zřídka. Ne proto, že by tam strašilo, ale protože tam rostly staré křivé borovice, které za větru vrzaly tak přesvědčivě, že i stateční tvorové raději prohlásili, že mají práci jinde.
Rozárka usedla na větev.
Měsíc byl tenký jako stříbrný drápek.
„Teď,“ řekla si. „Teď budu vážná.“
Nadechla se.
„Húúúúú…“
Tentokrát se nesmála.
Houkání se neslo mýtinou jemně, trochu nejistě, ale skoro strašidelně.
Rozárka se zaradovala.
A právě v tu chvíli se pod stromem ozvalo:
„Promiňte, slečno sovo, nevíte, kudy se jde domů?“
Rozárka sebou trhla tak prudce, až málem spadla z větve.
Dole stál malý zajíc.
Měl šedé uši, tlapky od bláta a oči plné slz, které se snažil udržet uvnitř, ale moc mu to nešlo. Byl ještě mladý a očividně se ztratil.
„Kdo jsi?“ zeptala se Rozárka.
„Jsem Cipísek. Šel jsem za světluškou, protože vypadala jako létající bonbón. Ale nebyla. A teď nevím, kde je naše nora.“
Rozárka slétla níž.
„Neboj se. Pomůžu ti.“
Cipísek se rozhlédl po tmavé mýtině.
„Tady je to strašidelné.“
Rozárka chtěla zahoukat povzbudivě, ale uvědomila si, že její povzbudivé houkání zní stejně jako rozesmátý čajník. Tak jen řekla:
„Já vím.“
„Ty se nebojíš?“
Rozárka se podívala mezi stromy.
Borovice vrzaly.
Stíny byly dlouhé.
Něco za keřem prasklo.
„Trochu ano,“ přiznala.
Cipísek na ni pohlédl překvapeně.
„Ale ty jsi sova.“
„Sovy se taky bojí. Jen většinou u toho vypadají důstojněji.“
Zajíček se poprvé trochu pousmál.
„Ty ne?“
Rozárka chtěla odpovědět vážně. Jenže jeho otázka byla tak upřímná a jeho blátivé tlapky tak zoufale komické, že se jí ze zobáčku vydralo malé:
„Chi.“
Cipísek se zarazil.
Pak se zasmál taky.
Ne moc. Jen trochu. Ale tma kolem nich jako by o malý kousek povolila.
„Ty se směješ hezky,“ řekl.
„To mi ve škole moc nepomáhá.“
„Mně jo.“
Rozárka se nad tím zamyslela.
Pak zaslechla v dálce tiché volání. Zaječí hlasy. Cipískova rodina ho hledala, ale byla daleko a v mlze. Kdyby Rozárka zahoukala varovně, možná by se lekli. Kdyby zavolala obyčejně, nedoneslo by se to.
Musela použít svůj hlas.
Ten skutečný.
Vznesla se na větev, nadechla se a zahoukala.
Ne strašidelně.
Ne směšně.
Po svém.
„Húúú-cha-cha-húúú!“
Zvuk se rozlil lesem. Byl jasný, kulatý a veselý, ale zároveň dost silný, aby doletěl až za mlhu. Zněl tak zvláštně, že každé zvíře zpozornělo. Nebálo se, ale naslouchalo. A právě to bylo potřeba.
Z dálky se ozvalo:
„Cipísku?“
Zajíček vyskočil.
„Maminka!“
Rozárka zahoukala znovu, tentokrát v rytmu, aby ukázala směr.
„Húúú-cha, húúú-cha!“
Po chvíli se mezi stromy objevila zaječí maminka s tatínkem a dvěma sourozenci. Cipísek jim skočil do náruče.
„Našla mě smějící sova!“ volal.
Rozárka čekala, že se rodiče budou divit.
Možná se budou smát.
Možná řeknou, že sovy se takhle nechovají.
Ale zaječí maminka se na ni podívala s takovou vděčností, že Rozárce zvlhlo peří kolem očí.
„Děkujeme,“ řekla. „Kdyby houkání znělo strašidelně, možná bychom se v té mlze zastavili. Ale to tvoje nás přivedlo blíž.“
Druhý den byla Strážní zkouška.
Rozárka stála na větvi před celou školou. Učitel Kulivoj seděl na nejvyšším suku, pod ním žáci, rodiče a několik zvědavých žab, které přišly hlavně proto, že slyšely slovo zkouška a doufaly v nějaké uklouznutí.
„Rozárko,“ řekl učitel, „předveď strážní houkání.“
Rozárka se nadechla.
Podívala se na les.
Na své spolužáky.
Na netopýra Bonifáce, který jí tentokrát držel oba palce na křídlech, ačkoli netopýři to mají s palci složité.
A pak zahoukala.
„Húúú-cha-cha-húúú!“
Les se rozechvěl.
Ne strachem.
Pozorností.
Veverka na stromě přestala chroupat oříšek. Ježek zvedl hlavu. Plšík otevřel jedno oko. I mlha mezi kmeny se zdála o něco méně ztracená.
Někdo v publiku se zachichotal, ale ne posměšně.
Spíš s úlevou.
Učitel Kulivoj dlouho mlčel.
Rozárce bušilo srdce.
Pak stará sova sklonila hlavu.
„To nebylo tradiční varovné houkání.“
Rozárka sklopila oči.
„Já vím.“
„Ale bylo slyšet. Bylo jasné. A les zpozorněl, aniž zpanikařil.“
Zvedla hlavu.
„Takže?“
Kulivoj se tvářil, jako by právě přepisoval velmi starou učebnici v hlavě.
„Takže jsi složila zkoušku.“
Rozárka nevydržela a rozesmála se.
Tentokrát se s ní zasmál i učitel. Jen trochu. Jen velmi sově. Ale přece.
Od té doby měla Rozárka v Borovém šeru vlastní úkol.
Když bylo potřeba les varovat před skutečným nebezpečím, houkaly staré sovy hluboce a vážně.
Ale když se někdo ztratil, když bylo mládě vystrašené, když mlha zhoustla a zvířata nevěděla, kudy dál, volali Rozárku.
Její houkání nebylo strašidelné.
Bylo jako lucerna v nočním lese.
„Húúú-cha-cha-húúú!“
Kdo ho zaslechl, věděl: zastav se, poslouchej, nejsi sám.
Rozárka už se za svůj smích nestyděla. Naučila se, že ne každý hlas musí děsit, aby měl sílu. Některé hlasy zachraňují právě tím, že v nich tma najde malou prasklinu pro světlo.
Jednou na konci léta, když měsíc svítil kulatě a stromy stály tak tiše, že bylo slyšet i spánek hub, letěla Rozárka nad Černou mýtinou.
Chtěla si jen procvičit svůj zvláštní hlas.
Usedla na starou borovici a zahoukala:
„Húúú-cha-cha-húúú!“
Mýtina odpověděla ozvěnou.
Jenže tentokrát se ozvěna nevrátila stejně.
Zněla hlouběji.
Starší.
A zasmála se také.
„Húúú-cha…“
Rozárka ztuhla.
Pod kořeny borovice se rozsvítila malá kulatá dvířka, která tam předtím nikdy nebyla. Byla porostlá mechem a uprostřed měla soví pírko ze stříbra. Zpoza nich vycházelo teplé světlo a ozýval se zvláštní šum, jako by tam někde hluboko pod zemí dýchala jiná noční škola.
Na dvířkách se objevil nápis z drobných světluščích teček:
Pro tu, která rozesmála tmu, aniž ji urazila.
Rozárka slétla níž.
„Haló?“ zavolala opatrně.
Zpoza dvířek se ozval tichý smích. Ne posměšný. Spíš radostný a velmi starý.
Potom hlas řekl:
„Konečně. Už dlouho čekáme na sovu, která se nebojí vlastního smíchu.“
Rozárka se podívala k měsíci.
Pak na dvířka.
Pak si upravila peří, protože i při dobrodružství je dobré působit aspoň trochu upraveně.
A i když dovnitř ještě nevstoupila, věděla, že za těmi dvířky možná čeká místo, kde se učí úplně jiné noční hlasy.
Takové, které neděsí.
Takové, které vedou.
A možná i takové, které se umějí smát tak krásně, že se kvůli nim neztratí ani ta nejtmavší noc.
