Byli to hroši řádní, spokojení a vážní.
Ráno se nořili do vody. V poledne odpočívali v bahně. Odpoledne přežvykovali trávu a večer zívali tak hluboce, že se v jejich tlamách na okamžik zatmělo slunce.
Hroši u Bublavy si zakládali na důstojnosti. Hroch měl být klidný, mohutný, rozvážný a pokud možno příliš často neposkakovat, protože poskakující hroch podle starších členů stáda působil jako nedokončené zemětřesení.
Mezi nimi žil malý hrošík Albert.
Malý byl ovšem jen podle hroších měřítek. Kdyby se postavil vedle kozy, koza by si pravděpodobně šla přehodnotit svůj život. Albert měl kulaté bříško, krátké nohy, veliké uši a oči plné zvědavosti. Nejraději se válel v bahně, foukal bubliny do vody a poslouchal zvuky kolem řeky.
A že jich tam bylo.
Rákosí šustilo: ššš-ššš.
Žáby kuňkaly: kvak-kvak.
Krokodýl Norbert cvakal zuby: klap-klap.
Datel v akácii ťukal: tuk-tuk-tuk.
A když stádo hrochů kráčelo k vodě, země duněla: dum. Dum. Dum.
Jednoho večera se nad řekou objevil zvláštní zvuk.
Připlul z lidské vesnice za kopcem, kde se konala slavnost. Nebyl to zpěv, jaký Albert znal. Nebyla to píseň ukolébavá ani veselá hospodská. Byl to rytmus. Pevný, houpavý, svižný, s hlubokým duněním, které Albertovi projelo tlapkami až do břicha.
Dum-tss. Dum-dum-tss. Dum-tss. Dum-dum-tss.
Albert zvedl hlavu z bahna.
„Co to je?“ zašeptal.
Vedle něj ležela teta Berta, hrošice tak rozvážná, že si i vlastní mrknutí nejspíš dopředu promýšlela.
„Nějaký lidský rámus,“ řekla.
„Ale on má rytmus.“
„Rámus často předstírá, že má rytmus.“
Albert neposlouchal. Jeho uši se samy začaly pohupovat. Pak mu zacukala levá přední noha. Potom pravá. A nakonec se celý hrošík zvedl z bahna a udělal něco, co u Bublavy dlouho nikdo neviděl.
Pokusil se zatancovat.
Nešlo to úplně lehce.
První dupnutí vyplašilo tři žáby.
Druhé dupnutí poslalo bláto do vzduchu.
Při třetím se Albert otočil, uklouzl a přistál zpátky do bahna tak slavnostně, že se kolem něj vytvořila hnědá fontána.
Teta Berta zavřela oči.
„Toho jsem se obávala.“
Ale Albert se smál.
Od ucha k uchu.
„To je ono!“ volal. „Tohle je hudba pro hrochy!“
„Hroši netančí,“ ozval se dědeček Bruno, nejstarší hroch stáda.
Dědeček Bruno měl šedivý čumák, veliké zuby a hlas hluboký jako studna. Když promluvil, i ryby na chvíli plavaly pomaleji, aby slyšely.
„Hroši kráčejí,“ pokračoval. „Hroši se noří. Hroši se zvedají, když je potřeba. Ale hroši netančí.“
Albert se na něj podíval. „A co když jen nikdy nenašli správný rytmus?“
Několik mladších hrochů se zachichotalo.
Dědeček Bruno se zamračil. „Rytmus řeky je dostatečný.“
„Ale tohle je jiný rytmus,“ řekl Albert. „Je jako když se bahno směje.“
Teta Berta si povzdechla. „Bahno se nesměje, Alberte.“
V tu chvíli z Albertovy zadní nohy sjel kus bláta, dopadl na kámen a vydal zvuk: plesk.
Albert zvedl ucho.
Dum. Tss. Plesk.
To šlo dohromady.
Od té chvíle začal Albert trénovat.
Každé ráno, ještě než se ostatní hroši ponořili do vody, si stoupl na měkký břeh a zkoušel kroky. Dup. Šoup. Dup-dup. Plesk. Otočka. Tedy pokus o otočku. Hroší otočka je věc složitá, protože předek hrocha se někdy rozhodne otočit dřív než zadek, což může vést k nedorozumění.
Albertovi to ale nevadilo.
„Hip hop je o rytmu,“ říkal si. „A rytmus nemusí být hubený.“
Skládal si vlastní písničky z toho, co slyšel kolem sebe.
Žabí kvak.
Datlí tuk.
Krokodýlí klap.
Hroší dum.
A bahenní plesk.
Když k tomu přidal funění, vzniklo něco, čemu říkal říční beat.
Ne všem se to líbilo.
Volavka Leontýna si stěžovala, že se při Albertově tréninku nedá důstojně stát na jedné noze.
„Pokaždé když dupneš, vlní se mi odraz,“ říkala.
Krokodýl Norbert tvrdil, že hudba bez hrozivého podtónu není úplná, a nabízel, že do rytmu přidá několik dramatických čelistních efektů. To Albert odmítl, protože Norbertovy čelistní efekty znervózňovaly publikum.
Žáby byly naopak nadšené.
„Kvak do toho!“ volaly z leknínů.
A malá opice Mimi z akácie začala Albertovi nosit listy místo lístků na představení.
„Jednou z tebe bude hvězda,“ říkala.
„Myslíš?“ ptal se Albert.
„Určitě. Jen by bylo dobré, kdybys při otočce méně boural do světa.“
Albert přikývl. To byla rozumná připomínka.
Jednoho dne přiletěl k řece pelikán Ferdinand.
Byl cestovatel, vypravěč a majitel zobáku tak velkého, že by v něm mohl převážet nejen ryby, ale i menší nedorozumění. Přistál na břehu, protáhl křídla a chvíli sledoval Alberta, jak trénuje nový krok zvaný „bahenní skluz s důrazem“.
Albert uklouzl, zatočil se a skončil čumákem v rákosí.
„Výborné,“ řekl pelikán Ferdinand.
Albert vytáhl hlavu z rákosí. „Ty se mi směješ?“
„Vůbec ne. Jen jsem ještě nikdy neviděl hip hop, který by měl vlastní geologické následky.“
„To je dobře?“
„Velmi,“ řekl pelikán. „Tanec má být poznat.“
Ferdinand mu vyprávěl o městech, kde lidé tančí na ulicích, o bubnech, které mluví rychleji než slova, o dětech, které si vymýšlejí kroky z obyčejné radosti, a o tanečnících, kteří umějí z vlastního těla udělat rytmus.
Albert poslouchal s otevřenou tlamou.
„A myslíš, že by mohl tancovat i hroch?“ zeptal se nakonec.
Ferdinand se podíval na jeho mohutné nohy, kulaté bříško a čumák od bahna.
„Alberte,“ řekl vážně, „když se něco dokáže hýbat, dokáže to najít rytmus. A když něco dokáže najít rytmus, může to tančit.“
To byla nejkrásnější věta, jakou Albert kdy slyšel.
Rozhodl se uspořádat vystoupení.
Ne velké. Jen malé. Pro stádo, žáby, volavku, opici Mimi, pelikána Ferdinanda a případně krokodýla Norberta, pokud slíbí, že nebude přidávat dramatické čelistní efekty bez předchozí dohody.
Vystoupení se mělo konat při úplňku na mělkém břehu řeky.
Albert trénoval celé dny. Vymyslel začátek: tři pomalá dupnutí. Pak skluz v bahně. Potom ušní pohyb do rytmu, který považoval za velmi pokročilý. Nakonec velký závěrečný skok.
„Hroch a skok?“ zeptala se teta Berta.
„Malý skok,“ řekl Albert.
„Hroch má jinou představu malosti než zbytek světa.“
Dědeček Bruno vystoupení neschvaloval.
„Důstojnost,“ říkal, „je v klidu.“
„A co když může být důstojnost i v radosti?“ ptal se Albert.
Dědeček neodpověděl. Ale Albert si všiml, že večer občas stojí kus od břehu a poslouchá jeho trénink.
Přišel den vystoupení.
Měsíc vyšel nad řekou veliký a kulatý. Voda se leskla stříbrně, rákosí šustilo a žáby se seřadily na leknínech jako malý zelený sbor. Opice Mimi seděla na větvi a mávala listem. Pelikán Ferdinand zaujal místo na kameni a tvářil se jako zkušený porotce, přestože ho o to nikdo neprosil. Volavka Leontýna stála stranou a předem oznamovala, že pokud se jí zakalí odraz, odejde.
Hroši se shromáždili u vody.
Albert se postavil doprostřed mělkého bahnitého plácku.
Srdce mu bušilo.
Dum. Dum. Dum.
Vlastní tep byl první beat.
Zhluboka se nadechl.
Dup.
Žáby odpověděly: kvak.
Dup.
Datel z akácie: tuk-tuk.
Dup-dup.
Krokodýl Norbert, který se velmi snažil být slušný: klap.
Albert se pohnul.
Nejdřív pomalu. Jedna noha, druhá, šoupnutí bahnem, otočení ramen, zavlnění uší. Pak přidal rytmus. Bahno pod ním plesknulo přesně do mezery mezi žabím kvakáním a datlím ťukáním. Rákosí šustilo jako tiché publikum. Voda odrážela měsíc a každý Albertův krok posílal po hladině malé kruhy.
Nebylo to lehké jako tanec antilopy.
Nebylo to hbité jako tanec opice.
Nebylo to vznešené jako krok volavky.
Bylo to hroší.
Velké. Měkké. Dunivé. Radostné.
A krásné právě tím.
Mladí hroši začali podupávat. Žáby se přidaly hlasitěji. Opice Mimi tleskala. Pelikán Ferdinand kýval zobákem do rytmu.
Albert cítil, jak strach odchází.
Teď přijde závěrečný skok, pomyslel si.
Rozběhl se.
Měl to být malý skok.
Jenže bahno bylo po odpoledním dešti kluzčí, než čekal. Albertova levá zadní noha se svezla, pravá přední zabrala příliš odhodlaně a celý hrošík se odrazil mnohem víc, než měl v plánu.
Na okamžik opravdu letěl.
Hroši zatajili dech.
Volavka Leontýna zavřela oči.
Krokodýl Norbert otevřel tlamu, ale jen údivem.
Albert dopadl doprostřed mělké vody.
Šplouch.
Z řeky se zvedla vlna.
Ne obrovská, ale dostatečně slavnostní. Přelila se přes břeh, postříkala žáby, umyla Norbertovi čumák, poslala opici Mimi spršku kapek až na větev a volavce Leontýně rozvlnila odraz tak dokonale, že v něm vypadala o něco zábavněji než obvykle.
Nastalo ticho.
Albert se vynořil.
Na hlavě měl leknín.
„To,“ řekl opatrně, „nebylo úplně plánované.“
První se začal smát pelikán Ferdinand.
Pak žáby.
Pak opice Mimi.
Pak mladí hroši.
A nakonec se ozval hluboký, dunivý smích, který všichni dobře znali, ale málokdy ho slyšeli tak nahlas.
Dědeček Bruno.
Smál se, až se mu třásly vousy na čumáku.
„Chlapče,“ zahřměl, „jestli tohle nebyl hroší hip hop, pak už nevím, co by jím mělo být.“
Teta Berta si otřela kapku z čela.
„Bylo to poněkud mokré,“ řekla.
„Ale rytmické,“ dodala po chvíli.
To byla od tety Berty skoro divoká pochvala.
Od té noci se u Bublavy změnilo víc, než Albert čekal.
Hroši nezačali hned všichni tančit. To by bylo přehnané a břeh by to možná nevydržel. Ale mladí hroši si začali vymýšlet vlastní kroky. Dědeček Bruno zavedl večerní dunění, při kterém stádo třikrát dupnulo do země, aby poděkovalo dni. Teta Berta tvrdila, že se neúčastní, jen si „srovnává nohy“, ale podezřele často to dělala do rytmu.
Žáby založily sbor.
Datel se stal hlavním ťukalistou.
Krokodýl Norbert dostal povolení na dva čelistní efekty za večer, pokud předem zvedne ocas jako upozornění.
A Albert?
Albert trénoval dál.
Už se nesnažil tancovat jako lidé z vesnice za kopcem. Nepotřeboval být lehký jako opice ani rychlý jako antilopa. Našel svůj vlastní rytmus — hluboký, bahnitý, vodní a veselý. Rytmus, který nepatřil nikomu jinému.
Jednou v noci, když po tanci zůstal břeh rozdupaný a řeka plná měsíčních kruhů, seděl Albert sám u vody. Leknín z jeho slavného skoku už uschl, ale schoval si ho mezi rákosím jako památku.
Z hladiny se ozvalo tiché bubnování.
Dum-tss. Dum-dum-tss.
Albert zvedl hlavu.
Na vodě se objevily malé stříbrné bubliny. Praskaly jedna po druhé a každá vydala jiný tón. Z tónů se složil rytmus, který Albert ještě nikdy neslyšel. Byl hlubší než hroší kroky a jemnější než žabí zpěv. Jako kdyby pod řekou někdo hrál na bubny z mušlí.
Na hladině se rozzářila slova:
Kdo roztančí bahno, smí jednou slyšet píseň, kterou si řeka schovává pod dnem.
Albert zůstal stát bez hnutí.
„Ferdinande?“ zavolal tiše.
Pelikán spal na kameni s hlavou pod křídlem a jen něco zamumlal.
Dědeček Bruno odpočíval ve vodě. Teta Berta pochrupovala na břehu. Žáby mlčely.
Rytmus pod hladinou však pokračoval.
Dum. Tss. Dum-dum. Tss.
Albert položil jednu tlapu do vody.
Pak druhou.
Řeka se kolem něj jemně rozzářila.
A hrošík, který kdysi objevil hip hop v bahenním pleskání, pochopil, že některé tance nezačínají na břehu.
Některé čekají hluboko pod hladinou.
