Nešlo o obyčejné brblání.
Dub uměl boutlat — zvláštní druh reptání, ve kterém se mísila stará moudrost, humor a věčné: „To dřív bývalo… ach jo… to zase prší… ajajaj ta vlhkost…“
Byl starý. Tak starý, že jeho kůra byla popraskaná jako mapa dávných cest. Kořeny měl rozvětvené hluboko do země — až tam, kde rostou tajemství světa. A přestože si ustavičně na něco stěžoval, měl dobré srdce. Jenže to nikdo neviděl, protože každý slyšel jen to reptání.
Jednoho dne se do lesa zatoulala malá dívenka jménem Malvínka.
Měla sukýnku posetou puntíky, vlasy spletené do dvou copů a oči tak zvědavé, že by jimi nejraději rozpletla i samotný vítr.
V rukou nesla podivný předmět — staré zrcadlo, nalezené na půdě jejich chalupy. Nebylo velké, jen takové, do kterého se člověk podívá a uvidí, zda má rozcuchaný účes.
Ale Malvínka zjistila něco zvláštního.
Tohle zrcadlo neukazovalo teď.
Ani včera.
Ani zítra ráno.
Ukazovalo budoucnost — ale ne ledajakou.
Ukazovalo vždy jen toho, kdo se do něj dívá, a jeho největší možnou verzi sebe samého.
Ne prince nebo princeznu.
Ne boháče.
Ne hrdinu se zlatým mečem.
Ukazovalo verzi, kterou člověk mohl být… kdyby uvěřil.
Malvínka šla lesem, když uslyšela dub, jak si bručí:
„Ou, moje větve… Aj, jak mě táhne kořen… A ta mládež! Nikdo si nevšímá velkého stáří. Jen běhají kolem… ach jo!“
Dívka se zastavila.
„Proč jste tak smutný, pane dube?“ zeptala se jemně.
Dub zaboutrlal listím.
To bylo jeho překvapené „Cože?!“
„Já? Smutný? Já jsem starý! To je rozdíl! A kdo jsi ty? Další, co se mi bude smát?“
„Ne,“ usmála se Malvínka. „Já mám něco, co by vás možná zajímalo.“
Dub zpozorněl.
„Jestli je to mast na sukovitost — tu už jsem zkoušel. Strašně to svědilo!“
„Ne,“ zasmála se. „Je to zrcadlo.“
A pozvedla ho tak, aby se starý dub mohl „podívat“.
Zrcadlo zachytilo světlo mezi větvemi a rozzářilo se.
Dub se nejprve chtěl urazit.
„Já nepotřebuju vidět, jak špatně vypadám! V mém věku…“
Ale pak světlo zrcadla poskočilo — a ukázalo mu obraz.
Ne byl to starý dub…
…ale obrovský, mocný strom, jehož kořeny dokázaly držet zem v bouřích, jehož větve poskytovaly útočiště stovkám tvorů a jehož srdce — ano, srdce dřeva — bylo světlé, pevné a plné moudrosti.
Boutlavý dub oněměl.
Což byl pro les tak vzácný okamžik, že veverky popadaly z větví.
„To… to jsem já?“ zašeptal.
„Ano,“ kývla Malvínka. „Takový byste mohl být. Pokud přestanete být na svět pořád tak naštvaný.“
Dub se zahanbeně ošil.
„Ale já… já nevím, jak…“
Malvínka si sedla ke kořenům.
„Víte… já taky někdy bručím. Třeba když musí být doma uklizeno. Ale naučila jsem se jedno kouzlo.“
„Kouzlo?“ zpozorněl dub. „To beru!“
„Je to jednoduché. Kdykoli máte chuť nadávat, zkuste říct jednu dobrou věc o světě. Jednu jedinou.“
Dub si odkašlal prasklinou v kmeni.
„No dobře… třeba… eh…
Mám pěkný výhled.“
„No vidíte!“ jásala Malvínka.
„A… moje žaludy chutnají veverkám.“
„Skvělé!“
„A… hm… docela rád poslouchám vítr.“
„Vidíte?“
Dub se zastyděl.
A jeho listy se najednou rozzářily jemným světlem — světlem, které Malvínka dosud neviděla.
A v tu chvíli…
Zrcadlo zacinkalo.
Obraz se změnil.
Teď ukazoval dub přesně tak, jak vypadal nyní — jen o trošku jasnější, vyšší, krásnější.
„Co to znamená?“ zeptal se.
Malvínka se usmála.
„Že už jste k budoucnosti vykročil. Každá dobrá myšlenka je jeden krok.“
A tak Boutlavý dub přestal být tak boutlavý.
Ne úplně — občas si zabručel, když mu vítr cuchal větve nebo mu srnky okousaly kořeny.
Ale každé brblání už zakončil větou:
„Ale jinak je svět docela… fajn.“
A les ho začal mít rád — opravdu rád.
A Malvínka?
Ta si odnesla ze zrcadla jiný obraz — sebe samu, jednou velkou, statečnou, moudrou.
A věděla, že i ona je na cestě.
Od té doby se v Miradii říká, že když držíš zrcadlo proti starému stromu a on se v něm rozzáří… znamená to, že i staré kořeny mohou růst dál.
