Zahradník sice tvrdil, že šlo spíš o záměnu skleníkových klíčů a jednu velmi tvrdohlavou odrůdu, ale jeho verzi nikdo neposlouchal, protože nebyla dost kouzelná.
Růženka byla odmalička zvídavá. Nezajímaly ji jen plesy, výšivky a to, jak se správně usmívat na hosty, kteří říkají dlouhé věty a nic v nich nesdělují. Chtěla vědět, odkud přichází vítr, proč se hvězdy nehýbou stejně rychle jako mraky a jestli za mořem opravdu žijí ptáci tak velcí, že si o ně obři opírají žebříky.
Král s královnou z toho byli trochu nervózní. Ne že by jim vadilo, že je Růženka chytrá. Jen měli pocit, že princezna by měla být chytrá přiměřeně. Tak, aby uměla odpovědět na otázku, ale ne tak, aby začala zpochybňovat mapu.
„Za moře se nejezdí jen tak,“ říkal král.
„Zvlášť ne na drakovi,“ dodávala královna.
Jenže právě drak byl problém. Do království totiž jednou za rok přilétal starý cestovní drak jménem Baltazar. Nebyl to drak, který pálí vesnice a krade princezny. Takoví draci byli podle něj ostudou řemesla. Baltazar vozil po světě dopisy, bylinky, vzácné knihy, zamotané poutníky a občas také velmi odhodlané princezny.
Byl veliký jako malý kopec, šupiny měl tmavě modré jako moře před bouří a na čele nosil kožené cestovní brýle. Tvrdil, že kvůli větru. Zahradník tvrdil, že kvůli dojmu. Oba mohli mít pravdu.
Když Baltazar přistál v zámecké zahradě, Růženka byla první, kdo k němu přiběhl.
„Letěl jste opravdu za moře?“ zeptala se.
„Za sedm moří,“ odfrkl Baltazar. „A nad devíti bouřemi. Jedna z nich měla špatnou náladu.“
„A mohl byste mě vzít s sebou?“
Král ztuhl. Královna zbledla. Zahradník upustil konev do záhonu s měsíčkem. Baltazar si princeznu prohlédl jedním zlatým okem. „Umíte se držet?“
„Umím.“
„Nefňukáte ve větru?“
„Ne.“
„Nekřičíte, když se letí hlavou dolů?“
Růženka se zarazila. „To se děje často?“
„Jen když se vyhýbáme bouřím, poštovním husám a horám, které se tváří nižší, než jsou.“
Růženka se usmála. „Tak dobře.“
Král s královnou protestovali, radní svolali mimořádné jednání, tři dvorní vychovatelky omdlely a jedna teta z matčiny strany prohlásila, že za jejích mladých let princezny cestovaly maximálně do sousedního zámku a i tam pod dohledem.
Růženka přesto odletěla.
Ne napořád. Jen na poznávací cestu do zámořského království, kde se slunce budilo v jinou hodinu, snídaně voněla po koření, které doma nikdo neuměl vyslovit, a moře bylo tak modré, že člověk chvíli pochyboval, jestli se dívá dolů, nebo nahoru.
Byla to nádherná cesta.
A taky velmi dlouhá.
Baltazar létal hlavně v noci, protože přes den se mu prý přehřívaly šupiny a turisté v přístavech mu mávali tak nadšeně, až ztrácel soustředění. Růženka tedy spala, když jiní bděli, bděla, když jiní spali, a jedla snídani v čase, kdy doma na zámku bývala hluboká noc.
V zámoří se naučila spoustu věcí. Viděla stromy s listy velkými jako deštník, trh, kde se prodávaly sušené hvězdičky mořských plodů, a knihovnu tak starou, že i prach v ní působil vzdělaně. Jenže když nastal čas vrátit se domů, Růženka už sotva věděla, jestli je ráno, večer, včera nebo příští úterý.
„Jste nějaká pobledlá,“ poznamenal Baltazar, když nasedala.
„Jsem v pořádku,“ řekla Růženka.
„To říkají všichni, kdo za chvíli usnou do sedla.“
„Já neusnu.“
Usnula dřív, než přeletěli první mořskou mlhu.
Domů dorazili za svítání. Baltazar přistál v zahradě tak tiše, jak jen dokáže přistát tvor s křídly širšími než trůnní sál. Růženka slezla z jeho hřbetu, zamávala, došla do svého pokoje, sundala si cestovní plášť a řekla komorné:
„Vzbuďte mě za chvilku.“ Potom usnula. A spala.
Nejdřív hodinu. Pak dvě. Pak celý den.
K večeru začalo být království neklidné. Král chodil po chodbě sem a tam. Královna se tvářila statečně, ale každých deset minut se ptala, jestli princezna už otevřela oči. Komorná ujišťovala všechny, že Růženka dýchá klidně, spí spokojeně a jen jednou ze spaní zamumlala něco o kokosovém koláči.
„To není normální,“ prohlásil první rádce.
„Je to princezna,“ řekl druhý rádce. „U princezen nebývá normální skoro nic.“
„Mohla by to být kletba,“ zašeptala jedna dvorní dáma tak potěšeně, jako by právě našla správné slovo do křížovky.
A bylo rozhodnuto.
Během jediné hodiny se po zámku rozneslo, že Růženka upadla do strašlivého kouzelného spánku. Nikdo si už nevzpomněl na sedm moří, noční let, zámořské slunce ani na to, že když někdo cestuje přes půl světa na drakovi, může být prostě unavený. Kletba zněla lépe. Kletba měla vážnost. Kletba se dala oznámit na nádvoří.
Král povolal čaroděje. Čaroděj přišel, zamával holí, posypal práh stříbrným práškem a prohlásil, že v pokoji cítí silnou přítomnost spánku.
„To vidíme také,“ řekla královna.
Potom přišla bylinkářka. Přivoněla k Růžence, zkontrolovala její čelo a řekla, že princezna voní po mořském větru, skořici a cestovní únavě.
„Takže kletba?“ zeptal se rádce.
„Takže bych ji nechala spát,“ odpověděla bylinkářka.
Rádce si to zapsal jako: Bylinkářka nerozpoznala kletbu.
Pak dorazili tři slavní princové. První přinesl meč, protože ho přinášel všude. Druhý přinesl loutnu a chtěl Růžence zahrát probouzecí píseň. Třetí přinesl zrcadlo, aby se mohl před probouzením upravit.
Růženka spala dál.
Loutna ji na chvíli přiměla zamračit se ze spaní, což král vyhodnotil jako znepokojivý vývoj.
Nakonec zahradník, který celou dobu poslouchal z chodby, navrhl: „Možná by bylo nejlepší, kdyby byl kolem zámku klid.“
Král se toho chytil.
„Ano! Klid! Princezna potřebuje klid!“
Zahradník měl na mysli, že by lidé mohli přestat dupat, šeptat a svolávat porady přímo pod okny. Jenže královské příkazy mají zvláštní vlastnost. Když vyjdou z trůnního sálu, často cestou narostou.
Do večera dostal zahradník rozkaz zajistit „naprostý, neproniknutelný, slavnostní klid kolem celého zámku“.
Zahradník byl svědomitý muž. A trochu unavený z toho, že ho nikdo nikdy neposlouchal přesně. Zasadil šípkové keře. Ne jeden. Ani deset.
Zasadil jich tolik, že se kolem zámku během několika dní rozrostla hustá trnitá hradba. Měla chránit princeznu před hlukem, hosty, radami, hudebníky, příliš horlivými princi a tetou z matčiny strany, která se už potřetí pokoušela proniknout dovnitř s vývarem a názorem.
Šípkové keře rostly tak rychle, že lidé začali znovu šeptat o kouzlu. Zahradník mlčel. Věděl, že když má rostlina dobrý důvod, umí růst překvapivě odhodlaně. Růženka mezitím spala.
Spala tak dlouho, až se z obyčejného odpočinku stala legenda. V hospodách se říkalo, že ji zaklela mořská čarodějnice. Na trzích se šeptalo, že ji pohltil sen. Jeden básník napsal píseň o princezně, která spí, protože svět není hoden jejího pohledu. Růženka by se tomu nejspíš zasmála, kdyby nebyla zrovna zabořená do polštáře a doháněla tři noci na dračím hřbetě.
A pak přišel čtvrtý princ.
Nebyl nejslavnější, neměl nejlesklejší zbroj a jeho kůň vypadal, že má na celé hrdinství vlastní názor. Princ se jmenoval Vít a na rozdíl od ostatních se neptal, kudy se dá prosekat dovnitř.
Zeptal se zahradníka, proč ty keře vyrostly.
Zahradník si ho chvíli prohlížel.
„Kvůli klidu,“ řekl nakonec.
„A princezna chce být probuzena?“
Zahradník se opřel o rýč. „To se jí kupodivu nikdo nezeptal.“
Princ Vít přikývl. Sundal si zbroj, protože v ní šípkovým houštím šustil jako kastrol, a místo meče si vzal zahradnické rukavice. Neprosekával se. Opatrně odhrnoval větve, přidržoval trny, dával pozor na mladé výhonky a za celou cestu pronesl jen tři slova.
„Promiňte, prosím.“
Šípkové keře, které byly zvyklé na prince s meči a velkými gesty, z toho byly tak překvapené, že ho pustily dovnitř.
Vít došel až k zámku. Uvnitř bylo ticho. Všichni chodili po špičkách tak dlouho, až z toho měli bolavé lýtka. Král seděl u dveří princeznina pokoje a vypadal o mnoho starší než před několika dny. Královna držela v ruce cestovní plášť své dcery a přemýšlela, proč se jí tolik bála pustit do světa, když se nakonec nejvíc bála právě doma.
„Přišel jsem pomoci,“ řekl Vít.
„Máte kouzelný polibek?“ zeptal se rádce dychtivě.
„Ne.“
„Léčivý meč?“
„Ne.“
„Probouzecí roh?“
„Naštěstí také ne.“
Rádce vypadal zklamaně.
Vít vstoupil do pokoje. Růženka spala v posteli u zatažených závěsů. Na stolku stál prázdný džbánek, vedle něj ležela mušle ze zámoří a na židli byl přehozený plášť, ze kterého ještě slabě voněl mořský vzduch.
Princ chvíli stál a díval se.
Pak se otočil ke komorné.
„Kdy se vrátila?“
„Předevčírem za svítání.“
„Odkud?“
„Ze zámoří.“
„Jak?“
„Na drakovi.“
Princ se zhluboka nadechl. „A napadlo někoho, že je jen unavená?“
V místnosti nastalo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout i velmi malé zrnko máku. Rádce zakašlal. „To jsme zvažovali v rané fázi.“
Bylinkářka, která stála u okna, zvedla obočí.
„Nezvažovali.“
„Dobře,“ řekl Vít. „Tak ji nechme ještě spát. Přineste vodu, něco lehkého k jídlu a hlavně žádnou loutnu.“
Druhý princ s loutnou, který se nějak stále zdržoval poblíž, uraženě odešel. Růženka spala ještě celé dopoledne. A pak se probudila. Ne slavnostně. Ne za zvuku fanfár. Ne s výkřikem, že kouzlo pominulo. Prostě otevřela oči, protáhla se a řekla:
„Kolik je hodin?“
Královna se rozplakala úlevou. Král se smál a plakal zároveň, což působilo trochu nekrálovsky, ale velmi lidsky. Rádce si rychle zapisoval, že kletba byla úspěšně překonána kombinací ticha, vody a prince nejasné specializace.
Růženka se posadila a nechápavě se rozhlédla.
„Proč jsou všichni v mém pokoji?“
„Mysleli jsme, že jsi zakletá,“ přiznal král.
Růženka se na něj dlouze podívala.
„Tatínku. Letěla jsem tři noci na drakovi.“
„Ano, ale spala jsi opravdu hodně.“
„Protože jsem letěla tři noci na drakovi.“
Král se zatvářil, jako by mu konečně zapadly dvě věci, které celou dobu ležely vedle sebe.
Růženka vypila vodu, snědla kousek chleba s medem a vyslechla si všechno, co se stalo. Když došli k šípkové hradbě, začala se smát tak silně, že se jedna dvorní dáma musela posadit.
„Takže zatímco jsem spala, vy jste kolem zámku vypěstovali botanickou pevnost?“
Zahradník opatrně nakoukl do dveří.
„Chtěli jste klid.“
„To ano,“ řekla Růženka. „A zřejmě jste ho vzal vážně.“
„Velmi vážně,“ přiznal zahradník.
Růženka se usmála. „Děkuji.“
Potom se podívala na prince Víta.
„A vy jste kdo?“
„Někdo, kdo nechtěl dělat hluk.“'
Růženka si ho prohlédla. „To je vzácná schopnost.“
Vít se uklonil. „Snažím se ji nepoužívat příliš nápadně.“
A tak se nestalo, že by princezna Růženka byla zachráněna polibkem. Nebylo to potřeba. Probudila se sama, když se konečně vyspala. Princ Vít nezískal její ruku tím, že porazil trny, ale tím, že se zeptal, proč tam jsou. A království se naučilo, že ne každý dlouhý spánek je kletba. Někdy je to jen tělo, které konečně dostalo příležitost dohnat všechno, co mu lidé a draci předtím sebrali.
Od té doby se na zámku změnilo několik věcí.
Když se někdo vrátil z dlouhé cesty, nesvolávaly se porady. Přinesla se voda, zatáhly závěsy a na dveře se pověsila cedule: Nerušte. Hrdina dospává.
Loutny se nesměly používat k probouzení bez písemného souhlasu spící osoby.
A zahradník dostal vlastní razítko, protože se ukázalo, že člověk, který umí vypěstovat neproniknutelný klid, je pro království velmi důležitý.
Baltazar se vrátil za týden. Přistál v zahradě, setřásl si z křídel hvězdný prach a podíval se na šípkové keře.
„Pěkné,“ řekl. „Vidím, že jsem zmeškal drama.“
„Já taky,“ odpověděla Růženka.
Drak se zasmál, až se v oknech zachvěla skla.
„Za Mořem mlh se otevřela nová cesta,“ řekl potom. „Nikdo ji ještě neproletěl. Je tam prý ostrov, kde lidé spí ve dne a pracují v noci, a vůbec jim to nepřipadá divné.“
Král zbledl. Královna se chytila opěradla židle. Rádce otevřel ústa, aby navrhl předběžné bezpečnostní opatření. Růženka ho předběhla.
„Tentokrát,“ řekla, „si po návratu rovnou rezervuji tři dny spánku.“
Princ Vít přikývl. „A já pohlídám, aby ti nikdo nezpíval pod oknem.“
Zahradník zvedl rýč. „A já zasadím jen dva keře. Pro jistotu.“
Růženka se rozesmála, pohladila Baltazara po modré šupinaté tlamě a podívala se k obzoru, kde se nebe pomalu barvilo do růžova.
Nikdo přesně nevěděl, kdy odletí znovu.
Ale šípkové keře už začínaly šeptat, že příběh o spící princezně možná nikdy nebyl o kletbě. Možná byl od začátku o tom, že i ti nejodvážnější cestovatelé si musí umět říct o odpočinek.
A někde vysoko nad zámkem starý drak roztáhl křídla, jako by už slyšel volání další cesty.
