Ne že by tam byli všichni marniví. To by nebylo spravedlivé. Někteří se do zrcadel dívali jen proto, aby zjistili, jestli nemají na nose mouku, uhlí, borůvkovou šťávu nebo výraz člověka, který už potřetí za den slyšel královské nařízení. Jenže na zámku bylo zrcadel opravdu mnoho. Visela v chodbách, v sálech, v šatnách, u schodišť i v malé místnosti, kde se skladovaly slavnostní ubrusy a jeden zapomenutý hudebník.
Největší zrcadlo stálo v komnatě královny.
Bylo vysoké, stříbrně orámované a staré tak, že si pamatovalo módu, na kterou by nejraději zapomnělo celé království. Říkalo se o něm, že je kouzelné. A skutečně bylo. Jenže ne tak, jak si lidé mysleli.
Královna k němu každé ráno přicházela a ptala se:
„Zrcadlo, zrcadlo, pověz mi přece, kdo je nejkrásnější v celé zemi zdejší?“
Zrcadlo se vždycky zatřpytilo, zamžouralo do hlubin království a odpovědělo.
Dřív odpovídalo docela laskavě.
„Krása má mnoho podob, královno.“
Nebo:
„Dnes vám sluší zelená.“
Případně:
„Možná by bylo dobré se nejdřív nasnídat.“
Jenže královna s tím nebyla spokojená. Chtěla jasnou odpověď. Jedno jméno. Jedno pořadí. Jeden důkaz, že je dost krásná na to, aby už se nemusela bát.
A tak si zrcadlo po čase řeklo, že když chce královna názory, dá jí názory.
V noci, kdy všichni spali, se naučilo naslouchat hlasům z celého království. Zachytávalo šeptání na trzích, poznámky u studny, útržky rozhovorů z hostinců, nespravedlivé soudy, závistivé povzdechy i hloupé věty, které lidé říkají jen proto, že zrovna nemají nic lepšího na práci.
Ráno pak královně hlásilo:
„Jedna pradlena tvrdí, že vám černá barva přidává roky.“
„Tři pážata se shodla, že princezna Sněhurka má hezčí vlasy.“
„Pekařova neteř řekla, že jste možná kdysi bývala krásnější.“
Královna bledla, rudla a bledla znovu.
„Kdo to řekl?“
„Chcete přesné jméno, nebo jen bolestivý souhrn?“ ptalo se zrcadlo.
Bylo to zlé kouzlo. Ne proto, že by zrcadlo lhalo. Někdy nelhalo vůbec. Ale sbíralo každou poznámku, každé srovnání a každý cizí soud a podávalo je královně, jako by šlo o pravdu vytesanou do kamene.
Královna se měnila.
Kdysi se smála nahlas a nosila těžké šaty jen tehdy, když chtěla. Teď trávila hodiny před zrcadlem, měnila účesy, ptala se na pleť, vrásky, šaty a odstín rtů. Čím víc odpovědí dostávala, tím méně si byla jistá sama sebou.
A nejčastěji se v odpovědích začalo objevovat jedno jméno.
Sněhurka.
Princezna Sněhurka byla mladá, laskavá a měla zvláštní schopnost působit svěže i ráno, kdy zaspala, upustila si čaj na rukáv a zakopla o královského mopslíka. Lidé ji měli rádi. Ne proto, že byla krásná, i když krásná byla, ale protože si pamatovala jména služebných, uměla se smát sama sobě a nikdy nikomu neřekla, že vypadá unaveně, pokud mu zároveň nepodala židli a koláček.
Královna to ale přes zrcadlo viděla jinak.
„Všichni ji obdivují,“ šeptalo zrcadlo.
„Všichni?“ ptala se královna.
„Mnozí.“
„Kolik je mnozí?“
„Dost na to, aby vás to trápilo.“
To nebyla odpověď. To byla past.
Jednoho rána královna stála před zrcadlem déle než obvykle. Její oči byly unavené a zlost v nich byla jen smutek, který si oblékl brnění.
„Kdo je nejkrásnější?“ zeptala se.
Zrcadlo se zatřpytilo.
„Sněhurka.“
V komnatě se rozhostilo ticho.
Královna zavřela oči.
Kdyby u ní v tu chvíli někdo byl, možná by si všiml, že nepotřebovala vítězství. Potřebovala, aby jí někdo řekl, že její hodnota nezmizela jen proto, že někdo jiný rozkvetl. Jenže v místnosti bylo jen zrcadlo. A zrcadla, která čtou cizí komentáře, neumějí objímat.
Ještě téhož dne poslala královna Sněhurku pryč.
Ne do smrti, ne do temného žaláře, jak se někdy později přehánělo ve starých vyprávěních. Poslala ji hluboko do lesa s loveckým doprovodem a rozkazem, aby se už nevracela na zámek, dokud „se situace neuklidní“.
Lovecký doprovod byl z toho nešťastný. Sněhurka také.
„Jaká situace?“ ptala se.
Lovec si poškrábal bradu. „Myslím, že situace se jmenuje zrcadlo.“
Sněhurka se rozhlédla po lese. Nebála se tolik, jak by se asi čekalo. Byla spíš zmatená. Všechno se stalo tak rychle. Ještě ráno vybírala stuhy na slavnost v zahradě a teď stála mezi stromy, v plášti, který nebyl dost teplý, a s pocitem, že ji někdo vymazal z vlastního života.
Lovec jí podal malý uzlíček s chlebem, sýrem a jablkem.
„Jděte po mechové cestě,“ řekl tiše. „Na konci je domek sedmi horníků. Jsou zvláštní, ale slušní. A hlavně mají pevné dveře.“
„A královna?“
Lovec sklopil oči. „Královna bojuje s nepřítelem, kterého považuje za vás. Ale myslím, že jste to nikdy nebyla vy.“
Sněhurka šla dlouho.
Les nebyl zlý, jen neznámý. Stromy šuměly, jako by si mezi sebou předávaly zprávu o dívce v bílém límci a smutných očích. Cesta ji vedla kolem potoka, přes mýtinu a mezi kameny, až konečně spatřila malý domek.
Byl nízký, široký a z komína se kouřilo. Před dveřmi stálo sedm párů bot, seřazených tak přesně, že Sněhurka pochopila dvě věci: někdo tady hodně pracuje a někdo tady nesnáší nepořádek.
Zaklepala.
Dveře otevřel malý vousatý muž s lucernou v ruce.
„Kdo jste?“ zeptal se.
„Sněhurka.“
„To je jméno, nebo popis počasí?“
Sněhurka se poprvé za celý den zasmála.
Ukázalo se, že v domku žije sedm trpaslíků. Nebyli tak roztomilí a chaotičtí, jak o nich později lidé vyprávěli. Byli to zkušení horníci, kteří vedli malý, ale velmi složitý provoz. Každý měl svou práci, svůj hrnek, svou židli a své přesné stanovisko k tomu, jak se má větrat po vaření zelí.
Nejstarší se jmenoval Řehoř a staral se o bezpečnost šachet. Druhý, Matěj, vedl zásoby. Třetí, Cyril, opravoval nástroje. Čtvrtý, Bruno, vařil polévky tak husté, že v nich lžíce stála jako osamělý strom. Pátý, Vavřinec, psal směnové rozpisy. Šestý, Tonda, měl na starosti prádlo, i když tvrdil, že to nikdo dost neoceňuje. Sedmý se jmenoval Kryšpín a byl nejmladší. Hlavně kladl otázky.
„Proč jste tady?“ zeptal se Kryšpín.
Sněhurka se posadila ke stolu a všechno jim vyprávěla. O zrcadle, královně, otázkách, odpovědích i o tom, že byla najednou vyhnána kvůli něčemu, co si sama nevybrala.
Trpaslíci poslouchali vážně.
Když skončila, Řehoř si odkašlal.
„Můžete tu zůstat. Ale máme pravidla.“
„Pravidla?“ zeptala se Sněhurka.
„Ano,“ řekl Vavřinec a vytáhl tabulku. „Kdo jí, myje svůj talíř. Kdo poslední bere dřevo, doplní dřevo. Kdo změní uspořádání hrnků, oznámí to předem. A nikdo, opakuji nikdo, nepřerovnává hornické ponožky podle barvy bez schválení provozní porady.“
Sněhurka přikývla.
„To zní rozumně.“
„To ještě nevíte, co se stalo naposledy,“ zamumlal Tonda.
Sněhurka u nich zůstala. Ne jako služka, ne jako náhrada za něčí pořádek, ale jako host, který se postupně stal součástí domácnosti. Pomáhala vařit, trpaslíci ji naučili poznávat kameny, ona je naučila péct koláč, který se nedal použít jako stavební materiál. Občas jim zpívala, ale jen když o to stáli. Po týdnu se ukázalo, že Bruno má krásný hlas, jen ho dosud používal hlavně k brumlání nad cibulí.
Sněhurka začala znovu dýchat.
Jenže zrcadlo na zámku nespalo.
Každé ráno královna přicházela a ptala se. A každé ráno se zrcadlo naučilo říkat věci trochu ostřeji.
„Sněhurka je stále oblíbená.“
„Sněhurce to v lese svědčí.“
„Trpaslíci si myslí, že je příjemnější společnice než mnozí lidé u dvora.“
„Kryšpín řekl, že umí lépe naslouchat než celé královské poradní shromáždění.“
Královna už nevydržela. Oblékla si plášť, vzala košík jablek a vydala se do lesa.
Jablka nebyla otrávená.
To je důležité říct hned.
Byla kyselá.
Velmi kyselá.
Královna je nesla s úmyslem, který sama sobě neuměla vysvětlit. Nechtěla Sněhurce ublížit tak, jak to později přikrášlily temné verze příběhu. Chtěla ji vidět. Chtěla pochopit, co na ní všichni mají. A možná chtěla, aby ji Sněhurka na okamžik také viděla. Ne jako královnu. Ne jako soupeřku. Jako člověka, který se ztratil ve vlastním odrazu.
Když dorazila k domku, Sněhurka seděla venku a loupala brambory. Kryšpín vedle ní třídil kamínky podle toho, jestli vypadají přátelsky, podezřele nebo jako Matěj po noční směně.
Královna si stáhla kapuci níž.
„Nechcete jablko?“ zeptala se změněným hlasem.
Sněhurka se na ni podívala.
Možná ji poznala hned. Možná ne. Možná jen viděla unavenou ženu, která drží košík příliš pevně.
„Děkuji,“ řekla. „Ale nejdřív mi řekněte, proč jste přišla.“
Královna ztuhla.
„Prodávám jablka.“
Kryšpín vzal jedno do ruky, přičichl k němu a prohlásil: „Tohle jablko má napjatou atmosféru.“
Sněhurka položila nůž.
„Vaše Veličenstvo.“
Královna pomalu zvedla hlavu.
Chvíli byly obě ticho.
„Nenávidíte mě?“ zeptala se královna.
Sněhurka dlouho neodpovídala.
„Ne,“ řekla nakonec. „Ale bojím se toho, co jste začala dělat, protože se bojíte sama sebe.“
Ta věta byla tichá, ale zasáhla přesněji než kouzlo.
Královna se posadila na pařez. Vypadala najednou menší než na zámku. Bez trůnu, bez zrcadla, bez lidí, kteří se báli říct jí pravdu, byla jen ženou s košíkem kyselých jablek.
„Zrcadlo říká, že jste krásnější,“ zašeptala.
„A co by se stalo, kdybych byla?“ zeptala se Sněhurka.
Královna otevřela ústa, ale nenašla odpověď.
Kryšpín se zamyslel. „Možná by se nestalo nic. V dole máme taky víc než jeden hezký kámen.“
Královna se na něj podívala.
„To bylo překvapivě moudré.“
„To říkám často,“ řekl Kryšpín. „Jen mě málokdo zapisuje.“
Vtom se z lesa ozvaly kroky. Dorazili ostatní trpaslíci a s nimi ještě někdo: Popelka. Měla pohodlné boty, v ruce skleněnou lupu a výraz člověka, který už má s podezřelým leskem své zkušenosti.
„Dostala jsem dopis,“ řekla. „Psali jste, že máte problém se zrcadlem.“
Řehoř přikývl. „Máme královnu, zrcadlo a moc komentářů. To je nebezpečná kombinace.“
Popelka vzala lupu a spolu se Sněhurkou, královnou a trpaslíky se vydali na zámek. Nebyla to slavná výprava. Nikdo neměl meč, nikdo nevezl prapor a Kryšpín celou cestu nesl jedno kyselé jablko jako důkazní materiál.
Když dorazili do královniny komnaty, zrcadlo už čekalo.
„Zrcadlo,“ řekla královna a hlas se jí trochu třásl, „pověz mi přece…“
„Ne,“ přerušila ji Sněhurka.
Královna se zarazila.
„Dnes se nebudeme ptát, kdo je nejkrásnější,“ řekla Sněhurka. „Dnes se zeptáme, odkud bereš odpovědi.“
Zrcadlo se zatřpytilo. „Z hlasů království.“
„Ze všech?“ zeptala se Popelka.
„Z těch nejhlasitějších.“
Popelka přikývla, jako by právě našla špatný šev na plesovém střevíčku.
„Aha. Takže neukazuješ pravdu. Ukazuješ hluk.“
Zrcadlo se uraženě zamlžilo.
„Hluk je také informace.“
„Ano,“ řekla Popelka. „Ale není to totéž co moudrost.“
Královna stála velmi tiše.
„Já jsem ti věřila,“ řekla zrcadlu.
Zrcadlo se zachvělo. „Říkala jste, že chcete vědět, co si lidé myslí.“
„Chtěla jsem vědět, jestli jsem dost.“
„To není otázka pro zrcadlo,“ řekla Sněhurka měkce.
V té chvíli se stalo něco zvláštního. Zrcadlo neprasklo, nerozpadlo se a nevyletěl z něj žádný démon, což by bylo sice působivé, ale zbytečně nepořádné. Jen se jeho stříbrný povrch pomalu uklidnil. Hlasy, které v něm šuměly jako trh za poledne, začaly slábnout.
Královna přistoupila blíž.
Poprvé po dlouhé době se do zrcadla nepodívala proto, aby vyhrála. Podívala se, aby se viděla.
Byla tam její tvář. Starší, než bývala. Krásná jinak, než čekala. Unavená. Hrdá. Zraněná. Lidská.
„A co teď?“ zeptala se tiše.
Sněhurka se postavila vedle ní.
„Teď už se nebudeme ptát, která z nás je krásnější.“
Kryšpín zvedl kyselé jablko. „A taky bych navrhoval nejíst věci přinesené v emocionálně vypjatých situacích.“
„Souhlasím,“ řekl Řehoř.
Královna se neproměnila v dokonale laskavou bytost za jeden den. Tak pohádky někdy lžou, protože spěchají. Učila se pomalu. První týden nechala zrcadlo zakrýt plátnem. Druhý týden se u něj zastavila jen jednou. Třetí týden ho dala přenést do knihovny, kde sloužilo k odrážení světla při čtení a jen občas si tiše povzdechlo, že dřív mělo dramatičtější práci.
Sněhurka se vrátila na zámek, ale často chodila za trpaslíky. Ne proto, že by potřebovala utéct, ale protože v jejich domku se naučila něco důležitého: že domov není místo, kde vás pořád obdivují, ale místo, kde si můžete odložit těžký den, umýt svůj talíř a nikdo z toho nedělá soutěž krásy.
Popelka odjela zpátky do svého království a cestou si zapsala poznámku: Podezřelý lesk se může týkat bot, zrcadel i lidských očekávání.
A královna?
Ta jednoho rána prošla zahradou bez doprovodu. Potkala pradlenu, která kdysi pronesla poznámku o černých šatech. Královna se zastavila. Pradlena zbledla.
„Měla jste pravdu,“ řekla královna. „Černá mi někdy přidává roky. Ale dnes jsem si ji vzala, protože se mi líbí.“
Pradlena nevěděla, co odpovědět.
To bylo v pořádku.
Ne všechno potřebuje komentář.
Od té doby se v království začalo říkat, že zrcadla nejsou nebezpečná proto, že ukazují tvář. Nebezpečná začnou být tehdy, když jim člověk dovolí ukazovat jeho cenu.
Jednoho večera, když Sněhurka seděla v knihovně a četla si o dalekých říších, ozvalo se za oknem jemné zaklepání. Na parapetu seděla sýkorka s malým lístkem přivázaným k nožce.
Sněhurka ho opatrně rozbalila.
Vážená princezno,
slyšeli jsme, že jste vyřešila potíže se zrcadlem, které šířilo příliš mnoho cizích názorů.
Mohla byste poradit i nám?
Máme tři bratry, tři domky, jednoho vlka a mnoho velmi hlasitých tvrzení o stavební kvalitě.
Podepsáno: Lesní pořádková služba.
Sněhurka se usmála.
„Kryšpíne?“ zavolala do chodby.
Malý trpaslík nakoukl dovnitř. „Ano?“
„Jak se díváš na stavební spory?“
Kryšpín se zamyslel.
„Podle toho, jestli je v nich svačina.“
A zrcadlo v knihovně se poprvé po dlouhé době zasmálo tak tiše, že to znělo skoro jako cinknutí hvězdy.
