Bylo mu tam dobře, ale čím déle spal, tím častěji v něm rostla zvláštní zvědavost. Co asi leží za hranicí jeho brlůžku? Odkud přichází ten smích? Proč se někdy všechno kolem otřásá, jako by někdo venku pořádal velkou slavnost?
Jednoho dne se Péťa rozhodl, že už nechce jen spát. Chtěl vidět svět.
Nebyla to snadná cesta. Po pravdě řečeno, byla to pořádná dřina. Musel se tlačit, posouvat a nevzdávat se ani ve chvílích, kdy se mu zdálo, že celý svět kolem něj volá: „Nechoď, nechoď, zůstaň ještě chvíli schovaný!“ Jenže Péťa Zoubek měl v sobě něco silnějšího než strach. Měl chuť poznat, co je venku.
A pak konečně přišel ten velký den.
Péťa se proklubal na světlo a na okamžik úplně ztichl. Ne proto, že by se bál, ale proto, že kolem sebe uviděl něco, co vůbec nečekal. Nebyl sám. Všude kolem něj byli další Zoubkové. Maminka Zoubková se na něj usmívala měkkým bílým úsměvem, tatínek Zoubek se tvářil hrdě a slavnostně a kolem nich se tísnila i celá veliká rodina.
Hned vedle Péti stál Jarda Zoubek, o kousek dál Štěpánek Zoubek, Igor Zoubek, Milánek Zoubek a Jenda Zoubek. Naproti nim se usmívala Anička Zoubková, Simonka Zoubková, Zuzanka Zoubková, Majka Zoubková, Ivanka Zoubková a Gabika Zoubková. Nahoře zahlédl Péťa ještě tetu Elišku Zoubkovou, strýčka Otakara Zoubka, bratrance Vaška, Pepu, Ondřeje, Čestmíra, Tomáše a Lumíra, a k nim celou řadu sestřenic, které na něj mávaly tak vesele, až se celá pusinka rozzářila.
Péťa by nejraději poskočil radostí, jenže to nešlo. Zoubkové neposkakují, Zoubkové stojí pevně na svém místě. A tak se aspoň celý napřímil a rozzářil se, jak nejvíc uměl.
„Dobře, že jsi konečně tady, Péťo,“ řekl tatínek Zoubek. „Už jsme si skoro mysleli, že budeš spát navždy.“
„Já jsem taky rád,“ odpověděl Péťa. „Bylo mi tam samotnému trochu smutno.“
Rozhlížel se kolem sebe s otevřenou pusou, což bylo u zoubku docela zvláštní, ale v tak důležité chvíli se to dá pochopit. Všichni vypadali, jako by přesně věděli, proč tu jsou. Jen Péťa zatím netušil nic.
„A co tady vlastně celý den děláte?“ zeptal se tatínka.
Tatínek Zoubek se narovnal. „My jsme strážci jeskyně.“
„Jeskyně?“ vydechl Péťa.
„Ano,“ přikývl strýček Otakar. „Bráníme ji před vším, co je moc velké.“
„Všechno, co sem přijde,“ pošeptal Péťovi Jarda Zoubek důležitým hlasem, „musíme rozdrtit na malé kousíčky. Teprve potom to může dál.“
Péťa zpozorněl. „To zní jako opravdu důležitá práce.“
„Taky že je,“ zaštěbetala Zuzanka Zoubková. „Každý kousek se musí pořádně rozkousat, jinak by se v jeskyni mohl udělat zmatek.“
„Já mám nejradši čokoládu,“ přiznala se Marika Zoubková shora a trochu se zachichotala.
„Já zmrzlinu,“ ozvala se Simonka.
„A já pečené kuře,“ prohlásil Čestmír Zoubek tak hrdě, jako by právě porazil draka.
Péťa poslouchal a cítil, jak se v něm probouzí odvaha. Bude strážcem jeskyně. Bude pomáhat své rodině. Bude kousat, drtit a chránit.
Vtom maminka Zoubková zvedla hlas.
„Pssst! Pozor! Už je čas.“
Péťovi se sevřelo celé zoubkovské srdíčko. Tedy kdyby zoubky měly srdíčko, sevřelo by se mu určitě. Tohle měl být jeho první opravdový zápas.
Nestačil se ani pořádně připravit a najednou proti němu přiletěla šťavnatá červená rajčatová kulička. Byla kulatá, hladká a tvářila se tak nevinně, že by jí člověk skoro věřil. Jenže Péťa už věděl, co je jeho úkol.
Cvak. Cvak. Cvak.
„Ještě trochu,“ povzbuzoval se v duchu.
Cvak. Cvak. Cvak.
Rajče se začalo měnit na měkké kousky a Péťa se právě chtěl pochválit, když vedle něj přistál kus chleba se sýrem. A za ním šunka.
„Pozor, útok!“ zvolal tatínek Zoubek. „Pracujeme rychle, ale pečlivě!“
Všichni Zoubkové se dali do díla. Cvakali a kousali, každý na svém místě, každý podle svých sil. Péťa se snažil ze všech nejvíc. Rajče, chleba, sýr i šunka se měnily na malé kousíčky, a právě když si myslel, že už je po bitvě, přihnala se veliká vlna.
Ššššup!
Všechny malé i větší kousky nepřátelského vojska zmizely kamsi dál do hlubin jeskyně.
Péťa byl pyšný. Jeho první služba dopadla dobře. Jenže jakmile vzrušení opadlo, všiml si něčeho nepříjemného. Byl celý ulepený. Tu se na něm držel kousek rajčete, tam drobek chleba a kolem něj se začal tvořit podivný měkký povlak.
„Co to je?“ zeptal se vyděšeně.
Jarda Zoubek se k němu naklonil a zašeptal: „To je Plak.“
Péťa ztuhl. „Plak?“
„Zloduch Plak,“ přikývl Jarda vážně. „Není vidět na první pohled jako velký drak, ale je o to záludnější. Přilepí se na tebe a tváří se, že jen tak odpočívá. Jenže když ho necháš dlouho bez dozoru, začne škodit.“
„Jak?“ polekal se Péťa.
„Pomalu hledá slabé místečko,“ vysvětloval Jarda. „Klepá a klepá, až udělá dírku. A do té se pak nastěhuje Izidor Kaz.“
Při jménu Izidor Kaz se několik menších Zoubků zachvělo.
„A co se stane potom?“ zeptal se Péťa tiše.
„Potom je z toho pořádná galiba,“ řekl Jarda.
Péťa se napřímil. „Tak pojďme rychle cvakat! Zbavíme se ho!“
„Cvakání na něj nestačí,“ ozval se Lumír Zoubek. „Drží se jako klíště.“
Péťovi se najednou přestalo líbit, že je svět tak veliký a dobrodružný. Před chvílí porazil rajče, chleba i šunku, ale proti Plakovi si připadal docela bezmocný.
„Takže jsme ztracení?“ zašeptal.
Maminka Zoubková se na něj laskavě usmála. „Ale kdepak, Péťo. Neboj se. Brzy přijdou naši kamarádi.“
„Kamarádi?“ podivil se Péťa. „My máme kamarády?“
„Samozřejmě,“ řekl tatínek Zoubek. „My hlídáme jeskyni a oni zase hlídají nás. Chodí za námi každý den, obvykle ráno a večer. A když přijdou, Plak nemá žádnou šanci.“
Péťa od té chvíle nedělal nic jiného, než že vyhlížel kamarády. Nebyl sám. Celá rodina Zoubkových se těšila. Dokonce i strýček Otakar, který jinak působil velmi důstojně, se trochu leskl očekáváním.
A pak to přišlo.
Nejdřív dorazila teta Zuzka Kartáčková. Byla veselá, hbitá a měla tolik jemných štětinek, že vypadala jako malá tanečnice v nadýchané sukni. Sotva se objevila, začala kroužit kolem Zoubků, čistit je ze všech stran a vyhánět Plaka z míst, kde si už začínal pohodlně ustýlat.
Hned za ní přišla Zuzka Pasta. Ta byla svěží, voňavá a měla takovou zlost na zloducha Plaka, že začala pěnit na všechny strany.
„Tak ty ses tu chtěl zabydlet?“ zabublala. „To tedy ne!“
Pěna se rozlila kolem celé rodiny Zoubkových. Péťa měl pocit, jako by se ocitl v luxusních lázních. Teta Kartáčková tančila, Zuzka Pasta pěnila a Plak mizel tak rychle, že po něm zůstávaly jen smutné vzpomínky.
„To je nádhera,“ vydechl Péťa, když návštěva skončila. „Škoda, že už odcházejí.“
„To byla teprve první návštěva,“ usmál se Jarda Zoubek. „Ještě přijdou další.“
A opravdu. Za chvíli se objevila maličká mezizubní Viki Kartáčková. Byla drobná, mrštná a dostala se do škvírek, kam se velká teta Kartáčková nevešla. Pobíhala mezi Zoubky, čistila každou cestičku a radostně si pobrukovala, jako by dělala tu nejkrásnější práci na světě.
Potom přišla Mirka Nitka. Byla tenká, šikovná a uměla se protáhnout i tam, kde se schovávaly nejmenší zbytky jídla. Péťa ji obdivoval. Připadala mu jako provazochodkyně, která se nebojí žádné mezírky.
„Ááách,“ vydechl spokojeně. „Cítím se tak čistý. Jako nový!“
„A teď ještě koupel!“ zavolala Simonka Zoubková.
Sotva to dořekla, přivalila se svěží ústní voda. Byla chladivá, voňavá a rozlila se kolem všech Zoubků jako průzračné jezírko. Péťa se v ní cítil lehký, lesklý a silný. Kdyby měl ruce, určitě by se prohlížel ze všech stran.
Když kamarádi odešli, Péťa trochu posmutněl.
„Co když na nás někdy zapomenou?“ zeptal se tiše. „Co když nepřijdou a Plak se vrátí?“
Tatínek Zoubek se na něj podíval klidně a pevně. „Neměj strach. Naši lidé se o nás starají. A kdyby se někdy opozdili, může nám trochu pomoci i Tonda Jablíčko. Není to totéž jako kartáček a pasta, ale umí nás hezky osvěžit a trochu pročistit.“
„Takže když budeme mít kamarády, budeme silní?“ zeptal se Péťa.
„Ano,“ řekla maminka Zoubková. „Ale nejdůležitější je, aby za námi chodili pravidelně. Kamarádství se zoubky se musí udržovat.“
Péťa si to dobře zapamatoval.
Od toho dne pracoval se svou rodinou každý den. Kousal rajčata, chleba, jablíčka, mrkvičku, občas i čokoládu, která se tvářila sladce, ale nechávala po sobě pořádnou spoušť. Už se nebál. Věděl, že Zoubkové mají důležitý úkol a že na něj nejsou sami.
A když večer přicházela teta Kartáčková se Zuzkou Pastou, mezizubní Kartáčkovou, Mirkou Nitkou a svěží ústní vodou, Péťa se pokaždé radoval. Věděl, že po jejich návštěvě bude zase čistý, zdravý a připravený na další dobrodružství.
Jen jednou, když už byla celá pusinka tichá a všichni Zoubkové se leskli ve tmě jako drobné bílé kamínky, se Péťa podíval do hlubin jeskyně a zaslechl slabounké zaťukání.
Ťuk. Ťuk. Ťuk.
„Slyšeli jste to?“ zašeptal.
Maťko Zoubek zbystřil. Tatínek Zoubek se zamračil. Maminka Zoubková se naklonila blíž. Z dálky se ozval tenký hlásek: „Já jsem se jen přišel podívat…“ Péťa poznal, že Plak se jen tak nevzdává.
Ale tentokrát se nebál. Narovnal se, usmál se na svou zoubkovou rodinu a zašeptal: „Tak ať přijde. Ráno zavoláme kamarády.“
A někde docela vzadu, tam, kam bylo sotva vidět, se zatřpytila malá nová škvírka, kterou ještě nikdo pořádně neprozkoumal.
Cvak. Cvak. Cvak.
