Byla vysoká, krásná a měla nejdelší řasy široko daleko. A také… jeden z nejdelších krků v království. Opravdu dlouhý. Tak dlouhý, že když se chtěla Lydie podívat, co má na kopytech, musela si udělat tři otočky a malý taneček, jen aby to stihla.
Lydie byla veselá, společenská a milovala zpěv. Zpívala při východu slunce, při západu slunce, i když jen tak šustil vítr mezi akáciemi. Její hlas byl nádherný — jemný, vysoký, zvonivý.
Až jednoho rána… nebyl.
Lydie se probudila, protáhla si krk až do oblak, nadechla se — a místo líbezné melodie vyšlo ven: „…chrrrr-CHRRRK!“ Byl to zvuk jako když velká stará brána říká: „Pomoc, někdo mě musí namazat!“ Lydie zpanikařila. „To… to nejsem já!“ vyjekla. A znělo to jako rozladěná tuba.
Zebry se lekly a utekly. Gepard zvedl obočí (zcela nevídané u gepardů). A malá surikata omdlela přímo do písku.
Lydie to zkusila znovu:
„Áááá… áááá… AÚ!“
„Ách—chr—chrrrk!“
„Éééé—… ech!“
Naprosto tragédie. Její hlas zněl jako když někdo míchá ovesnou kaši vidličkou. A tak šla za doktorem savany — moudrým, věčně zamyšleným chameleónem jménem Doktor Barvín.
Chameleón si přisunul malý schůdek, potom další, a pak ještě třetí. Vylezl až k místu, kde měl podezření, že by mohl být začátek Lysdina krku. „Otevřít prosím,“ řekl.
Lydie otevřela pusu. Pan doktor se zadíval do jejích úst… a pak musel nastoupit do balónového výtahu, protože druhý konec hrdla byl příliš vysoko.
Vystoupal. Podíval se dovnitř. Zaznamenal cosi podezřele červeného. A slavnostně oznámil:„Máte angínu. A pořádnou. Angínu krční, krko-krční, krko-větevní… ehm… no prostě velkou.“
Lydie zalapala po dechu. „Ale… ale já mám tak dlouhý krk! To ta angína urazila půl Afriky, než ke mně došla!?“ „Tak nějak,“ přikývl doktor Barvín. „Ale nebojte. Mám lék.“
Doktor Barvín pozval všechny zvířecí pomocníky.
A začali připravovat směs na nejdelší kloktání v historii Miradie.
• Slonice přinesla teplou vodu.
• Opice nanosily hrsti léčivých bylinek.
• Včely donesly med — tak voňavý, že z toho omdlela i druhá surikata.
• Lemur donášel citrony.
• A hroch přinesl… povzbuzení. („Držíme ti palce, Lydinko!“)
Vše smíchali dohromady. A pak přišla otázka: „Jak to ale dostaneme až nahoru…?“ Lydie měla krk opravdu dlouhý. Tak dlouhý, že od ní byla o dva metry dál i vlastní brada.
Nakonec to vyřešil starý marabu. „Připravit… nabrat… POZOOOR… HÁZÍM!“ A začal házet léčivou směs do vzduchu, kde ji Lydie chytala do otevřené pusy jako sněhové vločky.
Bylo to směšné.
Bylo to chaotické.
Bylo to úžasné.
A když kloktala, její hlas zněl jako: „Blbrhlrbr… chlbrlbr… hlbléééééé… GRH!“
Všichni zvířecí obyvatelé savany se váleli smíchy po zemi. Ale Lydie to nevzdávala. Kloktala. Hltala med. Odpočívala v stínu akácie. A po dvou dnech… se stalo kouzlo.
Ráno se nadechla. Otevřela ústa. A vyšla z nich melodie tak jemná, sladká a čistá, jako když první sluneční paprsek pohladí svět: „Laaaaa—lááá—lálálááááá!“
Zebry přestaly žvýkat. Sloni se houpavě usmívali. A surikaty… obě dvě omdlely štěstím. Lydie měla zpět svůj hlas — ještě krásnější než dřív.
A od toho dne věděla jednu věc: I když má někdo dlouhý krk, nemoc si může najít cestu…
ale s pomocí přátel najde cestu i radost zpátky.
A tak, když se někdo na savaně necítí dobře, říká se: „Vem si med, zavolej doktora Barvína — a nezapomeň se smát jako žirafa Lydie.“
