Na kraji lesa, tam, kde se louka pomalu svažovala k vodě a rákosí šeptalo i ve chvílích, kdy nebylo komu šeptat, ležel starý rybník.
Nebyl příliš veliký, ale vypadal hlubší, než se zdálo. Přes den se v něm odrážely mraky, večer hvězdy a ráno tváře žab, které se tvářily, že všechno vědí, ale z úsporných důvodů o tom nemluví. Voda byla tmavě zelená, místy zlatavá, a když foukl vítr, rozběhly se po hladině malé vlnky jako neposedné myšlenky.
U toho rybníka sedával rybář Matěj.
Nebyl zlý. To je třeba říct hned, protože v pohádkách se lidé často rozdělí příliš rychle na dobré a špatné, a pak už se s nimi nedá nic zajímavého dělat. Matěj byl spíš člověk, který si hodně stěžoval. Když svítilo slunce, říkal, že pálí. Když pršelo, říkal, že mokne. Když chytil rybu, říkal, že je malá. Když nechytil žádnou, říkal, že rybník určitě skrývá osobní zášť.
Jeho žena Dorota byla ráznější. Měla rychlý jazyk, pevné ruce a představu, že život by mohl být o něco pohodlnější, kdyby se mu občas důrazně připomnělo, co má dodat.
„Matěji,“ říkávala, „kdybys místo vzdychání pořádně nahodil prut, možná bychom měli k večeři něco víc než brambory a filozofii.“
„Brambory jsou poctivé,“ odpovídal Matěj.
„Poctivé ano,“ řekla Dorota. „Ale kdyby někdy přišly samy oloupané, nezlobila bych se.“
Jednoho dne seděl Matěj u rybníka od samého rána. Mlčel, což u něj obvykle znamenalo, že si stěžuje uvnitř. Prut se ani nepohnul. Žáby mlčely. Rákosí šumělo. A Matěj už zvažoval, že rybníku řekne několik osobních poznámek, když se vlasec najednou napnul.
„Áha!“ vykřikl Matěj. „Tak přece!“
Zabral. Prut se ohnul. Voda se rozvířila a z hladiny vyskočila rybka, jakou ještě nikdy neviděl. Byla malá, ale zářila jako paprsek slunce, který se rozhodl naučit plavat. Šupiny se jí třpytily zlatě, oči měla jasné a na hlavě nepatrnou korunku z vodních kapek.
Matěj zůstal stát s otevřenými ústy.
Rybka si ho změřila pohledem.
„Prosím,“ řekla, „nezačínejte křičet. Ráno už tu byl jeden kapr a dodnes mě bolí hlava.“
Matěj prut málem upustil.
„Ty mluvíš?“
„Ano,“ odpověděla rybka. „A vy zíráte. Každý máme něco.“
Matěj polkl. „Ty jsi zlatá rybka.“
„Výborně. Určování barev máme za sebou.“
„Takže plníš přání?“
Rybka si povzdechla. „To je přesně ta věta, kvůli které jsem dnes neměla vylézat.“
Matěj se rozzářil. Najednou zapomněl na brambory, déšť, slunce i vnitřní stěžování.
„Když tě pustím, splníš mi přání.“
„Teoreticky,“ řekla rybka.
„Teoreticky?“
„Ano. V poslední době jsme museli zavést pravidla.“
Matěj zamrkal.
„Pravidla?“
Rybka se narovnala, jak nejvíc to rybě nad hladinou šlo, a z rákosí vytáhla malý svitek. Byl převázaný tenkou řasou a nadepsaný zlatým písmem:
Reklamační řád přání, verze třetí, doplněná po incidentu s mlynářem a létající kozou.
Matěj si promnul oči.
„To snad ne.“
„To snad ano,“ řekla rybka. „Dřív to bylo jednoduché. Člověk mě pustil, něco si přál, já to splnila a všichni se tvářili poučeně. Jenže pak se rozmohla neuvážená přání. Někdo chtěl větší dům, ale zapomněl říct, že má mít dveře. Někdo chtěl být slavný a pak si stěžoval, že ho zdraví i lidé, které nemá rád. Někdo chtěl, aby mu slepice snášela zlatá vejce, a do tří dnů řešil, že se mu kvůli nim propadá kurník.“
„A ta koza?“ zeptal se Matěj.
Rybka ztichla.
„O té nemluvíme.“
Matěj držel prut a nevěděl, co si počít. V pohádkách se o formulářích nikdy nemluvilo.
„Takže mi přání nesplníš?“
„Splním,“ řekla rybka. „Pokud bude rozumné, srozumitelné, nebude vyřčeno z lakoty a nebude ohrožovat okolní vodstvo, lesní provoz ani základní klid sousedů.“
Matěj chvíli přemýšlel.
„Chtěl bych novou káď na vodu.“
Rybka překvapeně zamrkala. „To je všechno?“
„Stará teče.“
„To je rozumné přání.“
„Tak vidíš.“
„Vidím. Až mě pustíte, budete ji mít u chalupy.“
Matěj pustil rybku zpátky do vody. Rybka mávla ocasem, hladina se zaleskla a zmizela.
Když se Matěj vrátil domů, před chalupou stála nová káď. Pevná, krásná, bez jediné praskliny. Dorota vyšla ven, utřela si ruce do zástěry a chvíli na ni koukala.
„Kde se vzala?“
„Chytil jsem zlatou rybku,“ řekl Matěj pyšně.
Dorota se otočila tak rychle, že se zástěra zavlnila jako plachta.
„A přál sis káď?“
„Stará tekla.“
„Matěji.“
„Co je?“
„Chytil jsi zlatou rybku. Kouzelnou rybku. Rybku, která plní přání. A ty sis přál nádobu na vodu?“
Matěj se zamyslel. „Pevnou nádobu.“
Dorota zavřela oči.
„Vrať se.“
„Proč?“
„Protože když člověk dostane příležitost, nemá ji promarnit na věc, kterou by šlo spravit smolou.“
Matěj nechtěl jít. Rybka měla přísný svitek a on měl pocit, že s kouzelnými tvory se nemá přehánět. Jenže Dorota na něj hleděla takovým způsobem, že se mu zdálo jednodušší čelit rybce než obědu v tichu.
Vrátil se k rybníku.
„Rybko!“ zavolal. „Zlatá rybko!“
Hladina se chvíli jen vlnila. Pak se objevila zlatá hlavička.
„Ano?“
„Moje žena říká, že káď byla málo.“
Rybka se na něj dívala dlouho.
„To začalo rychle.“
Matěj přešlápl. „Chtěla by… větší chalupu.“
„Vy, nebo ona?“
„My.“
„Matěji.“
„Dobře, hlavně ona.“
Rybka si povzdechla a vytáhla svitek.
„Větší chalupa. Požadujete kolik místností?“
„Nevím.“
„Střechu?“
„Určitě.“
„Dveře?“
„Po incidentu, který jste zmiňovala, raději ano.“
„Dobře. Přání přijato. Ale upozorňuji, že větší dům vyžaduje víc práce, víc úklidu a víc míst, kde se mohou ztratit ponožky.“
Matěj přikývl, i když si nebyl jistý, proč by někdo v pohádce řešil ponožky.
Když se vrátil domů, chalupa byla větší. Měla pevné stěny, dvě komory, nový stůl a pec tak krásnou, že Dorota na chvíli opravdu neměla co říct.
To trvalo asi tři minuty.
„Je hezká,“ řekla nakonec.
Matěj si oddechl.
„Ale když už rybka umí tohle,“ pokračovala Dorota, „mohli bychom mít i statek.“
Matěj si sedl.
„Doroto.“
„Nedívej se tak. Statek není rozmar. Statek je jistota.“
„A práce.“
„Práce už máme i teď. Aspoň by vypadala důležitěji.“
Matěj se vrátil k rybníku podruhé.
Obloha mezitím zešedla. Voda už nebyla zlatavá, ale těžší, tmavší. Rákosí šumělo varovně.
„Rybko,“ zavolal tiše.
Rybka se vynořila s výrazem někoho, kdo přesně ví, kam rozhovor povede, a stejně musí poslouchat.
„Statek?“ zeptala se.
Matěj sklopil hlavu. „Statek.“
Rybka rozvinula svitek.
„Zvířata?“
„Asi ano.“
„Kdo se o ně bude starat?“
„My.“
„Vy vstáváte rád brzy?“
Matěj se podíval stranou.
„To jsem si myslela,“ řekla rybka. „Ale dobrá. Přání přijato. Jen připomínám, že každé splněné přání si přivede svoje povinnosti.“
Když se Matěj vrátil, chalupa se proměnila ve statek. Na dvoře stály slepice, koza, dvě krávy a prase, které na Matěje pohlédlo s výrazem vzdáleného bratrance, jenž má k věci mnoho připomínek.
Dorota byla nadšená.
První den.
Druhý den zjistila, že krávy se nedojí samy. Třetí den koza snědla lem její sukně. Čtvrtý den slepice usoudily, že nejvhodnější místo pro vejce je všude kromě kurníku.
„Potřebujeme služebnictvo,“ prohlásila Dorota pátý den.
Matěj upustil vidle.
„Ne.“
„Ano.“
„Rybka říkala, že přání z lakoty se špatně reklamují.“
„To není lakota. To je provozní nutnost.“
Matěj si vzpomněl na vlkův dopis, který rybka možná právě poslala někomu rozumnějšímu. Zvažoval, že uteče do lesa a nechá se zaměstnat jako pomocný kontrolor větru. Ale Dorota už mu podávala klobouk.
U rybníka tentokrát foukal vítr. Hladina byla neklidná.
„Rybko,“ zavolal Matěj, ale neznělo to pyšně. Znělo to unaveně.
Zlatá rybka se objevila po chvíli. Za ní vyplula ještě jedna menší rybka s tabulkou a brkem.
„Kdo je to?“ zeptal se Matěj.
„Stážistka,“ řekla zlatá rybka. „Učí se dokumentovat následky.“
„Aha.“
„Tak?“
„Dorota chce služebnictvo.“
Rybka přimhouřila oči. „A vy?“
Matěj dlouho mlčel.
„Já chci klid.“
Stážistka si něco zapsala.
Rybka se zadívala na Matěje pozorněji.
„To je první opravdu zajímavé přání, které jste dnes vyslovil.“
„Ale doma chtějí služebnictvo.“
„Doma chtějí mnoho věcí. Vy jste se ale právě poprvé zeptal sám sebe.“
Matěj seděl na břehu a najednou nevěděl, jestli se má stydět, nebo si oddechnout. Možná obojí.
Vtom zapraskalo rákosí.
Na břeh přišel vlk. Za ním Karkulka, babička, Sněhurka, Popelka, baba Jaga, tři prasátka a Kryšpín s notýskem. Nikdo nevěděl, kdo přesně je pozval, ale v pohádkách, které se začnou propojovat, se důležití lidé občas objeví právě včas.
Vlk si odkašlal.
„Dostal jsem zprávu o neuváženém vyslovování přání.“
Zlatá rybka kývla. „Ano. Situace eskaluje.“
„To slovo nemám rád,“ řekl vlk. „Většinou znamená, že někdo nečetl pravidla.“
Dorota dorazila chvíli po nich. Měla na sobě čistou zástěru, ale ve vlasech kousek sena a na rukávu stopy po kozím útoku.
„Tak tady jsi,“ řekla Matějovi. „Už jsi to vyřídil?“
Matěj se nadechl.
Podíval se na rybku. Na vlka. Na Karkulku, která uměla položit správnou otázku. Na Popelku v pohodlných botách. Na Sněhurku, která už věděla, že cizí hlasy nemají určovat cenu člověka. Na tři prasátka, která se naučila, že každá věc něco stojí. A nakonec na Dorotu.
„Ne,“ řekl.
Dorota ztuhla.
„Ne?“
„Ne. Nevyřídil.“
Na břehu se rozhostilo ticho.
„Já nechci služebnictvo,“ řekl Matěj pomalu. „Nechci větší statek. Nechci být pánem ani králem. A jestli se mě zeptáš, co chci, tak chci chalupu, která neteče, trochu práce, kterou zvládneme, a večeři, po které si nebudeme vyčítat, že jsme mohli mít něco většího.“
Dorota otevřela ústa.
Zavřela je.
To u ní bylo vzácné.
„Takže nechceš nic víc?“ zeptala se tiše.
Matěj se poškrábal za uchem. „Možná bych chtěl, abychom byli spokojení dřív, než se všechno pokazí.“
Zlatá rybka se zatřpytila.
„To je velmi dobré přání.“
Dorota se posadila vedle něj do trávy. Najednou vypadala unaveněji než rozzlobeně.
„Já jsem jen nechtěla celý život počítat, jestli nám něco stačí,“ řekla.
Babička přikývla. „To není malé přání. Jen se někdy převlékne za velký dům.“
Popelka dodala: „Nebo za lesklé střevíčky.“
Toník Prasátko řekl: „Nebo za verandu, která ještě nemá základy.“
Baba Jaga si odkašlala. „Nebo za perníkovou fasádu.“
Všichni se na ni podívali.
„Co? Byla to hodnotná zkušenost.“
Dorota se poprvé za celý den zasmála. Ne moc, ale stačilo to. Smích někdy funguje jako malá škvírka ve zdi, kterou začne dovnitř proudit vzduch.
Zlatá rybka rozvinula svitek.
„Navrhuji úpravu přání. Statek se vrátí do podoby pevné chalupy s opravenou střechou, novou kádí a jedním malým záhonem navíc. Koza bude přemístěna k někomu, kdo má rád výzvy.“
„Já ne,“ řekl vlk rychle.
„Já také ne,“ dodala baba Jaga. „Od doby s perníkem se vyhýbám tvorům, kteří okusují majetek.“
„My bychom ji mohli vzít,“ řekl Vašík Prasátko po chvíli. „Na louce je trávy dost.“
Pepík se na něj zděšeně podíval.
„Vašíku.“
„Co? Třeba se naučíme něco o odpovědnosti.“
Koza, která se zjevně vynořila odnikud, spokojeně okusovala list rákosu.
Rybka kývla.
„Výborně. Přání upraveno. Reklamace přijata bez sankce, protože došlo k sebepoznání před úplným zhroucením.“
Kryšpín zvedl hlavu od notýsku. „To je oficiální termín?“
„Od dneška ano,“ řekla rybka.
Hladina se rozzářila. Vzduch zavoněl vodní mátou a na okamžik se všem zdálo, že slyší cinkání malých zvonečků pod hladinou. Když světlo pohaslo, Dorotin velký statek zmizel. Na jeho místě, kousek od rybníka, stála pěkná pevná chalupa. Ne palác, ne statek, ne sídlo s věží. Chalupa s dobrou střechou, novou kádí, čistým prahem a malým záhonem, kde právě vykukovaly první zelené lístky.
Dorota se na ni dlouho dívala.
„Je menší,“ řekla.
Matěj ztuhl.
„Ale hezčí,“ dodala.
Zlatá rybka si spokojeně odkašlala, což u rybky vypadalo jako drobná bublina.
„A teď důležitá věc,“ řekla. „Přání nejsou zakázaná. Jen je třeba vědět, odkud přicházejí. Některá vyrostou z potřeby. Jiná ze strachu. A některá z díry, kterou člověk neumí zaplnit ani zámkem, ani statkem, ani korunou.“
Vlk přikývl. „To bych dal na ceduli.“
Hubert, králík s inkoustem na tlapkách, který se samozřejmě také objevil, už vytahoval brk.
„Prosím stručněji,“ řekla babička.
Po krátké poradě vznikla cedule:
Přej si opatrně. Splněné přání si často přivede kufr následků.
Rybka ji schválila.
Od toho dne se u rybníka přestalo křičet: „Rybko, splň mi všechno!“ Lidé se nejdřív posadili na břeh a přemýšleli. Někteří odešli bez přání, protože zjistili, že chtěli jen chvíli klidu. Někteří si přáli dobré boty, pevnou střechu nebo odvahu omluvit se. A někteří se stále pokoušeli obejít reklamační řád, ale s těmi si rybka poradila velmi rychle.
Matěj s Dorotou žili ve své opravené chalupě. Občas se pohádali, protože ani kouzelná rybka neumí změnit povahu člověka jedním šplouchnutím. Ale častěji se zasmáli. Dorota si založila záhon a zjistila, že některé věci rostou lépe, když je člověk netahá ze země za listy. Matěj opravil starý prut, ale už u rybníka tolik nevzdychal.
A zlatá rybka?
Ta si nechala vytisknout nový svitek. Byl menší, přehlednější a na konci měl větu, kterou jí poradila Karkulka:
Než vyslovíš přání, zeptej se, jestli ho opravdu chceš ty, nebo jen tvůj strach.
Jednoho večera, když se nad rybníkem rozsvítily první hvězdy a všichni se chystali domů, vyplavala zlatá rybka z vody a zavolala:
„Počkejte.“
Na břehu se zastavili Karkulka, Sněhurka, Popelka, Růženka, baba Jaga, vlk, babička, prasátka, Kryšpín, Hubert i Matěj s Dorotou. Byla to zvláštní společnost. Kdyby ji někdo viděl z dálky, možná by si pomyslel, že se u rybníka koná sjezd napravených pohádek.
„Mám pro vás zprávu,“ řekla rybka.
Voda za ní se zavlnila a na hladině se objevila mapa. Nebyla namalovaná na papíře, ale z měsíčního světla. Ukazovala les, zámek, rybník, perníkovou chaloupku, červenou chalupu, louku s prasátky i cestu, která vedla někam dál, za okraj známého kraje.
„To je co?“ zeptal se Pepík Prasátko.
Zlatá rybka se usmála.
„Místa, kde se pohádky stále vyprávějí špatně.“
Baba Jaga si povzdechla. „To zní jako práce.“
Vlk se podíval na mapu. „To zní jako hodně práce.“
Karkulka si upravila červenou karkulku. „To zní jako cesta.“
Růženka pohlédla k obloze, kde v dálce možná právě proletěl stín draka. Popelka si zkontrolovala pohodlné boty. Sněhurka zavřela notýsek s poznámkami a babička si vzala vařečku, protože člověk nikdy neví.
Matěj se otočil k Dorotě.
„My asi zůstaneme doma, že?“
Dorota se podívala na chalupu, pak na mapu a pak zpátky na něj.
„Doma ano,“ řekla. „Ale kdyby šli jen na krátkou chvíli…“
Matěj si povzdechl.
Tentokrát si ale nestěžoval. Spíš se usmíval.
A mapa na hladině se pomalu posunula dál, až se u jejího okraje objevila maličká věž, zamotaná do vlasů tak dlouhých, že se po nich možná dalo slézt až do dalšího příběhu.
