První prasátko se jmenovalo Pepík. Bylo veselé, rychlé a mělo pevné přesvědčení, že všechno v životě se dá vyřešit zkratkou, provázkem a trochou optimismu. Když mu někdo řekl, že by měl přemýšlet dopředu, odpovědělo, že dopředu je daleko a teď je teď.
Druhé prasátko se jmenovalo Vašík. Mělo rádo pohodlí, hezké věci a příjemný stín. Umělo si poradit, ale jen do chvíle, než se práce začala tvářit jako práce. Pak si uvařilo čaj a řeklo, že k důležitým rozhodnutím se nemá přistupovat unáhleně.
Třetí prasátko se jmenovalo Toník. Bylo pomalejší než jeho bratři, ale ne proto, že by bylo líné. Přemýšlelo. Měřilo. Kreslilo si plánky do hlíny a dokázalo strávit celé dopoledne úvahou, jestli má okno směřovat k východu, nebo raději tam, odkud nebude táhnout.
Jednoho dne jim maminka Prasátková řekla, že nastal čas, aby si postavili vlastní domky.
„Jste už dost velcí,“ pravila, „a můj špajz není nafukovací.“
To byl silný argument. Zvlášť když Pepík právě dojídal poslední koláček, Vašík se ptal po dalším polštáři a Toník přeměřoval kuchyňský stůl, protože měl podezření, že jedna noha je kratší.
A tak se prasátka vydala do světa.
Nešla daleko. Lesní louka byla krásná, slunce tam hřálo, potok zurčel a nedaleko vedla cesta, po které občas někdo přinesl zprávy, semínka nebo sýr. Prasátka se rozhodla, že právě tam si postaví domky.
„Já si postavím dům ze slámy,“ řekl Pepík. „Je lehká, rychlá a skoro nic nestojí.“
„Já ze dřeva,“ řekl Vašík. „Dřevo je útulné. A krásně voní. A dá se u něj dobře sedět.“
Toník chvíli mlčel. Potom řekl: „Já si postavím dům z cihel.“
Pepík se zasmál. „To ti bude trvat věčnost.“
„Aspoň půl věčnosti,“ dodal Vašík.
Toník pokrčil rameny. „Možná. Ale chci, aby můj dům stál i ve chvíli, kdy počasí dostane špatnou náladu.“
Pepík už ho neposlouchal. Našel kupku slámy, svázal ji provázkem, opřel o několik kůlů a během dopoledne měl hotovo. Domek vypadal trochu jako větší koš na prádlo, ale Pepík byl nadšený.
„Vidíte?“ volal. „Bydlení nemusí být složité.“
Vašík stavěl o něco déle. Nosil prkna, piloval, zatloukal hřebíky a občas si sedl, aby posoudil atmosféru. Jeho dřevěný domek byl hezký, měl malou verandu, lavičku a okénko se závěsem. Jen střecha se při větru lehce třásla, jako by si nebyla úplně jistá vlastní budoucností.
Toník stavěl nejdéle. Míchal maltu, rovnal cihly, kontroloval základy a ptal se starého krtka na podloží. Krtek byl potěšen, že se o podloží konečně někdo zajímá, a vyprávěl Toníkovi tak dlouho, až Pepík usnul ve slámě a Vašík si uvařil druhý čaj.
Když byly domky hotové, prasátka se radovala.
Jenže další ráno se na cestě objevil vlk.
Byl šedý, vysoký a nesl koženou brašnu. Na krku měl cedulku Lesní pořádková služba a v tlapě držel svazek papírů. Nevypadal jako někdo, kdo se chystá někoho sníst. Vypadal jako někdo, kdo se chystá někomu pokazit dopoledne razítkem.
„Dobré ráno,“ řekl.
Pepík vykoukl ze slaměného domku. „A jéje.“
Vašík vykoukl z dřevěného domku. „Co jsme provedli?“
Toník otevřel dveře cihlového domku a upravil si zednickou zástěru. „Dobré ráno.“
Vlk si odkašlal. „Přišel jsem kvůli stavební kontrole.“
Pepík zbledl. „Kvůli čemu?“
„Stavební kontrole,“ zopakoval vlk. „Objevily se zde tři nové stavby na lesní louce. Musím ověřit jejich bezpečnost, stabilitu a vztah k průchozí větrné cestě.“
Vašík se zamračil. „K průchozí čemu?“
Vlk ukázal tlapou na louku. „Tudy vede starý větrný koridor. Každý podzim tudy chodí silný severák. Má sice hrubé způsoby, ale přednostní právo.“
Pepík se nervózně opřel o slámovou stěnu. Celý domek zašustil.
„A nestačilo by se jen podívat?“ zeptal se.
„Nestačilo,“ řekl vlk. „Musím provést dechovou zátěžovou zkoušku.“
Všechna tři prasátka ztuhla.
„Vy budete foukat?“ zeptal se Vašík.
„Přiměřeně.“
„Vlk a přiměřeně foukat,“ zamumlal Pepík. „To zní jako začátek problému.“
Vlk se zatvářil dotčeně. „Můj dech je certifikovaný.“
Toník se podíval na jeho brašnu. „Máte protokol?“
Vlk okamžitě ožil. „Samozřejmě.“
Vytáhl složku, rozložil papíry na pařez a začal číst.
„Stavba číslo jedna: objekt slaměný, nízká konstrukční pevnost, nejasný základ, vysoké riziko rozfoukání, nulová ochrana před deštěm, podezřelé množství optimismu.“
„Optimismus není závada,“ namítl Pepík.
„Sám o sobě ne,“ připustil vlk. „Ale jako hlavní nosný prvek se nedoporučuje.“
Přistoupil ke slaměnému domku, nadechl se a foukl.
Nebyl to zlý dech. Nebyl to ani hrozivý dech. Byl to odborný, kontrolní, lehce administrativní dech.
Přesto domek okamžitě zašustil, zavlnil se a rozletěl se po louce jako vystrašené seno.
Pepík stál uprostřed prázdného místa s klikou v ruce.
Chvíli mlčel.
„Dobře,“ řekl nakonec. „Možná tam nějaký drobný problém byl.“
„Drobný?“ zopakoval vlk. „Vaše stěna právě odletěla na jih.“
Vašík se pokusil nenápadně zavřít dveře svého dřevěného domku.
„Stavba číslo dvě,“ pokračoval vlk. „Objekt dřevěný, esteticky přijatelný, veranda příjemná, konstrukce průměrná, střecha nejistá, hřebíky místy zatlučené s velkou důvěrou, nikoli přesností.“
Vašík se urazil. „Ten domek má duši.“
„To je hezké,“ řekl vlk. „Ale potřebuje i zavětrování.“
„Nemohli bychom přeskočit dechovou část?“ zeptal se Vašík.
„Nemohli.“
Vlk se nadechl a foukl.
Dřevěný domek vydržel první nápor. Vašík se rozzářil. Pak zapraskala veranda, okénko vydechlo závěs a střecha se pomalu sesunula na stranu, jako by ji celý život unavovalo být nahoře.
Domek nespadl úplně, ale vypadal, že o tom vážně uvažuje.
Vašík si sedl na lavičku. Ta se rozpadla.
„Tohle beru osobně,“ řekl.
„To neberte,“ odpověděl vlk. „Berte to technicky.“
Toník mezitím stál před svým cihlovým domkem. Vypadal klidně, ale v kapse svíral malou vodováhu.
Vlk k němu přistoupil.
„Stavba číslo tři,“ četl. „Objekt zděný, základy ověřené, materiál pevný, komín rovný, okna správně osazená, vstupní dveře trochu moc slavnostní.“
Toník se začervenal. „Ty dveře se mi líbily.“
„To není závada,“ připustil vlk. „Jen poznámka.“
Pak se postavil před domek, narovnal se, nadechl a foukl.
Dům se ani nepohnul.
Vlk foukl ještě jednou. Silněji.
Cihly zůstaly na svém místě, okna se zatřásla jen zdvořile a komín vypustil malý obláček sazí, který vypadal jako tečka za větou.
Pepík s Vašíkem se rozzářili.
„Toník vyhrál!“ vykřikl Pepík.
Vlk zvedl tlapu. „Tady nikdo nevyhrává. Tady se kontroluje.“
Ale bylo vidět, že je spokojený.
Jenže právě v tu chvíli se z lesa ozvaly kroky. Přicházela Sněhurka, za ní malý Kryšpín s notýskem, Karkulka s mapou, babička s vařečkou a baba Jaga Bramborová, která tvrdila, že jde jen náhodou kolem, ale všichni věděli, že ji stavební spory zajímají od doby, kdy měla perníkovou fasádu.
„Tak jsme tady,“ řekla Karkulka. „Dostali jsme zprávu, že někdo šikanuje prasátka kvůli stavebním materiálům.“
Vlk se hluboce nadechl.
„Já nikoho nešikanuji. Já provádím kontrolu.“
„Foukal jste na domky?“ zeptala se babička.
„Ano.“
Babička pozvedla vařečku.
„Odborně,“ dodal vlk rychle.
Sněhurka se rozhlédla po louce. Slaměný domek byl všude. Dřevěný domek měl střechu na půl žerdi. Cihlový domek stál pevně jako někdo, kdo si ráno přečetl stavební příručku a od té doby má klidné svědomí.
„Možná nejde o šikanu,“ řekla Sněhurka. „Možná jde o špatně vysvětlenou kontrolu.“
„Přesně,“ přikývl vlk.
Pepík se ozval: „Ale mohl jste nám to říct předem.“
„Řekl jsem dobré ráno.“
„To není totéž jako: za chvíli vám odfouknu dům.“
Vlk otevřel ústa, zavřel je a pak pomalu přikývl. „To je spravedlivá poznámka.“
Vašík se zvedl ze zbytků lavičky. „A my jsme možná měli přiznat, že jsme stavěli trochu rychle.“
„Trochu?“ zeptal se Kryšpín a zapsal si něco do notýsku.
„Přiměřeně rychle,“ opravil se Vašík.
Baba Jaga došla k Pepíkovu bývalému domku a zvedla hrst slámy. „Sláma není špatná. Jen nemá dělat něco, na co nestačí. Každý materiál má své místo.“
„Perník taky?“ zeptal se Jeníček, který se z nějakého důvodu objevil za ní a tvářil se naprosto nevinně.
Baba Jaga se na něj podívala.
„Perník zvlášť.“
Babička si prohlédla vlkův protokol. „Tady se píše, že prasátka stavěla v průchozí větrné cestě.“
„Ano,“ řekl vlk. „Tudy chodí severák.“
„A věděla to prasátka?“
„Nevěděla,“ přiznal Toník.
„A byla cesta označená?“
Vlk ztichl.
Karkulka se usmála. „Takže tu máme chyby na obou stranách.“
„Já nesnáším, když jsou chyby na obou stranách,“ zabručel vlk. „Špatně se to zapisuje.“
Následovala dlouhá porada. Nebyla nudná, protože se konala na louce, všichni u ní jedli koláče od babičky a baba Jaga jednou použila vařečku jako ukazovátko tak prudce, že Kryšpín málem spadl do malty.
Nakonec se dohodli.
Pepík už nebude stavět dům ze slámy, pokud nebude chtít bydlet pouze do prvního většího kýchnutí.
Vašík opraví dřevěný domek pořádně, s pevnými trámy, lepší střechou a verandou, která se nerozpadne při běžném zamyšlení.
Toník pomůže bratrům se základy.
Vlk bude před každou zkouškou jasně vysvětlovat, co dělá, proč to dělá a kam si mají obyvatelé odložit hrnek s čajem.
A lesní rada nechá vyznačit větrný koridor cedulemi, které nikoho nebudou zbytečně děsit.
První ceduli napsal Hubert, králík s inkoustem na tlapkách. Po předchozích zkušenostech ji nejdřív ukázal babičce.
Stálo na ní:
Pozor, tudy chodí silný vítr. Nestavte mu do cesty dům, pokud nechcete zjistit, jak rychle umí střecha cestovat.
Babička přikývla. „To je lepší.“
V následujících dnech se na louce pilně pracovalo. Pepík zjistil, že sláma se výborně hodí do matrace, ale méně do nosné zdi. Vašík se naučil, že krása verandy nespočívá jen v tom, jak dobře se na ní sedí, ale i v tom, že pod vámi zůstane. Toník pochopil, že někdy je lepší pomáhat bratrům než mít pravdu úplně sám.
A vlk?
Vlk se snažil foukat méně dramaticky.
Nešlo mu to vždycky. Byl to přece jen vlk. Když se nadechl, listí se preventivně drželo větví. Ale naučil se před každým fouknutím říct:
„Nyní provádím kontrolní nádech.“
To velmi pomohlo.
Za měsíc stály na louce tři nové domky. Nebyly stejné. Pepík měl malý útulný domek s pevnou dřevěnou konstrukcí a slaměnou střechou, která byla konečně tam, kde měla být. Vašík měl krásný dřevěný domek s verandou, na které se dalo sedět bez strachu. Toník měl cihlový domek, pevný a klidný, ale kolem oken zasadil květiny, aby nevypadal tak vážně.
Když přišel první podzimní severák, prošel loukou, opřel se do domků a chvíli si zkoušel, co vydrží.
Vydržely.
Pepík, Vašík a Toník stáli u Toníkova plotu a dívali se, jak se tráva vlní.
„Víš,“ řekl Pepík, „možná není pomalá práce vždycky špatná.“
„A rychlá práce není vždycky chytrá,“ dodal Vašík.
Toník se usmál. „A správný dům není ten nejrychlejší ani nejkrásnější. Je to ten, ve kterém se člověk nemusí bát prvního větru.“
Vlk, který opodál zapisoval výsledek kontroly, zvedl oči.
„To je pěkná věta. Mohu ji dát do protokolu?“
„Jestli tam nebude napsáno, že jsme byli nezodpovědní,“ řekl Pepík.
Vlk se zamyslel. „Mohlo by tam být, že jste byli vývojově poučeni.“
„To zní horší,“ řekl Vašík.
„Ale úředněji,“ namítl vlk.
Nakonec do protokolu napsal:
Stavby po úpravách vyhovují. Obyvatelé vykazují zvýšenou odolnost vůči větru i ukvapeným rozhodnutím.
To se líbilo všem.
Od té doby se o třech prasátkách vyprávělo trochu jinak. Ne jako o prasátkách, která musela utéct před zlým vlkem, ale jako o bratrech, kteří se naučili, že domov není jen to, co rychle postavíte kolem sebe. Domov je také práce, kterou do něj vložíte, rady, které jste ochotni přijmout, a lidé, kteří vám pomohou opravit střechu, když jste si mysleli, že provázek stačí.
A vlk už nebyl jen ten, který fouká.
Byl ten, který fouká z dobrého důvodu.
Jednoho večera, když seděli všichni na Vašíkově verandě, přiletěla sýkorka a upustila vlkovi do klína malý mokrý lístek. Voněl po rybníku a byl napsaný zlatým inkoustem.
Vážený pane vlku,
doslechli jsme se, že umíte vysvětlovat pravidla, i když u toho občas zvedáte vítr.
Mohli bychom vás požádat o pomoc?
U našeho rybníka se rozmohlo neuvážené vyslovování přání.
Situace je naléhavá. Jeden rybář už chce být králem podruhé.
Podepsána: Zlatá rybka, oddělení přání a následků.
Vlk si lístek přečetl a pomalu zavřel oči.
„Prosím vás,“ řekl tiše, „řekněte mi někdo, že rybník nespadá pod stavební správu.“
Babička se usmála.
„Nespadá.“
Vlk si oddechl.
„Ale pravidla,“ dodala Karkulka, „ta jsou tvoje.“
A z dálky se ozvalo slabé šplouchnutí, jako by se někdo ve vodě právě velmi netrpělivě nadechl.
