Zkusil znovu. Nic. V kopytě měl prasklinu. Měsíc mu poradil, aby našel kováře. Jenže obyčejné železo se na Orionově kopytě roztavilo.
Na zemi žila dívka Mila, dcera kováře. Jednou před kovárnou našla kousek meteoritu a schovala si ho. Když Orion přišel, pochopila, co potřebuje. Z meteoritu vykovala podkovu. Kůň ji nasadil. Vyrazil. Cink. Na obloze vznikla nová hvězda. Pak další. Byly jasné a čisté. Orion běžel celou noc. Ráno se vrátil k Mile.
„Funguje.“
Dívka se usmála. „Dobře.“
Od té chvíle se Orion každý rok vracel, aby mu Mila zkontrolovala podkovy. Díky tomu se stali přáteli. Mila zestárla. Jednou už neměla sílu držet kladivo. Orion stál před kovárnou.
„Co budu dělat?“
Mila se usmála. „Naučila jsem to vnučku.“
Vedle ní stála malá dívka s kladivem v ruce.
Orion pochopil, že ani hvězdy nevznikají jen díky jednomu. Každý potřebuje někoho, kdo mu čas od času opraví kopyto. A každý talent může pokračovat dál, když ho někdo předá.
Když Mila jednou zemřela, Orion tu noc vytvořil na obloze jednu zvlášť jasnou hvězdu. Ne proto, aby ji vrátil. Ale aby si ji pamatoval.
Od té doby se v rodině kovářů předávala malá krabička s meteorickým prachem. A děti vyrůstaly s vědomím, že někde nad nimi běhá černý kůň, jehož hvězdy vznikají nejen silou jeho kopyt, ale i díky rukám těch, kteří mu pomáhají pokračovat.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
