Byl šedobílý, měkký jako obláček chycený do kožíšku a měl oči zelené jako tráva po dešti. Lidé o něm říkali, že je hodný. To byla pravda. Jenže také byl zvědavý, mlsný, trochu pohodlný a zcela přesvědčený, že každý polštář ve městě byl původně vyroben právě pro něj.
Bydlel u švadlenky Rozálie.
Rozálie měla malý krámek na rohu náměstí. Nad dveřmi visel vyšívaný nápis U zlaté jehly, ve výloze stály panenky v šatech, které byly tak krásné, že je chodily obdivovat i dámy, které už dávno nebyly panenky, a uvnitř voněly látky, levandule a čerstvě uvařený čaj.
Milouš měl v krámku důležitou práci.
Ležel na stole.
Někdy také ležel na polici.
A když bylo opravdu hodně práce, přesunul se na hromádku látek, aby na ně odborně dohlížel celou vahou svého těla.
„Milouši,“ říkávala Rozálie, „ty mi pomáháš tak, že pod tebou nemohu najít půlku zakázek.“
Milouš vždycky přivřel oči.
To byla jeho odpověď na většinu výtek. Znamenala přibližně: všechno je pod kontrolou, jen ty tomu nerozumíš.
Ze všeho nejvíc měl Milouš rád klubíčka.
Červená, modrá, zelená, vlněná, bavlněná, malá i velká. Uměl do nich ťuknout tlapkou tak jemně, že se skutálela přesně o kousek. Uměl je obejmout předními packami. Uměl se tvářit uraženě, když mu je někdo sebral. A uměl předstírat, že klubíčko samo vlezlo pod skříň, ačkoli svědkové bývali jiného názoru.
Jen jedno klubíčko mu Rozálie nikdy nepůjčovala.
Leželo v dřevěné krabičce v nejvyšší přihrádce staré skříně.
Bylo malé, kulaté a mělo barvu měsíčního světla. Ne bílé, ne stříbrné, ale takové zvláštní jemné, jako když se světlo zachytí v mlze. Když se na ně Milouš díval dlouho, zdálo se mu, že se uvnitř klubíčka něco třpytí. Jako kdyby vlákno nebylo jen z vlny, ale i z paprsků, pavučin, vzpomínek a cest, po kterých ještě nikdo nešel.
„Tohle ne,“ řekla Rozálie pokaždé, když Milouš vyšplhal na skříň a tvářil se nevinně vedle dřevěné krabičky.
„Mňau?“ řekl Milouš.
„Nemňaukuj na mě tím hlasem. To klubíčko není na hraní.“
„Mňau,“ zkusil sladčeji.
„Ani na velmi důstojné hraní.“
Milouš seskočil dolů a tvářil se, že ho to nezajímá.
Ale zajímalo ho to velmi.
Jednoho deštivého večera, kdy v Nitkovicích bubnovala voda na střechy a lidé spěchali domů se zvednutými límci, přišla do krámku stará žena.
Měla promoklý plášť, šátek uvázaný pod bradou a v rukou nesla potrhanou dětskou vestu.
„Paní Rozálie,“ řekla, „potřebovala bych to spravit.“
Rozálie vzala vestu do ruky.
„To nebude těžké. Kdo ji tak potrhal?“
Stará žena se pousmála, ale smutně.
„Můj vnouček Matyáš. Ztratil se dnes v lese. Našli ho až za soumraku, v trní u staré kapličky. Vesta se potrhala, ale to nevadí. Horší je, že od té chvíle nemluví. Jen sedí u okna a dívá se ven, jako by mu tam něco zůstalo.“
Rozálie ztichla.
Milouš zvedl hlavu z polštáře.
Déšť za oknem zesílil.
„Nechám to hotové do rána,“ řekla Rozálie.
Stará žena poděkovala a odešla.
Rozálie položila vestu na stůl. Chvíli ji hladila prsty po roztrženém místě, pak vzhlédla k nejvyšší přihrádce staré skříně.
Milouš si toho všiml.
Rozálie vytáhla dřevěnou krabičku.
Otevřela ji.
Uvnitř leželo zakázané klubíčko.
V deštivém světle se rozzářilo tak jemně, že v krámku na okamžik všechno zmlklo. Dokonce i hodiny na zdi jaksi tišeji tikaly, jako by nechtěly rušit.
„Tak dobrá,“ zašeptala Rozálie. „Dnes budeš potřeba.“
Vzala konec nitě a navlékla ho do jehly.
Milouš seděl na stole a ani nemrkl.
Rozálie začala zašívat potrhanou vestu. Každý steh byl drobný, pevný a světélkující. Nit se do látky vpíjela, ale nezůstávala jen v ní. Jako by se protahovala někam dál. Do příběhu. Do strachu. Do místa, kde chlapec ztratil hlas.
Milouš cítil, jak se mu vousky chvějí.
Kouzlo.
Opravdové kouzlo.
Když Rozálie dokončila poslední steh, klubíčko samo lehce poskočilo v krabičce.
Pak se zakutálelo.
Ne daleko. Jen na kraj stolu.
Milouš se přikrčil.
„Ne,“ řekla Rozálie unaveně. „Milouši, dnes ne.“
Jenže klubíčko se zakutálelo znovu.
A tentokrát spadlo ze stolu na podlahu.
Nerozmotalo se celé. Jen z něj vyběhla tenká stříbrná nit, která se sunula po prknech ke dveřím.
Milouš po ní skočil.
Ne proto, že by chtěl zlobit.
Tedy trochu ano.
Ale hlavně proto, že cítil, že klubíčko někam vede.
„Milouši!“ zavolala Rozálie.
Kocourek už však vyrazil.
Dveře se otevřely samy od sebe, právě takovou škvírkou, aby se jimi protáhl kocour, ale člověk musel zůstat uvnitř a říct: „Tohle se mi vůbec nelíbí.“
Milouš vyběhl do deště.
Klubíčko se kutálelo před ním.
Po náměstí.
Kolem kašny.
Pod vozíkem s proutěnými košíky.
Přes blátivou uličku, kde se Miloušovi velmi nelíbilo, co se děje s jeho tlapkami.
„Mňau,“ pronesl vyčítavě směrem ke klubíčku.
Klubíčko neodpovědělo.
Jen se kutálelo dál.
Nit za ním nezůstávala obyčejně ležet. Zářila v dešti jako cestička pro někoho, kdo by jinak šel potmě.
Milouš doběhl až na kraj města.
Tam začínal les.
V noci vypadal jinak než ve dne. Stromy stály černé a vysoké, větve se nad cestou skláněly jako zamyšlené ruce a vítr mezi nimi mluvil hlasem, kterému by se člověk raději neptal na podrobnosti.
Milouš zastavil.
Byl kocour městský.
Znal půdy, dvorky, střechy a polštáře.
Les v noci nepatřil mezi jeho oblíbená místa.
Klubíčko se zastavilo také.
Pak jemně zacukalo nití.
„To není fér,“ řekl Milouš.
Ale šel.
V lese voněla mokrá kůra, hlína a houby. Milouš opatrně našlapoval po mechu a snažil se vypadat jako tvor, který se temných stínů vůbec nebojí. Bohužel mu v tom bránil vlastní ocas, který se při každém zahoukání sovy nafoukl jako prachovka.
„Kdo jde?“ ozvalo se shora.
Na větvi seděla sova.
Měla velké jantarové oči a výraz někoho, kdo už předem ví, že odpověď bude neuspokojivá.
„Já,“ řekl Milouš.
„Já je mnoho tvorů.“
„Milouš.“
„A co dělá kocour Milouš v lese při dešti?“
Milouš ukázal tlapkou na klubíčko.
„Pronásleduji textil.“
Sova chvíli mlčela.
„To je nejméně vznešená odpověď, jakou jsem dnes slyšela.“
„Je pravdivá.“
„To jí trochu pomáhá.“
Sova slétla níž.
„To klubíčko je staré.“
„Zakázané,“ řekl Milouš.
„Zakázané věci bývají staré, důležité, nebo špatně vysvětlené,“ pravila sova. „Kam tě vede?“
„Nevím.“
Sova sklonila hlavu.
„Pak buď rád. Kdybys to věděl předem, možná bys nešel.“
To byla podle Milouše velmi soví poznámka. Nedala se jíst, ale měla váhu.
Klubíčko se znovu rozjelo.
Milouš pokračoval.
Vedlo ho kolem kapradin, přes malý potůček a dál k místu, kde stála stará kaplička. Byla oprýskaná, zarostlá mechem a její okénko bylo rozbité. Právě tady se prý ztratil Matyáš.
Klubíčko se zastavilo u trnitého keře.
Nit se napjala.
Milouš přistoupil blíž.
V trní něco viselo.
Kousek látky.
Ne z vesty. Ten už Rozálie zašila.
Byl to maličký útržek modrého kapesníku.
Milouš k němu přičichl.
Cítil chlapce.
Strach.
Déšť.
A ještě něco.
Něco jako tichý pláč, který se schoval do látky, protože se neodvážil vyjít ústy.
Klubíčko se začalo pomalu rozmotávat.
Stříbrná nit se omotala kolem útržku kapesníku, pak kolem trnu, pak kolem Miloušovy tlapky.
„Opatrně,“ zamňoukal.
Ale nit netahala. Jen prosila.
Milouš pochopil, že musí útržek vytáhnout.
Trvalo mu to dlouho. Trny ho škrábly do ucha, do nosu a jednou i do důstojnosti. Ale nakonec se mu podařilo látku uvolnit.
V tu chvíli se z kapličky ozval šepot.
„Já jsem tady nechtěl být.“
Milouš nadskočil.
„Kdo to řekl?“
Šepot se ozval znovu.
„Zabloudil jsem. A pak jsem se bál křičet.“
Milouš se přiblížil ke kapličce.
Uvnitř nebyl nikdo.
Jen tma, starý kamenný oltářík a pár spadaných listů.
„Matyáši?“ zeptal se Milouš, protože pohádky jsou zvláštní a kocouři v nich občas udělají věci, které by mimo pohádku předstírali, že nikdy neudělali.
Šepot se zachvěl.
„Já už jsem doma.“
„Tak proč šeptáš tady?“
„Protože jsem tu nechal hlas.“
Miloušovi se stáhlo srdce.
Nebyl zvyklý řešit podobné věci. Obvykle řešil, zda je miska dost plná a zda deka leží na správném místě. Ale teď měl před sebou něco křehkého, neviditelného a přesto skutečného.
Klubíčko se rozkutálelo dovnitř kapličky.
Nit táhla útržek kapesníku za sebou.
Milouš šel také.
Uvnitř bylo chladno. Déšť ťukal na kameny a v rozbitém okénku se třásl kousek měsíce. Klubíčko se zastavilo u oltáříku a začalo se točit dokola. Stříbrná nit kreslila na kameni malý kruh.
Šepot zesílil.
„Neměl jsem jít do lesa sám.“
„To víš teď,“ řekl Milouš.
„Bál jsem se, že se budou zlobit.“
„Možná trochu.“
„A že se mi budou smát.“
Milouš si sedl a omotal ocas kolem tlapek.
„Lidé se smějí divným věcem. Jednou se smáli i mně, když jsem spadl do koše s krajkami.“
„Spadl jsi?“
„Koš se nevhodně přemístil.“
Šepot se nepatrně zachvěl. Možná to byl začátek smíchu.
„Já nemůžu mluvit,“ řekl pak.
„Protože jsi tu nechal hlas.“
„Ano.“
„Tak si ho vezmeme.“
„Jak?“
Milouš se podíval na klubíčko.
To se roztočilo rychleji. Nit se zvedla do vzduchu a začala splétat tvary. Nejdřív vypadaly jako písmena, pak jako ptáci, pak jako malá cesta vedoucí z kapličky ven.
Sova ve dveřích tiše houkla.
„Musíš ho dovést zpátky po niti.“
„Koho?“ zeptal se Milouš.
„Hlas.“
Milouš se podíval do stříbrného kruhu.
Uvnitř se začalo něco třpytit. Byl to maličký zvuk. Vypadal jako průsvitná kulička s modrým středem. Chvěl se, uhýbal a nechtěl ven.
Milouš natáhl tlapku.
„Pojď,“ řekl.
Zvuk couvl.
„Já nejsem odvážný.“
Milouš si pomyslel, že s hlasy je to velmi komplikované.
„Já také ne,“ řekl po chvíli.
Sova nadzvedla obočí, což u sovy znamená asi tolik jako hlasité odkašlání.
Milouš ji ignoroval.
„Když jsem šel do lesa, bál jsem se. Když jsem viděl trní, bál jsem se. Když jsi promluvil z prázdné kapličky, bál jsem se hodně. Ale stejně jsem tady.“
Kulička se přestala třást.
„Takže odvaha není nebát se?“
„Kdyby byla, měl bych jí velmi málo,“ řekl Milouš.
To hlas zřejmě uklidnilo.
Stříbrná nit se kolem něj jemně ovinula a kulička se pomalu vydala ven z kruhu. Vypadala jako malá kapka měsíčního světla.
Klubíčko se rozkutálelo z kapličky.
Milouš šel za ním, hlas plul po niti a sova letěla nad nimi. Déšť ustával. Les už nebyl tak tmavý. Mezi větvemi se objevily kousky hvězd a kapky na listech svítily jako drobné lucerničky.
Cesta zpět do města byla dlouhá, ale nit ji držela pohromadě.
Když dorazili k domu staré ženy, v okně svítila lampa.
Matyáš seděl za sklem.
Byl bledý, zachumlaný v dece a na sobě měl vestu, kterou Rozálie zašila stříbrnou nití. Díval se ven tak upřeně, jako by čekal, že se mu z lesa něco vrátí.
Milouš vyskočil na parapet.
Matyáš otevřel okno.
„Kočičko,“ zašeptal bez hlasu, jen rty.
Stříbrná nit se zvedla.
Průsvitná kulička se zachvěla.
A potom se tiše vklouzla Matyášovi do úst, jako když se kapka rosy vrátí na list.
Chlapec polkl.
Chvíli nic.
Pak řekl:
„Babičko?“
Jeho hlas byl slabý, ale skutečný.
Stará žena v pokoji ztuhla.
Pak se rozplakala, objala ho a opakovala jeho jméno tak dlouho, až by se i velmi pyšný kocour musel tvářit, že se mu do očí dostal prach.
Milouš seskočil z parapetu.
Klubíčko se kutálelo zpátky k Rozáliinu krámku.
Ráno ho Rozálie našla v dřevěné krabičce na stole.
Vedle něj seděl Milouš, celý mokrý, poškrábaný, unavený a velmi spokojený sám se sebou.
„Tak,“ řekla Rozálie. „Ty jsi v noci zachraňoval?“
Milouš přivřel oči.
To byla jeho odpověď: je možné, že svět by se beze mě chvíli obešel, ale proč to zbytečně riskovat.
Rozálie ho vzala do náruče.
„Dobrý kocour.“
Milouš se tvářil, že chvála je samozřejmá. Ale vrněl tak hlasitě, že se v krámku rozcinkaly knoflíky.
Od té doby už Rozálie neříkala, že klubíčko není na hraní.
Říkala:
„Tohle klubíčko se nesmí honit bez důvodu.“
Což bylo mnohem přesnější.
Kouzelná nit totiž nikdy nevedla jen tak. Rozkutálela se pouze tehdy, když někdo ztratil cestu. Někdy skutečnou, v lese nebo ve městě. Někdy cestu k vlastní odvaze. Někdy cestu ke slovům, která se zasekla v krku. A někdy cestu domů, i když člověk seděl celou dobu ve svém pokoji.
Milouš se stal jeho strážcem.
Samozřejmě ne úředně. Kocouři si nepotrpí na úřední označení, pokud s nimi není spojený příděl smetany. Ale všichni v krámku věděli, že když se dřevěná krabička v nejvyšší přihrádce zachvěje, Milouš okamžitě zvedne hlavu.
A když se klubíčko skutálí, jde za ním.
Někdy neochotně.
Někdy s výtkou v očích.
Někdy po večeři, což považoval za zvlášť nezdvořilé.
Ale jde.
Jednou na jaře, když se za městem zelenaly louky a okna krámku byla otevřená do teplého večera, se klubíčko zakutálelo z krabičky znovu.
Tentokrát se však nerozmotalo směrem ke dveřím.
Zůstalo stát uprostřed stolu.
Stříbrná nit vystoupala do vzduchu a začala kreslit tvar.
Ne cestu.
Ne kruh.
Branku.
Malou, světlou, utkanou z vláken, která se třpytila jako rosa a hvězdy zároveň.
Rozálie odložila jehlu.
Milouš vstal.
Branka se otevřela dovnitř klubíčka.
Ano, dovnitř.
A tam, kde by mělo být jen namotané vlákno, se ukázala krajina: úzká pěšina mezi obrovskými stébly trávy, most z ptačího pírka a v dálce město tak jemné, jako by ho někdo vyšíval z měsíčního světla.
Na stole se objevila tři slova, napsaná stříbrnou nití:
Nitě se ztrácejí.
Rozálie zbledla.
„To není obyčejná cesta,“ zašeptala.
Milouš se podíval na klubíčko.
Pak na pohodlný polštář u kamen.
Pak znovu na klubíčko.
Bylo to těžké rozhodování.
Polštář měl mnoho předností.
Ale z branky se ozvalo slabé zamňoukání.
Ne lidské.
Ne lesní.
Kočičí.
Milouš se narovnal.
„Mňau,“ řekl vážně.
A než Rozálie stačila cokoli říct, kocourek Milouš položil tlapku na stříbrnou nit a vykročil do klubíčka, které bylo zevnitř mnohem větší, než by se na pohled slušelo.
