Nikdo nevěděl, jak to dělá. Možná to byla magie. Možná jen pozorné srdce. Když někdo ve městě zapomněl na to, co chtěl říct… Luna zvedla ze země malinkou, teplou, třpytící se vteřinu. Když si dvě děti rozesmály navzájem tváře a pak spěchaly pryč, nechávajíce radost napůl za sebou… Luna tu radostnou vteřinu zachytila do dlaně. A když se někdo rozplakal a pak slzy otřel, jako by se nic nestalo… smutná vteřina sklouzla na její botu a Luna ji zvedla taky, jemně, opatrně.
Nosila je v kapse. Cinkaly tam tiše jako malá skleněná semínka.
Lidé si mysleli, že je to jen zvláštní zvyk.
Ale Luna věděla, že je v tom víc.
Jednou večer, když město usnulo, se rozhodla všechny zapomenuté vteřiny vysypat na stůl. A tehdy se stalo něco nečekaného – začaly svítit. Každá jinak: radostné zářili zlatě, smutné modře, nevyřčené růžově, stydlivé našedle, statečné jantarově. A ve světle těch vteřin Luna uviděla, že každá z nich v sobě nese malinkatý kousek člověka, kterému kdysi patřila. Kousek nevyřčeného přání, kousek odvahy, kterou nestihli vyslovit, nebo lásky, které se báli.
Jak se tak prohrabávala těmi sezbíranými střípky, zavál k ní první podzimní vítr a tiše zašeptal:
„Čas, který lidé ztrácejí, neubývá. On se jen skrývá tam, kde mu někdo naslouchá.“
Luna najednou pochopila.
Jejím úkolem nebylo vteřiny jen sbírat… ale vracet je zpátky.
A tak se druhý den tiše rozběhla městem.
Položila modrou vteřinu na okno starého hodináře – a on se po letech poprvé usmál, protože si vzpomněl na svou dávnou lásku. Růžovou vteřinu položila na lavičku, kde sedával strážník – a on se odvážil oslovit dívku z obchodu s květinami. Zlatou vteřinu nechala spadnout do kouta školní třídy – a dvě děti se znovu začaly smát, i když se předtím pohádaly. A jantarovou vteřinu položila na prah jednoho domu – a maminka, která se bála začít nový den, najednou cítila sílu udělat první krok.
Všude, kam přišla, se dělo něco nevysvětlitelného a krásného.
A město začalo pomalu znovu dýchat.
K večeru už měla Lúna prázdnou kapsu. Ani jedna vteřina nezbyla.
Ale když se podívala na nebe, uviděla něco, co tam předtím nebylo:
Jednu úplně novou hvězdu.
Malou, jemnou, třpytící se v barvě přesně mezi modrou a zelenou. Barvě, kterou mají vteřiny těsně před tím, než zmizí.
A od té doby v Miradii platí, že vždycky, když se večer narodí nový, tichý hvězdný bod, znamená to jediné:
Někdo právě vrátil světu zapomenutou vteřinu.
