Ostatní duchové byli zoufalí. „Leopolde, ty nejsi strašidlo. Ty jsi slušně vychovaná návštěva.“ Leopold měl ale jiný talent. Fantasticky stepoval. Jakmile začal, jeho průsvitné boty klapaly po podlaze tak rychle, že pod nimi jiskřilo. Duchové to považovali za ostudu.
Pak přišel Halloween. Na hrad dorazili návštěvníci. Duchové se připravili na velké strašení. Jenže do hradu vstoupil skutečný přízrak. Stín ticha. Kde prošel, zmizel zvuk. Řetězy přestaly cinkat. Dveře nebouchaly. Lidé nemohli ani vykřiknout. Stín sílil.
Leopold zvedl nohu. Tap. Zvuk. Stín se otočil. Leopold zkusil znovu. Tap-ta-tap. Jeho step byl jediný zvuk, který Stín nedokázal spolknout. Leopold začal tančit. Rychleji. Hlasitěji. Bílá paní se přidala tleskáním. Rytíř bez hlavy bubnoval do brnění. Mnich chrastil řetězy. Hrad se znovu naplnil zvukem. Stín se zmenšoval. Nakonec zmizel pod dveřmi. Návštěvníci jásali.
Od té noci se na Hromburku pořádala každý Halloween strašidelná taneční slavnost. Leopold byl její hvězda. Nikdo už po něm nechtěl „bú“. A on konečně pochopil, že nemusí být dobrý v tom, co od něj všichni čekají.
Stačí najít, v čem opravdu dobrý je. Ostatní duchové se také změnili. Jeden zjistil, že krásně zpívá. Jiný uměl vyprávět příběhy. Bílá paní začala učit děti staré tance. Hromburk byl stále strašidelný. Jen trochu jinak.
A když někdy přijelo dítě, které se bálo duchů, Leopold mu místo strašení zastepoval. Většinou se začalo smát. Což byla podle Leopolda mnohem lepší reakce než křik.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
