Jednou večer však šel kolem stodoly a uslyšel kňučení. Malé štěně uvízlo na žebříku a bálo se slézt. Lucerna se náhle rozsvítila. Jáchym štěně sundal. Světlo zhaslo.
Příští den se rozsvítila u lesa. Jáchym tam našel malou holčičku, která ztratila rodiče. Pak u domu starého pána, který se bál bouřky. Chlapec pochopil, že lucerna nesvítí proto, aby ukázala cestu jemu. Ukazuje mu cestu k někomu, kdo má strach.
Začal ji nosit každý večer. Jedné noci však zazářila tak prudce, že skoro oslepl. Světlo směřovalo ke staré studni. Jáchym k ní došel a naklonil se. Na dně nebyl člověk. Byla tam tma. A ta tma se chvěla.
„Kdo se bojí?“ zeptal se.
„Já.“
„Kdo jsi?“
„Tma.“
Jáchym chvíli mlčel.
„Čeho se bojíš?“
„Světla.“
Lucerna svítila stále silněji a tma se třásla víc. Jáchym pochopil, že tím situaci zhoršuje. Přikryl lucernu kabátem. Světlo zesláblo.
„Je to lepší?“
„Ano.“
Sedl si ke studni. Tma mu vysvětlila, že lidé ji odjakživa zahánějí. Nikdo se jí nikdy nezeptal, kam má jít. Jáchym ji proto pomalu vyvedl ven a odvedl pod stromy, kde bylo šero přirozené a bezpečné.
Lucerna zhasla. Chlapec tehdy pochopil, že pomoci někomu, kdo se bojí, neznamená vždycky jeho strach rozehnat. Někdy stačí zůstat nablízku, dokud ho unese sám. Od té doby byl opatrnější.
Když lucerna svítila, neptal se jen „čeho se bojíš?“, ale také „co teď potřebuješ?“
Někdo chtěl obejmout.
Někdo potřeboval vysvětlit.
Někdo si jen přál, aby u něj někdo chvíli seděl.
A jednou se lucerna rozsvítila přímo Jáchymovi v rukou. Chvíli tomu nerozuměl. Pak si přiznal, že se bojí, že jednou nebude vědět, jak někomu pomoci. Sedl si. Lucerna svítila tiše vedle něj. A Jáchym se poprvé naučil udělat pro sebe totéž, co tolikrát udělal pro ostatní: neutíkat před strachem, ale chvíli s ním být.
Ráno světlo zhaslo. Jáchym se stále nebál o nic méně než večer. Jen už věděl, že na to nemusí být sám.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
