Max byl výjimečný, protože měl schopnost, kterou neměl nikdo v okolí - Rozuměl řeči sněhových vloček.
Když sněžilo, Max si sedl na lavičku před dům a nechal vločky padat na své rukavice. Každá vločka, která na něj dopadla, mu něco pošeptala:
„Dnes bude ticho…“
„Jedna liška spí pod velkým smrkem…“
„Pozor na led — u potoka praská…“
A někdy i něco smutného:
„Zimní královna… ztratila svůj hlas…“
Max zpozorněl.
„Jak to myslíš?“ zeptal se.
Vločka se zachvěla.
„Nebudu tu dlouho. Rozpustím se… ale poslouchej… její hlas někdo ukradl. A bez něj se zima sama neudrží…“
A pak zmizela. Maxa zamrazilo — ne zimou, ale předtuchou.
Ten večer, když vítr zesílil a nebe bylo naléhavě bílé, Max ucítil, že ho něco volá. Otevřel dveře… a u jeho prahu stála Zimní královna. Byla vysoká, krásná a celá z ledu — ale jemného, mléčného, hladkého, jako by ji někdo vytesal z měsíčního světla. Jenže její oči byly smutné. A rty se ani nepohnuly.
Max pochopil: Ona opravdu nemůže mluvit.
Královna k němu natáhla ruku. A na její dlani ležela jediná sněhová vločka. Zářivější než všechny ostatní. Nebeská modř uvnitř, bílá po okraji — jako malý, zamrzlý sen.
Vločka k Maxovi promluvila:
„Pomoz jí. Její hlas drží v zajetí Stín, který nemá tvar. Žije na Severním hřbetu.“
Královna sklopila oči. Vypadala jako někdo, kdo se stydí za to, že potřebuje pomoc.
Max se však usmál.
„Já půjdu. Ale musíte se mnou.“
Královna přikývla.
Max se posadil na staré sáně. Královna položila ledovou ruku na dřevo — a sáně okamžitě ožily a vyrazily vpřed jako vítr. Jeli přes lesy, které zpívaly zimní písně, jezero, kde led svítil jako hvězdy, kopce, které šeptaly „pozor, pozor“, až nakonec došli k hoře, která byla mléčně bílá a bez jediného stínu.
Až na jeden. Stín bez tvaru - Byl to chlad. Byl to strach. Když je spatřil, zasmál se.
„Královno,“ zařval. „Tobě hlas nesluší. Královna má být ticho.“
Max před něj předstoupil. „Vezmi si mě místo ní.“
Stín se rozvášnil. „Dítě? Ty mi chceš nabídnout svůj hlas?“
Max zavrtěl hlavou. „Ne. Svůj hlas ti nedám. Ale můžu ti dát… slovo.“
„Slovo?“ Stín zasyčel. „Jaké slovo?“
Max se usmál. „Slovo pravdy.“ A pak řekl: „Pravda je: hlas nezískáš ukradením. Hlas získáš teprve tehdy, když ho někdo chce sdílet.“
A sněhové vločky v jeho rukavicích se najednou rozsvítily. Každá z nich šeptala něco jiného, ale dohromady tvořily jeden zvuk: Hlas. Hlas z tisíců vloček. Hlas, který Stín nedokázal unést.
Začal praskat. Rozpadat se. A nakonec se změnil v jemný poprašek, který vítr odnesl pryč.
Zimní královna k Maxovi přistoupila. Položila mu ruku na tvář. A pak — poprvé od té velké krádeže — promluvila. Její hlas byl jako zvuk rozbíjejícího se ledu, jako cinkání rampouchů, jako nejčistší tón harfy z mrazu.
„Děkuju ti, Maxi,“ řekla. Její slova byla studená, a přitom zahřívala víc než oheň. „Byl jsi statečný. Ale ještě víc — pravdivý.“
Max se usmál. „To sněhové vločky. Ony mě to naučily.“
Královna se uklonila — jemně, královsky. „Tvůj hlas je dar. Nezapomeň ho používat.“
Když Max dojel zpět do vesnice, vločky na něj padaly jedna za druhou. A každá z nich cinkavě šeptala: „Děkujeme.“
A od té noci se v Miradii říká: „Když pozorně nasloucháš tichu, může ti odpovědět celý svět.“
