Byl obrovský, zelený a měl hlas jako hrom. Každý by čekal, že z něj půjde strach – jenže Manfred měl srdce měkké jako pěna z mléka. A zatímco ostatní draci trénovali chrlit oheň nebo strážit poklady, Manfred měl jiný sen.
Chtěl zpívat country.
Když drak místo řevu zpívá
Jednoho dne se postavil na skálu nad vesnicí a zkusil to.
Zhluboka se nadechl a místo ohně z jeho tlamy vyšla melodie:
„Jó, já jsem drak, co ztratil plamen,
mám v srdci píseň, co mě klame…“
Zvuk se nesl údolím a ovce se přestaly pást, krávy zvedly hlavy a i starý pastevec spadl z plotu.
„To je… to je country?“ hlesl.
Jenže když Manfred zpíval, kouřilo se mu z uší, z nozder mu šly jiskry a každý tón připomínal menší výbuch. Vesničané se schovali do sklepa. A od té doby, kdykoli drak otevřel tlapu s kytarou, pršelo saze.
Hudba zakázaná
„Manfrede!“ křičel starý čaroděj z věže. „Zpíváním ničíš střechy a děsíš slepice!“
„Ale já chci jen dělat muziku!“ protestoval drak.
„Draci mají řvát, ne rýmovat!“
A tak dostal zákaz. Nesměl zpívat, brnkat ani houkat. Celé noci pak seděl na kopci a koukal na hvězdy. Když foukal vítr, šeptal mu do uší staré melodie o koních, o svobodě a o tom, že i drak může mít duši kovboje.
Náhoda s hvězdou
Jednou v noci padala hvězda. Spadla rovnou do Manfredova jezera a rozstříkla vodu do všech stran.
Z hvězdy vylezla malá zpěvačka – drobná holčička se zlatým kloboukem a kytarou menší než hůlka od nanuku.
„Kdo jsi?“ zeptal se udivený drak.
„Jmenuju se Róza z oblaků a hledám duet. Mám písničku, co se sama nedá zazpívat.“
Manfred se usmál. „Já zase mám hlas, který nikdo nechce slyšet.“
„Tak to zní jako perfektní spolupráce,“ řekla a šťouchla ho do křídla.
Když country rozezní i hory
Začali zkoušet potichu, na břehu jezera. Róza hrála, Manfred brumlal, a když se přidal, země se sice trochu zachvěla – ale tentokrát to nebyla zkáza, nýbrž rytmus.
Píseň se jmenovala „Oheň v duši, kytara v drápu“.
Zněla tak krásně, že zvířata z lesa přicházela po špičkách, ryby vystrkovaly hlavy z vody a i ten bručoun čaroděj vykoukl z okna.
A víš co?
Místo hněvu zatleskal.
„No dobře,“ povídá, „jestli drak umí zpívat takhle, možná už svět snese i country z nebe.“
Poslední refrén
Od té doby se každý úplněk konal koncert u Jezera padlých hvězd.
Manfred zpíval, Róza hrála a čaroděj prodával koláče. Lidé i zvířata tancovali spolu, a nikdo se nebál, že by drak zase chrlil oheň – protože teď chrlil jen radost.
A když se někdy po horách rozlehne hluboký hlas, co zpívá:
„Jsem drak, co měl sen – a našel svůj den,“
věř, že to není bouřka.
To jen Manfred trénuje nové album.