A možná to tak i bylo.
Hodinář, starý pán jménem Strakomír, měl jednu zvláštnost: nevyráběl obyčejné hodiny. Každé jeho dílo mělo něco navíc — jedny ukazovaly pouze chvíle štěstí, druhé tikaly jen tehdy, když někdo mluvil pravdu, třetí se zastavily vždy, když se měl člověk pousmát.
Ale nejzáhadnější byly Hodiny, které tikaly pozpátku.
Nikdo nevěděl, proč to dělají. Ukazovaly čas, který už se stal. Ne čas, který přijde. A postupně to vypadalo, jako by se snažily odmotat staré dny, vrátit je zpět tam, odkud přišly.
Strakomír věděl, že je s nimi něco v nepořádku.
Ale nevěděl, jak je zastavit.
Až do dne, kdy do jeho života vstoupila malá Lída.
Byla to dívka zvědavá, statečná a se zvláštním darem — uměla si všímat věcí, které ostatní přehlédli. Třeba toho, že když jde po ulici, kočky přestanou mručet a jen na ni zamžourají. Nebo že když projde kolem lampy, světlo se o maličko zjasní.
A Lída milovala hodiny.
Ne kvůli času, ale kvůli tichemu tikání, které jí připadalo jako tlukot světa.
Jednoho dne se zatoulala až k hodinářovu domu.
Zaklepala.
A když jí Strakomír otevřel, usmál se — protože v jejích očích viděl něco, co v očích dospělých už dávno nebylo: nefalšovaný údiv nad obyčejností.
„Pojď dál,“ řekl.
Lída vstoupila a uviděla stovky hodin — některé velké jako vrata, jiné maličké jako knoflík. A uprostřed, na sametové podložce, stály hodiny tikající pozpátku.
„Proč dělají tohle?“ zeptala se.
„Protože se narodily z chyby,“ přiznal Strakomír. „A chyby čas rád vrací.“
Lída si je dlouho prohlížela.
Tik–tak–tik–tak, jen obráceně.
Jako by se čas snažil říct: Nechci dál. Chci zpět.
„Smí se jich dotknout?“ zeptala se.
„To nedělej,“ zarazil ji hodinář. „Kdo se dotkne pozpátečních hodin, tomu může čas uloupnout vzpomínku.“
Lída přikývla.
Ale večer, když se vracela domů, nemohla na hodiny přestat myslet.
A tak se o dva dny později vrátila. Tentokrát v době, kdy byl Strakomír v zahradě. Dveře byly pootevřené a Lída se tiše vplížila dovnitř.
Hodiny tikaly pozpátku tiše, ale naléhavě.
A Lída, aniž by věděla proč, natáhla ruku.
Právě když se její prst přiblížil k jejich rámu, ozvalo se zasyčení — jako když někdo trhá tenkou tkaninu.
Okolní vzduch se zavlnil.
A Lída ucítila, že se něco děje.
Kolem ní se začaly zjevovat útržky momentů:
— její první školní den,
— jak drží maminku za ruku,
— jak poprvé jede na kole,
— jak se směje s kamarádkou u rybníka.
Ale ty obrazy nebyly vzpomínky, které se objevily.
To byly vzpomínky, které odházely.
Hodiny jí je kradly.
Lída ucítila v srdci prázdno — ale přesto stála.
Dívala se do hodin a najednou pochopila něco, co pochopit nemohla žádná dospělá hlava:
Hodiny braly vzpomínky jen těm, kdo je už přestali vnímat jako důležité.
A Lída se ani na okamžik nenaučila zapomínat.
A tehdy je oslovila:
„Ty nemusíš běžet zpátky. Já si tě pamatuju. Pamatuju si všechno, co jsem prožila. Tak už neutíkej.“
Slova byla tak tichá, že sotva přeletěla místnost.
A přesto stačila.
Hodiny zpomalily.
Tikání ustalo.
A místo toho se ozvalo…
… jedno jediné zaklapnutí, jemné a definitivní.
A hodiny se zastavily.
Ve stejný okamžik se Lídě všechny ukradené vzpomínky navrátily. A k nim ještě jedna, kterou dávno pohřbila — jak ji její babička držela na klíně a šeptala jí:
„Nikdy neotáčej čas. On ví nejlépe, kam jde.“
Strakomír vběhl do dílny.
Uviděl zastavené hodiny — a Lídu stojící před nimi.
„Děvče… jak jsi to dokázala?“ vydechl.
Lída se usmála.
„Já jsem jen věřila, že čas nemusí běžet zpět, když si vážíme toho, co máme.“
A Strakomír jí od té doby říkal:
„Dívka, která dává času směr.“
A v Miradii se dodnes vypráví, že když někde uslyšíš hodiny tikat zvláštně pokojně, znamená to jediné:
Někde je nablízku dítě, které si pamatuje své radosti tak silně, že čas už nesmí couvat.
