Matýsek nemiloval ryby, ani šunku, ani ty divně chrastivé granulky, co mu dávala paní domácí. Matýsek miloval sýr. A ne jen tak ledajak. Byl to znalec, gurmán, a milovník sýrů z povolání.
Ráno začínal malým kolečkem goudy, po obědě si dopřával ementálovou siestu a večer… večer se oddával slaboučkým lízancům čedaru, který nechával roztát na jazyku, až mu oči blahem přivíraly víčka. Kdyby někdo někdy napsal encyklopedii sýrových milovníků, Matýsek by měl vlastní kapitolu. A možná i obálku.
Jenže Strouhankov měl jedno tajemství.
Na kraji města stál dům, o kterém se vyprávělo, že v noci září žlutavým světlem a voní jako sto pecí plných roztaveného sýra. Říkalo se mu Sýrová vila. Nikdo nevěděl, kdo v ní žije, a nikdo se k ní neodvážil přiblížit – kromě Matýska. Protože láska k sýru je mocnější než strach.
Jedné noci, kdy měsíc vypadal jako obrovská koule mozzarelly, se kocourek vydal na cestu. Kradl se zahradami, přeskakoval ploty a tiše mňoukal melodii, kterou si zpíval vždy, když očekával velkou sýrovou odměnu.
Když dorazil k Sýrové vile, dveře se samy pootevřely. A uvnitř…
Uvnitř seděla Sýrová čarodějka Mildora, drobná dáma s vlasy připomínající špagety a s pláštěm, který voněl jako starý eidam.
„Tak tys ten slavný kocour,“ pronesla. „Ten, který každý večer sedí na komíně a zpívá ódu na čedar. Já tě slyším až do sklepa.“
Matýsek přikývl a ocas mu kmitl tak, že by se na něm dala vyšlehat smetana.
Mildora se usmála.
„Dobře tedy. Mám pro tebe zkoušku. Pokud ji zvládneš, splním ti jedno sýrové přání.“
A před Matýska položila tři kouzelné sýry: Šepotavý camembert, který umí povídat příběhy. Hopsavý hermelín, který poskakuje, kdykoli zjistí lež. Zakletý čedar, který dokáže rozeznat čisté srdce.
„Smíš si vzít jen jeden,“ řekla Mildora.
Matýsek si je dlouho prohlížel. Camembert ho lákal vyprávěním, hermelín by byl skvělý na odhalování kočičích podvodníků… ale čedar… čedar promlouval k jeho srdci.
Dotkl se ho tlapkou a čedar jasně zazářil.
„Vybral sis správně,“ usmála se čarodějka. „Tenhle čedar přináší nejen výjimečnou chuť, ale i dar — kdo ho sdílí, tomu se vrátí radost v dvojnásobku.“
A tak se stalo, že Matýsek se vrátil domů, položil si čedar do pelíšku a rozhodl se o něj podělit s každým, kdo měl chuť na maličkou sýrovou radost: s paní domácí, s pošťákem, s ježkem od sousedů, dokonce i s vrabcem, který mu normálně krade granulky.
A víš co?
Ten večer poprvé v životě zjistil, že sýr chutná ještě lépe, když se nejí sám.
A od té doby se ve Strouhankově říká:
„Kdo má odvahu sdílet sýr, ten má srdce stejně měkké jako fondue.“
