A uvnitř té budky byl telefon.
Ne obyčejný.
Ne drátový.
Ne vypnutý, zanesený prachem.
Byl to Kouzelný červený telefon.
Ten telefon nikdy nikoho nevolal.
Nikdy nevyzváněl.
Nikdy se nesnažil na sebe upozornit.
Ale když jsi měl na srdci něco, co jsi neřekl vůbec nikomu —
když ses bál, že svět je moc velký a ty moc malý —
když jsi potřeboval pomoc, ale nevěděl od koho —
telefon zazvonil.
Jen jednou.
Krátce.
A jen tobě.
Na opačném konci náměstí bydlela holčička jménem Aminka.
Aminka byla malá, ale měla oči tak široké, že se do nich vešel celý svět, a jednu velkou zvláštnost:
Měla létající deštník.
Nebyla si jistá, jestli je obyčejný deštník, který občas zapomíná poslouchat gravitaci,
nebo jestli je to kouzlo, které si vybralo právě ji —
ale kdykoli foukl vítr a Aminka nebyla dost rychlá,
deštník fííííííí —
a letěl.
A jednou letěl až na střechu radnice.
Podruhé do stromu, kde z něj udělalo hnízdo pět sýkorek.
A potřetí se pokusil odletět až do jetelové louky, kde ho zastavil přísný zajíc.
Aminka si tedy zvykla nosit ho přivázaný provázkem ke svému zápěstí.
Bylo slunečné odpoledne, když Aminka šla kolem červené budky.
Chtěla si sednout na lavičku, dát si třešňovou limonádu a zkontrolovat, jestli jí deštník zase neutíká.
Když tu:
TRNNN!
Telefon zazvonil.
Jednou.
Přesně jednou.
Aminka ztuhla.
„To jako… pro mě?“ šeptla.
Budka se nehnula.
Ale telefon… jako by jí dýchal do dlaně, i na dálku.
Aminka vstoupila dovnitř.
Dveře vrzly, jako když někdo šeptne „no konečně“.
Zvedla sluchátko.
„Haló…?“
Hlas se jí třásl — od zvědavosti, ne od strachu.
A z telefonu se ozvalo:
„Aminko… potřebuju pomoc. Jsem… ztracený.“
Hlas byl jemný, slabý, trochu chraplavý.
A pak dodal:
„Najdi mě. Začal jsem padat. Viděla jsi mě z nebe.“
A bylo ticho.
Aminka polkla.
„Z nebe? Co padalo z nebe?“
A pak jí došlo.
Před pěti minutami viděla něco bílého, co se líně snášelo vzduchem.
Myslela si, že je to pták.
Nebo velký kousek papíru.
Ale ne — teď si uvědomila, že to bylo:
**FÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ…
deštník! **
Jen ne její.
Jiný.
Cizí.
Ztracený.
Aminka otevřela svůj vlastní deštník.
Nedržela ho — nechala ho, aby ji nadzvedl.
Byl totiž náladový, ale když cítil, že jde o dobrodružství, byl stabilní jako horkovzdušný balón.
Vznesli se nad náměstí.
Kolem věže.
Nad střechy domů.
Přes starý mlýn.
A pak uviděli:
V koruně mohutného stromu se zaklínil velký bílý deštník s modrým lemováním.
Byl krásný, ale celý pomačkaný, jako by ho život trochu potrhal.
„To bude on!“ zvolala Aminka.
Přistála na větvi.
Vytáhla deštník.
A jakmile ho držela v náručí —
sluchátko v její kapse (které tam sama nevložila) se znovu rozehřálo.
„Děkuju…“ řekl tichý hlas.
„Ale… odnes mě domů. Do budky. Patřím tam. To já jsem ten druhý konec.“
Aminka ztuhla.
„Ty jsi… telefonní deštník?“
„Něco jako… hlas, který potřebuje střechu. A ty jsi mu ji dala.“
Když se Aminka vrátila s deštníkem do budky, něco se změnilo.
Budka se rozzářila.
Málem jemně zabrněla.
A vítr, který foukal kolem, se utišil, jako by teď poslouchal.
Telefon zazvonil naposledy.
A pak hlas řekl:
„Každý někdy spadne, Aminko.
Ale ne každý má někoho, kdo ho zvedne.
Děkuju, že jsi mě našla.“
A budka se na několik vteřin přeměnila:
Dřevo se proměnilo ve světlo,
sklo v třpyt,
a sluchátko v malý červený plamínek, který světlem pohladil Aminku po tváři.
Telefon i deštník se spojily v jediný předmět:
Červený létající deštník s madlem ve tvaru telefonního sluchátka a s lemováním, které blikalo, když někdo potřeboval najít cestu.
A hlas naposledy řekl:
„Teď patříš ty mně. A já patřím tobě.
Pomůžeme těm, kdo zavolají — i když nezazvoní telefon.“
Od té doby se v Miradii říká:
„Jestli tě život zavolá, zvedni to.
A jestli někdo spadne, dones mu deštník.“
A když někdo projde kolem náměstí v Uskřípu, někdy nad sebou uvidí červený deštník, jak letí…
a pod ním Aminku, jak se směje.
