Prvním pokladem byl hedvábný šátek, který dostala od své prababičky. Byl tak jemný, že vypadal, jako by ho utkaly samotné ranní mlhy, a měl na sobě výšivku drobných hvězdiček. Kdykoli ho Evelínka uvázala kolem krku, měl zvláštní vlastnost — dokázal slyšet přání srdce, i ta, která si člověk netroufal říct nahlas.
Druhým pokladem byly taneční botky s modrou mašlí. Byly vyrobené z měkké kůže, s podrážkami, které nikdy nezněly, ani kdyby člověk tancoval na kamení. A jejich modré mašle zářily jako jasná obloha po jarním dešti. Když si je Evelínka obula, každé její špičky a obraty zněly jako drobná, šťastná zaklínadla.
Jenže Evelínka měla jeden problém:
Byla nesmělá.
A nesmělost je, jak známo, kouzlo, které dokáže spoutat i ty nejšťastnější nohy.
Každý večer potají tančila ve svém pokojíku, ale před lidmi se bála. Bála se, že jí to nepůjde, že se jí budou smát, že zakopne o vlastní šťastnou nohu. A tak se svět nikdy nedověděl, jaký tanec v sobě nosí.
Až jednoho dne se ve vesnici objevila cedule:
VELKÝ MIRADIJSKÝ PLES POD HVĚZDNÝM STROMEM – dnes večer!
Celá vesnice jásala. Zahrady se plnily lampióny, muzikanti ladili housle a bubínky, dokonce i šnek ze zahrádkářova dvora si nacvičoval valčík ve svém tempu.
Evelínka toužila jít.
Její srdce tančilo už jen při představě hudby.
Ale nohy… nohy se klepaly jako listy v větru.
Když seděla ve svém pokojíku a váhala, jemný větřík pootevřel okno. Hedvábný šátek, ležící na židli, se lehce zavlnil a sklouzl Evelínce do dlaní.
A tehdy se stalo něco velmi zvláštního.
Šátek se lehce zatřpytil a zašeptal:
„Co kdyby ses dnes odvážila být tím, kým jsi, když se nikdo nedívá?“
Evelínka polkla.
Pak sáhla pro své taneční botky. Jakmile si je obula, modré mašle se samy uvázaly do dokonalých smyček.
A když si kolem krku uvázala kouzelný hedvábný šátek, cítila, jak se jí v hrudi cosi rozevírá. Jako kdyby se jí tam rozkvetl malý květ statečnosti.
Tak se vydala na slavnost.
Pod Hvězdným stromem hrála hudba tak jemná, že dokázala rozpohybovat i samotné větve. Lidé tančili, smáli se, zdobila je světélka a vůně karamelových jablek.
Evelínka stála na kraji a pozorovala je. Nohy ji pálily touhou tančit, ale nesmělost ji držela za rameno.
A pak…
Pak hedvábný šátek zlehka zatahal za její bradu.
A taneční botky ji popostrčily dopředu — malinký krůček, sotva znatelný, ale první.
Evelínka se nadechla.
A najednou udělala druhý krok.
A pak třetí.
A najednou byla uprostřed parketu a její tělo začalo tančit, jako by patřilo víle, která zná všechny rytmy světa.
Botky ji nesly lehounce, mašle za ní kreslily modré obloučky vzduchem. Šátek se třpytil jako pramen světla a povzbuzení. A Evelínka tančila tak krásně, že se Hvězdný strom rozzářil o něco víc — jako by jí tleskal.
Lidé se zastavili.
Houslista málem zapomněl hrát.
A stará pekařka si utřela slzu do zástěry.
„Podívejte! Ta dívka umí tančit hvězdy!“ zvolal kdosi.
A teprve tehdy Evelínka pochopila:
Neskrývala se před lidmi.
Skrývala se před vlastním snem.
Té noci tančila, dokud nevyhasly poslední lampióny. A když se vracela domů, šátek se jemně usmál a botky si spokojeně oddechly.
Od té doby Evelínka tančila všude — na loukách, v ulicích, dokonce i v pekárně, kde jí pekař dovolil zatočit piruetou mezi rohlíky.
A kdo ji viděl, říkal jen jediné:
„Statečnost někdy začíná šátkem kolem krku a mašlí na botách.“
