Felix zavolal kamarádku myšku Lotku a oba vyrazili. Mapa je zavedla pod kompost, kolem cibulového záhonu a do úzké díry pod kamenem. Na konci chodby se otevřela obrovská podzemní zahrada. Mrkve byly vysoké jako stromy. Řepy jako domy. Petrželové kořeny dlouhé jako lodě.
Felixovi se rozzářily oči. „Ráj.“
Rozběhl se k první mrkvi. „Stůj!“ vykřikl starý krtek v helmě.
Ukázalo se, že zahrada kdysi patřila Felixovi I.
„Dědečkovi?“
„Byl náš hlavní zahradník.“
Felix byl ohromený. Krtek mu vysvětlil, že obří zelenina se nesmí jíst. Její kořeny podpírají horní zahrady, zadržují vodu a drží půdu pohromadě.
Vtom se ozvalo prasknutí. Jedna obří mrkev se naklonila. Její kořen hnil. „Proto přišla mapa,“ řekl krtek. Felix pochopil. Nebyla to pozvánka na hostinu. Byla to žádost o pomoc.
Celý den s Lotkou a krtky pracovali. Podpírali kořen, přesazovali mladé výhonky a opravovali zavlažování. Večer byla zahrada zachráněná.
Krtek podal Felixovi malou obyčejnou mrkev. „Tahle je tvoje.“ Felix ji snědl. Byla nejlepší, jakou kdy měl. Ne proto, že byla obrovská. Protože si ji zasloužil.
Domů se vrátil s mapou a novým příběhem o dědečkovi. Od té doby se už nesnažil překonat jeho rekord v počtu snědených mrkví. Rozhodl se překonat ho v počtu zachráněných záhonů.
Lotka tvrdila, že je to mnohem rozumnější rodinná tradice. Felix II. s ní výjimečně souhlasil. A hluboko pod zahradou rostla zelenina dál. Ne jako poklad k rozebrání, ale jako něco, o co je třeba pečovat, aby z toho mohli žít i ti nahoře.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
