Neměla tvar jako lampy z pohádek o džinech. Byla trochu nakřápnutá, mírně nakřivená a na jejím kloboučku sedělo věčné smítko prachu, které se nikdy nedalo setřít.
Každý kolem ní chodil bez povšimnutí.
Jen antikvářka Otylka občas pohladila její studený kov a pronesla:
„Ty už svůj zázrak máš za sebou, viď?“
Jenže se mýlila.
Protože ta lampa vůbec nebyla prázdná.
Uvnitř se ukrýval zapomenutý smích.
Ne žádný obyčejný smích, který vyprchá s ozvěnou. Ne. Tenhle smích byl silný, kulatý a teplý. Patřil kdysi malé holčičce, která si lampu vzala na noční putování lesem, a když se bála tmy, zasmála se tak hlasitě a čistě, že její smích vklouzl dovnitř a už uvnitř zůstal.
Od té doby tam přebýval.
Malý smích s velkou povahou.
Jenže čas ubíhal, lidé lampu odložili, zapomněli, a když byla prodaná do antikvariátu, začala být uvnitř těsno.
Smích se krčil v koutě lampy, jako když jiskra čeká na správný vítr.
A pak jednoho dne do antikvariátu vešla dívka jménem Elara.
Měla zrzavé vlasy, oči jako dvě loužičky po dešti a v srdci takové ticho, že se zdálo, že by v něm mohla vyrůst celá zahrada melancholie.
Elara milovala staré věci, protože se jí zdály méně hlučné než svět kolem. Procházela uličkami antikvariátu, hladila knihy, nakláněla hlavu, aby poslouchala jejich vnitřní šepoty.
A pak si všimla lampy.
„Ty jsi smutná,“ zašeptala jí, aniž by věděla proč.
Smích uvnitř lampy udělal malý kotrmelec.
Někdo… si ho všiml?
Elara vzala lampu do dlaní. Byla těžší, než čekala. A studenější. Ale zároveň… jako by jí pod prsty proběhl záblesk tepla. Drobná jiskřička.
A v tom okamžiku si lampu koupila.
Ani nevěděla proč.
Možná proto, že když je člověk dlouho smutný, intuitivně sahá po věcech, které v sobě nesou světlo.
Doma ji postavila na noční stolek.
A v noci, když nemohla spát, se lampa jemně zatřásla.
A pak se ozvalo…
… něco jako tichý chichot.
Tak malý, že připomínal hýbání cibulí ve větru.
Elara se posadila.
„To… kdo je tam?“
A z lampy se ozval hlásek, jemný a zvonivý jako porcelán:
„Já jsem smích. Zapomenutý smích. Zůstalo po mně ticho. Ale teď bych rád zas ven.“
Elara zatajila dech.
Smích pokračoval:
„Já neumím dělat zázraky jako džin. Ale když mě pustíš, můžu ti vrátit kousek radosti, kterou sis někam po cestě položila a zapomněla zvednout.“
Elara nevěděla, co říct.
Dny posledních měsíců byly těžké. Netančila, nesmála se, ani nekreslila. Všechno jí připadalo zamlžené a pomalé.
„A… jak tě mám pustit?“ zeptala se.
„Stačí se jednou malinko usmát,“ odpověděl smích.
„Musím mít kam vyklouznout.“
Elara zkusila pozvednout koutky.
Nešlo to.
Pak znovu.
Ani teď.
A když to zkusila třetíkrát, maličko, ale opravdu maličko – jako když se po dlouhé zimě objeví první krokus – koutky se o milimetr pohnuly.
A smích, který čekal roky, vyklouzl ven.
Rozsvítil se jako malá hvězdička a kroužil kolem její hlavy.
A pak – aniž by se ho dotkla – se jí dotkl přímo v srdci.
Bylo to zvláštní.
Jako by jí někdo vyčesával starý smutek a foukal do něj světlo.
Jako když rozsvítíte lampu v pokoji, o kterém jste si mysleli, že je dávno prázdný.
A Elara se najednou poprvé po dlouhé době opravdu usmála.
„Děkuju,“ zašeptala.
A malý smích, který konečně mohl být volný, odletěl k oknu, proměnil se v třpytku světla a zapadnul mezi hvězdy.
Od té doby si lidé v Miradii všimli, že na obloze bývá jedna malá hvězda, která jednou za čas mírně poskakuje, jako by se smála.
A Elara?
Ta lampu nechávala stát na stole. Už v ní nic nebylo.
A přesto se zdálo, že když projde kolem, je o kousek světleji.
Protože někdy, když pustíš ven zapomenutý smích…
… vrátí ti světlo, o kterém jsi ani nevěděl, že jsi ho ztratil.
