Nebyl to ale obyčejný most. Měl vlastní myšlenky, vlastní nálady… a bohužel také vlastní sklony k urážení.
Začalo to nenápadně. Jednoho dne se po něm rozběhly děti, dupaly o trochu moc nahlas a most se zachvěl rozhořčením. Druhý den přes něj přešla paní, která ho nepochválila, i když byl po dešti nádherně lesklý — a most to bral jako neodpustitelnou nezdvořilost. A třetí den loudal obecní pes jménem Koblížek a ani se na most nepodíval.
To byl poslední hřebík do jeho trámu.
„Dost!“ zaburácel most. A jeho dlažba se zavlnila, jako když se někdo postaví se založenýma rukama.
Od toho okamžiku odmítal kohokoli pustit na druhý břeh. Kdykoli se někdo přiblížil, začal sténat, skřípat, nafukovat se a vydávat zvuky, které zněly podezřele jako: „Ne-e-e! Já se urazil!“
Obyvatelé Vítrkova byli nešťastní. Bez mostu se nedostali k trhům, k lékaři ani k druhé polovině polí. Volali na něj, prosili, nabízeli mu květiny, hráli mu na housle… Nic. Most byl tak uražený, že by se s ním nedomluvil ani zkušený diplomat.
Až do chvíle, kdy přišel Tobík.
Tobík byl malý, chudý kluk s vlasy jako ježek a s očima, které se smály i tehdy, když to srdce teprve dohánělo.
Nebyl slavný, neměl žádný titul, neuměl kouzla, a dokonce ani pořádně nepískal. Ale měl jednu vlastnost, kterou nikdo jiný neměl: Nebál se mluvit s věcmi, které ostatní považovali za hotové.
A tak si sedl k mostu. Sedl si přímo k jeho noze, tam, kde kámen býval chladnější, a jen tak mlčky seděl.
Most to chvíli ignoroval. Pak podezíravě zavrzal. A nakonec utrousil: „No? Ty taky přišel žadonit?“
Tobík jen pokrčil rameny. „Ne. Jen jsem si říkal, že když jsi sám, mohl bych dělat společnost.“
Most se na okamžik zarazil. Tohle mu nikdo nikdy neřekl. „Já… nejsem sám,“ zafuněl most rázně. „Celý svět je proti mně.“
Tobík se zhoupnul na patách. „A proč myslíš?“
Most vzplanul: „Nikdo si mě neváží! Nikdo mě nepochválí! Mraky mě mokří, děti dupou, psi ignorují, a všichni si myslí, že most je jen… most!“
Chlapec přikývl. „To musí bolet.“
Most se zastavil uprostřed lamentace. „Cože?“
„No… když děláš velké věci a nikdo si toho nevšimne. To znám.“
Most se poprvé opravdu zamyslel. „Ty? Ty jsi jen kluk.“
„Jo. Kluk, kterého si většinou nikdo nevšímá,“ usmál se Tobík. „Ale víš, co jsem zjistil?“
Most neochotně zabručel: „Co?“
„Že svět neumí číst myšlenky. Když chceš, aby tě někdo pochválil… musíš mu říct, že ti na tom záleží.“
Most udělal zvuk, který připomínal překvapené hmph. Tohle byla věta, kterou by nečekal od někoho tak malého.
„Ale… když to řeknu, budu vypadat slabě,“ bručel most.
„Ne slabě. Pravdivě,“ odpověděl Tobík. „A kdo ti poskytne pochvalu, kterou si zasloužíš? Já třeba jo. Protože jsi krásný. Silný. A spojuješ svět. To nedokáže každý.“
Most se celou minutku nehýbal. Pak pronesl nesmírně tiše: „Opravdu?“
„Opravdu,“ přikývl Tobík.
A tehdy se stalo něco nevídaného — Most Uraženec se po celé své délce zachvěl… Ale tentokrát ne z hněvu. Z pýchy. Z radosti. Z něčeho, co se podobá lidskému pocitu „konečně mě někdo vidí“.
A dlažba se začala vyrovnávat. Trámy se uvolnily. Most si dlouze oddechl… A pustil Tobíka na druhý břeh.
Vesnice jásala. Lidé most chválili, hladili jeho zábradlí, nosili mu stužky a ozdoby. A most — poprvé po dlouhé době — nevypadal ani trošku uraženě.
A od toho dne si Vítrkov pamatoval jedno velké poučení:
Někdy mosty mlčí, protože čekají, až je někdo opravdu vyslechne. A někdy svět změní obyčejný kluk, který se nebojí posadit vedle kamene a říct: „Já tě vidím.“
