„Je mi z toho divně,“ vysvětloval.
„Jsme netopýři,“ namítal tatínek.
„To neznamená, že musí být všechno nepohodlné.“
Bertík spal v malém košíčku a létal jen za soumraku. Jakmile se setmělo úplně, vracel se. Ostatní netopýři se mu posmívali.
Pak přišla noc, kdy na obloze zmizel měsíc. Nebyl v novu. Prostě tam nebyl. Netopýři vyletěli zjistit, co se stalo. Nevrátili se. Bertík čekal. Pak si vzal malou lucernu a vyrazil. Bál se. Ale letěl dál.
V lese našel jeskyni, do které by za normálních okolností nikdy nevstoupil. Uvnitř visela jeho rodina. Nemohla se pohnout. Na stropě byl zavěšený měsíc jako veliká lampa. Pod ním seděla obrovská můra.
„Proč jsi ho schovala?“ zeptal se Bertík.
„Chtěla jsem jednu opravdu temnou noc. Všichni pořád tmu zahánějí.“
Bertík jí trochu rozuměl. „Já se tmy bojím.“
Můra se zarazila. „A přesto jsi sem přišel?“
„Ano. Protože mám větší strach o rodinu.“
Můra dlouho mlčela. Pak měsíc pustila. Vrátil se na oblohu. Netopýři byli volní. Cestou domů se maminka zeptala: „Tak teď už budeš viset hlavou dolů?“
„Ne.“
„Ale překonal jsi strach.“
Bertík zavrtěl hlavou. „Tma byl strach. Viset hlavou dolů je jen věc, kterou nemám rád.“
A právě tehdy rodina pochopila, že ne všechno, co člověk dělá jinak, je problém, který je třeba napravit.
Bertík se časem naučil létat i v noci. Někdy měl strach. Někdy se vracel dřív. Ale už věděl, že odvaha není být stejný jako ostatní. Je to dokázat udělat potřebnou věc i tehdy, když se bojíme.
A košíček na spaní si nechal. Protože některé věci se skutečně nemusí měnit jen proto, že jsou neobvyklé.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
