Jiní medvědi si lehli, zavřeli oči a hotovo. Ale Hubert? Ten si musel sednout ke vchodu do jeskyně, dívat se na nebe a počkat, až se objeví první hvězdička. Teprve pak se mu začaly klížit očka.
Jedné noci se však stalo něco strašlivého.
Nebyly tam žádné hvězdy.
Ani jedna.
Obloha byla černá, bez světýlek, tichá… jako by někdo natáhl na nebe tlustou deku.
Hubert si promnul očka.
Seděl, čekal, doufal…
Ale hvězdy nepřicházely.
„Já bez hvězdiček neusnu!“ zasténal.
A tak se vydal do lesa, aby zjistil, kam se všechny ztratily.
Na větvi starého dubu seděla sova Amálka. Měla oči jako dvě stříbrná kolečka a slyšela všechno. Slyšela, jak listy šustí radostí. Slyšela, jak se vítr pohybuje mezi větvemi jako houslista. A taky slyšela, jak medvídek Hubert šlape zoufale mezi kapradinami.
„Copak, chlupáčku?“ zahoukala. Hubert si sedl, hned vedle jejího kmenu. „Ztratily se hvězdy,“ vzlykl. „A já bez nich neumím usnout.“
Sova se zamračila. „To je zvláštní. Hvězdy jsou spolehlivé. Nikdy neberou volno.“
„Tak kde jsou?“
„Hm…“ Amálka přimhouřila oči. „Asi se na to budu muset podívat.“
A natáhla křídla. Byla obrovská, měkká a tichá — jako stín v měsíčním světle. Zvedla se do vzduchu a vzala s sebou i Huberta, který se jí držel za peří.
Letěli nad lesem, nad jezerem, nad kopci…
A pak to uviděli.
Dole, v tajné rokli, která se otevírá jen jednou za modrý měsíc, seděly tři malé hvězdy. Ale nebyly na nebi. Seděly na zemi. Třásly se zimou a plakaly žhavými kapkami.
„Co se stalo?“ zeptala se Amálka.
První hvězdička špitla: „Nebe se zavřelo.“
Druhá dodala: „Dalo nám pauzu. Prý jsme moc malé, aby nás někdo viděl.“
A třetí, nejmenší, šeptla: „Chtěly jsme být užitečné. Ale nebe nás poslalo pryč.“
Hubertovi se sevřelo srdce. „Ale já vás vidím! A já vás potřebuju!“
Hvězdy se na něj otočily. Nikdo jim to ještě nikdy neřekl.
Amálka si sedla vedle nich.„Nebe se někdy plete,“ houkla. „A já… jsem ochotná udělat něco, co jsem ještě nikdy neudělala.“
„Co?“
„Vrátíme hvězdy nahoru sami.“
Hubert zalapal po dechu. „Ale jak?“
Sova se usmála. „Ukradnu noci kus tmy. A v té tmě vás tam vyneseme.“
Amálka letěla k obloze. Natáhla pařátky, škrábla do černého nebe a trochu tmy jí ulpělo na drápech, jako hebká mlha.
„Hotovo,“ šeptla. Zabalila hvězdy do nočního stínu, aby je chránila před chladem. A pak už jen letěla vzhůru, vzhůru, výš, než kdy předtím. Hubert se držel… a hvězdy v jejím peří tiše hřály.
Když byli dost vysoko, Amálka otevřela pařátky a tři hvězdičky vystoupaly zpět do nebe.
A ono… nebe se rozzářilo. Všude. Najednou.
Jako kdyby jen čekalo, až někdo připomene, že i malé hvězdičky mají své místo.
Hubert se rozplakal dojetím.
„Vy jste zpátky,“ šeptl. „Můžu spát.“
Jedna z hvězd na něj mrkla.
„Můžeš spát, medvídku. Ale jen pokud slíbíš, že už nikdy nebudeš pochybovat, že i malé světlo má obrovský význam.“
Hubert svěsil uši — ale radostně.
„Slibuju.“
Když se Amálka snesla zpátky na zem, položila Huberta před jeho jeskyni. Hvězdy nad nimi zářily jako nikdy.
Hubert si lehl, zakryl si packou čumáček, usmál se a šeptl:
„Dobrou noc, hvězdičky.
Dobrou noc, Amálko.“
A poprvé v životě usnul dřív, než se stihl podívat na všechny světýlka na nebi.
A v Miradii se od té noci říká:
🌙 „Hvězdy nejsou veliké proto, že jsou velké — ale proto, že někdo čeká na jejich světlo.“
