Albína byla veverka, která schovávala všechno. Ořechy. Kaštany. Semínka. Jednou našla v trávě kulatou stříbrnou věc. Byla hladká a krásně svítila. „Výborný ořech.“ Odnesla ji do dutiny mezi zásoby.
V noci se les ponořil do úplné tmy. Sova narazila do větve. Liška zabloudila. Hvězdy se divily. „Kde je měsíc?“
Albína spala. Ráno otevřela dutinu. Její „ořech“ zářil. Z lesa se ozýval zmatek. Albína pochopila.
„Jejda.“
Měsíc byl těžký. Nemohla ho odnést zpátky sama. Přivolala jezevce, zajíce, srnku i sovu. Společně měsíc dokutáleli na kopec. „A co teď?“
Nikdo nevěděl, jak dostat měsíc na oblohu. Albína se zastyděla. „Je to moje vina.“ Sova zavrtěla hlavou. „Tak ji naprav.“ Albína dostala nápad.
Postavili z větví obrovskou houpačku. Měsíc položili na jeden konec. Na druhý skočila všechna zvířata. Nic. Pak přiběhl medvěd. BUM. Měsíc vyletěl. Stoupal stále výš. Až zapadl přesně na své místo.
Les se rozzářil. Albína si od té doby dávala pozor, co schovává. A když našla něco krásného, neptala se jen: „Mohu si to nechat?“ Ptala se také: „Komu to patří?“ Protože ne každý poklad je náš jen proto, že jsme ho našli.
CHCEŠ JEŠTĚ JEDNU POHÁDKU?
