Jednou tam stálo, že zítra zaprší. Jindy že liška najde ztracenou rukavici. Nebo že na severním kopci vykvete poslední zvonek. Ofélie měla měsíční knihu ráda. Jedné noci se objevilo: Zítra sem nechoď. Ofélie poslechla. V noci do studánky spadl strom.
Kdyby tam byla, mohl ji zranit. Za několik dní se objevilo další varování. Ofélie mu znovu uvěřila. Postupně začala měsíční svit poslouchat ve všem. Nikdy neletěla nikam, pokud jí neukázal bezpečí. Nikdy nic nezkusila bez znamení.
Jednou četla: Zítra potkáš někoho, kdo změní tvůj život.
Celý den čekala. Nikdo nepřišel. Večer byla rozzlobená. „Lhala jsi.“ Na hladině se objevilo: Nešla jsi tam. „Kam?“ Kam jsi chtěla. Ofélie ztichla.Pochopila. Měsíční svit neukazoval jedinou budoucnost. Ukazoval možnosti. Ale když se člověk začne řídit jen tím, co mu někdo předpoví, přestane některé možnosti vytvářet sám.
Ofélie se vrátila ke svým rozhodnutím. Studánku četla dál. Někdy její radu poslechla. Jindy ne. Jednoho dne jí světlo ukázalo, že se má vydat k severnímu kopci. Ofélie tam chtěla už dávno. Tentokrát letěla.
Našla tam starou sovu, která učila mladé ptáky číst hvězdy. Stala se její přítelkyní. Možná to byla bytost, kterou měla potkat. Možná ne. Na tom už Ofélii tolik nezáleželo.
Pochopila, že budoucnost není kniha, kterou stačí správně přečíst. Je to příběh, který vzniká zároveň tím, co se přihodí, i tím, co si zvolíme.
A od té chvíle přilétala ke studánce ne proto, aby jí řekla, co musí udělat. Ale aby jí nabídla další pohled. Rozhodnutí pak nechávala na sobě.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
