Za dávných časů, kdy slunce vstávalo dočervena a duhy byly častější než deště, žila v jednom království princezna jménem Jitřenka. Byla to dívka laskavého srdce, vždy veselá, a přesto trochu jiná než ostatní princezny. Nezajímaly ji ani zlaté šaty, ani drahé šperky, ani veliké plesy. Nejraději pobíhala bosá po louce za hradbami, kde kvetly pampelišky a včely zpívaly své tiché písně.
Její nejmilejší společník nebyl žádný rytíř, ale drobný jezevčík jménem Kvído. Ten věrně cupital za ní, ať už se vydala kamkoli. Uměl sice být trochu tvrdohlavý, ale jeho oči byly tak plné oddanosti, že mu princezna všechno odpustila.
Jednoho rána, když slunce ještě ospale protahovalo paprsky a rosa se třpytila jako stovky skleněných perel, našla Jitřenka uprostřed louky zvláštní věc. Bylo to švihadlo – provázek se dvěma rukojeťmi vykládanými drobnými hvězdičkami. Sotva se ho dotkla, pocítila, že v něm proudí jemné teplo, skoro jako by v sobě mělo vlastní dech.
„To nebude obyčejné švihadlo,“ zašeptala k sobě, zatímco Kvído zvědavě zavětřil.
A opravdu. Jakmile princezna přes švihadlo přeskočila, stalo se cosi nečekaného – ocitla se na místě, kde nikdy předtím nebyla. Skok ji přenesl na jiný konec louky, a to tak rychle, že ani nestačila vydechnout. Další skok ji donesl k hradu, třetí do starého sadu, kde kdysi sázela jabloně s babičkou.
Babička… Jitřence se rozzářily oči. Její milovaná stařenka, která žila v malé chaloupce za horami, jí často vyprávěla pohádky a pekla ten nejlepší mandlový dort, jaký si člověk dokázal představit. Od té doby, co princezna povyrostla, vídala babičku jen zřídka. „Možná by mě tam švihadlo mohlo donést,“ pomyslela si.
A tak skočila. Tentokrát ne přes trávu, ale s přáním v srdci. A opravdu – švihadlo ji zaneslo přímo k babiččiným dveřím. Kvído se zázračně objevil hned vedle ní, ačkoli sám neskákal.
Babička byla právě u plotny a roztírá těsto na dort. „Ale to je překvapení, Jitřenko moje!“ zvolala a objala vnučku tak pevně, že by ani nejpevnější peřina neposkytla větší útěchu. Na stůl položila čerstvě upečený mandlový dort a všichni tři – babička, princezna i jezevčík – se s chutí pustili do sladkého pokušení.
Jenže radost netrvala dlouho. Jak se venku setmělo, začala chaloupka chladnout a za oknem se ozval zvláštní zvuk. Vítr hvízdal a kdesi v dálce se nesl tlumený nářek. Jitřenka se zadívala ven a spatřila postavu zahalenou v bílém závoji. Nebyla to obyčejná žena, ale Bílá paní.
„Neboj se,“ zašeptala babička, „to je duch starého rodu. Objevuje se vždy, když se blíží neštěstí.“
Bílá paní se pomalu přiblížila k oknu a tiše promluvila: „Princezno, v království se schyluje k temnotě. Zlá kletba se chystá pohltit vše, co máš ráda – louku, pampelišky, i tvůj hrad. Jedině kouzelné švihadlo tě může dovést k duze, která kletbu zlomí.“
Jitřenka sevřela švihadlo pevněji. „Ale kde tu duhu najdu?“
„Tam, kde se končí cesta slz a začíná radost,“ odvětila Bílá paní, a než princezna stihla položit další otázku, rozplynula se v mlžném oparu.
Druhý den se Jitřenka s Kvídem vydala na cestu. Skočila švihadlem a ocitla se na temném místě, kde zem byla rozpraskaná a obloha zakrytá černými mraky. Z dálky zaslechla pláč. Šla za ním a našla malé dítě, které ztratilo cestu. Princezna jej vzala za ruku, uklidnila ho a společně pokračovali dál. Když dítě přestalo plakat, na obloze se objevil slabý pruh barev – první kousek duhy.
„Už vím,“ uvědomila si Jitřenka. „Duhu přivolají dobré skutky.“
A tak se zastavovala všude, kde mohla pomoci – jednomu starci přinesla vodu, zraněnému ptáčkovi obvázala křídlo, poutníkovi ukázala správnou cestu. S každým jejím skutkem se duha rozšiřovala, až nakonec zářila od jednoho konce obzoru k druhému.
Tu se před Jitřenkou otevřela brána světla. Skočila do ní i s Kvídem a najednou stanuli zpátky na louce, která byla dříve pustá a ztemnělá, ale teď znovu kvetla. Pampelišky se třpytily jako zlaté hvězdičky a včely zpívaly radostnou píseň.
Království bylo zachráněno. Kletba zmizela, hradní věže se znovu leskly a lidé zpívali. Král s královnou se radovali, že jejich dcera dokázala to, co nikdo jiný nemohl.
Ale princezna Jitřenka si z celého dobrodružství odnesla největší poklad: vědomí, že kouzlo není v samotném švihadle, ale v jejím srdci. Protože právě její odvaha, laskavost a ochota pomoci druhým otevřela cestu k duze a přinesla světlo zpět do království.
Večer, když se všechno uklidnilo, schoulila se Jitřenka u babičky pod měkkou peřinu. Kvído spokojeně oddechoval u jejích nohou a na stole voněl ještě kousek mandlového dortu. Za oknem se klenula duha, i když už slunce zapadlo – připomínka, že dobro nikdy nezmizí, když mu člověk věří.
A jestli nezavřeli oči, možná si ještě dlouho povídali o tom, že každá princezna, ať už má šperky nebo jen pampelišky ve vlasech, může být hrdinkou celého království.
A zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec...
