A mezi těmi květy létaly bytosti tak krásné, že kdo je spatřil, dlouho nemohl zapomenout: Kouzlení kolibříci. Nevážili ani jako pírko, jejich křídla byla jako z opálového světla a šuměla jako tichá harfa.
Říkalo se, že každý kolibřík nese jednu kapku snu, kterou může darovat jen tomu, kdo to opravdu potřebuje.
🍊💤 Holčička Lora a její zvláštní dny
Nedaleko zahrady žila holčička jménem Lora. Byla jemná, přemýšlivá a mluvila tiše — skoro jako by nechtěla rušit svět kolem sebe.
Ale poslední týdny byla smutná. Nedařilo se jí spát.
Cítila se unavená, měla pocit, že na ni padá celý svět a v noci se jí do snů vkrádaly stíny, které neměla komu vyprávět. Její rodiče tvrdě pracovali, večer byli ospalí, a tak se Lora stala tichým uzlíčkem strachu a neslyšných slov.
Až jedné teplé noci, kdy měsíc voněl po pomerančových květech, se stalo něco zvláštního.
Loru probudil šum. Jemný, zpívající, jako když někdo hraje na maličkou flétnu z mlhy.
A její pokoj — voněl. Voněl tak krásně, tak sladce a jemně, že se jí rozšířila očka.
„Kdo… kdo to je?“ zašeptala.
A pak zahlédla světlo.
Ne bílé. Ne žluté. Ne oranžové.
Ale světlo, které měnilo barvu jako dech duhy.
🌺✨ Setkání se snem
U jejího okna seděl kolibřík.
A nebyl sám.
Za ním se vznášel celý roj kouzelných kolibříků — desítky, možná stovky maličkých bytostí, které sebou přinesly něco jako zpívající vzduch. Každým mávnutím křídla rozprskávaly po pokoji jemné částečky pomerančové vůně.
Kolibřík na okně k ní promluvil — ne hlasem, ale pocitem, který jí přistál přímo v srdci:
„Přišli jsme ti dát sen.“
Lora se posadila.
Nohy složila pod sebe, ruce do klína, jak to dělala vždy, když chtěla něco pochopit.
„Ale já… já už dlouho nemám hezké sny,“ přiznala. „A nevím proč.“
Kolibřík naklonil hlavičku. „Protože sis je zakázala.“
A pak luskl křidélky — a stalo se to.
🍊🌙💫 Vůně, která otevírá duši
Pokoji se rozlila vůně pomerančových květů.
Ne obyčejná. Byla to vůně, která hladila.
Vůně, která uklidňovala.
Vůně, která rozpustila v hrudi všechen strach, jako když se sníh rozpustí na jarním slunci.
Kolibříci se vznesli a začali tančit nad její postelí.
Jejich křídla vytvořila spirály světla, které se stáčely jako pomerančová slupka.
Lora ucítila, že se jí zavírají očka.
A když usínala, malinký kolibřík jí položil na čelo kapku snu.
„Dneska,“ zašeptal do jejího srdce, „se ti bude zdát to, co jsi nikdy nesměla vidět.“
🌺🐦💤 Sen z pomerančového nebe
Najednou stála v zahradě.
Slunce bylo měkké a zlaté.
Všechny pomerančovníky byly v květu.
Kolibříci létali kolem ní a zpívali tak jemnou melodii, že se až zatočila radostí.
Najednou si uvědomila, že v tom snu může:
– běhat rychleji než vítr,
– skákat výš než tráva,
– směát se bez studu,
– a rozevřít ruce tak široce, že by obejmula celý svět.
A poprvé po dlouhé době se Lora smála nahlas.
Kolibřík přistál na její dlani.
„Vidíš? To všechno je pořád v tobě. Jenom ses na sebe zapomněla dívat.“
„Můžu se sem vrátit?“
„Ano. Kdykoli budeš potřebovat.“
🧡🌌 Ráno, které vonělo snem
Když se Lora probudila, její pokoj ještě voněl — jen maličko — po pomerančových květech. A na jejím polštáři leželo něco malého: drobné oranžové pírko, které se rozhodně nehodilo k žádnému ptáku v Miradii.
Lora se usmála tak, jak už dlouho ne.
A věděla, že noc ji chrání —
a že kolibříci budou vždy blízko,
kdykoli zavře oči.
A od té doby se v Miradii říká:
🍊✨ „Sen není únik. Sen je místo, kde ti srdce řekne, kdo doopravdy jsi.“
