Až jednoho dne svolal medvěd, pán lesa, radu všech zvířat. Srna si stěžovala, že jí král zastřelil matku. Zubr, poslední ze svého rodu, ho obvinil z vyhlazení celého plemene. Všechna zvířata se shodla: král si zaslouží smrt.
Když proto král v dalším týdnu vyjel na lov, vběhl mu do cesty krásný jelen. Král ho pronásledoval hluboko do lesa. Ani nevěděl jak, ale sešel z cesty a pod kopyty jeho koně se najednou otevřelo rašeliniště. Bahno ho i s koněm pohltilo a krále už nikdy nenašli.
Po králově smrti se vlády ujala královna. Byla moudrá a na rozdíl od svého zesnulého chotě nepropadala vášním. I tak se ale zámek, kde žila, brzy změnil v místo hrůzy. O půlnoci se v něm ozýval strašný ryk a nářek. Bylo to tak děsivé, že ze zámku postupně utekli všichni sloužící.
Královna proto vyhlásila: „Kdo v tom zámku přenocuje a přečká noc, dostane odměnu, jakou si sám řekne.“ Mnozí to zkusili, ale žádný nevydržel – všichni utekli hrůzou.
V nedaleké vesnici žila dívka jménem Žofie. Byla hezká, poctivá, ale chudá jako vrabec. Měla chlapce, rádi by se vzali, jenže jeho rodiče mu říkali: „Ta ti nedovede do domu ani krávu, ani pořádné šaty.“
Žofie však zaslechla o královnině výzvě a řekla si: „Zkusím to. A za odměnu nechci nic než krávu a zelenou sukni.“ Královna ji varovala, že mnozí už to zkusili marně, ale Žofie trvala na svém.
Večer usedla v malé světnici s krbem. Předla, aby jí čas rychleji utíkal. O půlnoci se spustil hrozný lomoz – kvílení, řev, pištění, jako by ožily všechny vycpané hlavy a rohy v komnatách. Lavice se samy hýbaly, stěny se třásly.
A pak se dveře otevřely a dovnitř vstoupily čtyři příšery – nohy měli medvědí, hlavy vlčí a rohy zubří. Na ramenou nesli máry s mrtvým králem. Položili je před Žofii a odešli.
Král na márách otevřel oči a promluvil: „Děvče, jsem bývalý král této země. Vzkazuj mé ženě, ať mě pohřbí v kostele vedle mého otce a zruší všechny královské lovy. Pak bude mít země klid.“ Nato zavřel oči a příšery tělo odnesly.
Žofie, i když se třásla strachem, vydržela až do rána.
Ráno běžela ke královně a vzkaz vyřídila. Královna dala přivézt tělo krále a pohřbila ho se všemi poctami. A podle jeho přání zakázala královské hony. Od té doby v zámku strašit přestalo.
Za svou statečnost dostala Žofie nejen krávu a zelenou sukni, ale i červené boty, měkkou peřinu a měšec plný dukátů. Brzy se vdala za svého milého, svatba byla bohatá a veselá – a prý taková, že víno teklo do potoka a maso se nosilo v koších.
Cingilingy bom… Zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec…
