Jednoho dne se Igor zatoulal až k červenému telefonu, který stál uprostřed pláže. Nikdy nezvonil. Ale když kocour zvedl sluchátko , ozval se hluboký hlas:
„Najdi modrý tulipán, jinak sny přestanou kvést.“
Igor si pomyslel, že je to za hloupost – co má co květina společného se sny? Ale vtom se na obzoru objevila parní lokomotiva, která se dokonale vznášela po hladině moře. Z komína jí nevycházel kouř, nýbrž mraky ve tvaru otazníků.
„Naskoč!“ zavolal průvodčí, který měl na očích zázračné brýle. A tak Igor skočil. Lokomotiva vyrazila přímo do středu moře, kde byla obloha měkčí a růžovější než jahodová zmrzlina.
Na nástupišti zmrzlinového nebe čekaly malé taneční botky, které si samy ťapkaly valčíkový rytmus. „Vezmi nás s sebou,“ prosily. „Bez nás sny přestanou tančit.“ Igor jen přikývnul a botky okamžite naskočili za ním. Společně potom všichni dorazili až do noční zahrady, kde mezi hvězdami rostl jediný modrý tulipán.
Jakmile ho kocour Igor očichal, celý sen se rozzářil. Tulipán rozevřel své okvětní lístky a uvnitř se ukrýval klíč – klíč k červenému telefonu.
Když Igor telefon odemkl, moře na břehu znovu začalo šeptat sny a každý, kdo se toho večera uložil k spánku, měl ty nejkrásnější představy: o zmrzlině, která nikdy netaje, o botkách, co samy tančí, a o kocourovi, který umí strážit sny lépe než kdokoliv jiný.
A jestli se někdy v noci probudíš a zaslechneš tiché cinknutí telefonu… možná to bude právě Igor, který ti volá z břehu svého stříbrného moře.
Zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec....